sukulenty

Pořídili jsme si zvláštní a pro mne nesmírně zajímavou kamennou drť. Hned jak jsem ji spatřil, okamžitě jsem věděl, jak s ní a některými našimi sukulentíky naložím. Inspiraci jsem nalezl již při loňském jarním putování přírodou ostrova Tenerife. V samém závěru naší dovolené jsme se vydali do jednoho z nejzapadlejších míst ostrova, nesoucího jméno Las Palmas de Anaga. Cesta to byla poměrně dlouhá, díky vedru a absenci stínu místy i docela vyčerpávající. Celou dobu se nám z ní ale nabízely nádherné výhledy na severovýchodní pobřeží ostrova a Atlantik hluboko pod námi. Kousek před cílem té cesty nás čekal přechod dvou suťových polí (Tenerife 62). Strmá pustina vypadala místy i dost nebezpečně a možná by i nebezpečná opravdu byla, pokud by se ty hromady kamení daly do pohybu. Jedinou vegetací v těchto místech byly sukulenty, zastoupené především hustými a nádherně zbarvenými keříky Aeonium lindleyi. Při pohledu na fotky z této cesty jsem spřádal plány, k jejichž uskutečnění bylo potřeba právě zmíněných kamínků. Teď, když jsme je konečně sehnali, mohl jsem se pustit do díla.Kamínky jsou většinou dlouhé a tenké, některé i podélně pruhované a na povrchu trošičku drsnější. Dobře se vedle sebe skládají. Stačí jich hromádku vysypat vedle osazované mísy a brát si z ní podle potřeby. Mozaika z nich skládaná do sebe zapadá až překvapivě rychle. I nenápadná kytka je v jejich obležení naráz nápadná, protože její okolí je stejně strohé jako suťová pole na severovýchodním pobřeží ostrova Tenerife.
Jako prvního pokusného králíka jsem ale zvolil rostlinu sice malou, ale v době letního kvetení docela nápadnou. Jmenuje se Crassula exilis ssp. schmidtii. Někteří botanici ji považují za samostatný druh a uvádějí jako Crassula schmidtii. Rostlinky na obrázcích jsou kultivarem klasické „schmidtii“, o němž jsme psali v pěstitelské rubrice již 4.9. 2009. Dodnes jsem se pořádně nedozvěděl, kdy a kde tento kultivar spatřil světlo světa. Snad prý v Holandsku, což by nebylo nic divného, protože právě tam se všelijaké růstové odchylky vzhledem k množství pěstovaných jedinců stejného druhu objevují poměrně často. Kultivar na obrázcích je kompaktnější než klasiská Crassula exilis ssp. schmidtti, má kratší a širší listy, a především mnohem výraznější a plnější květenství. Kvítky se u obou otevírají v úplně stejný čas, což se v naší sbírce znovu potvrdilo i během letošního léta.
Rostlinky jsou to nádherné, nezaberou příliš místa a během letošního léta si získaly srdce návštěvníků naší prodejny v jihlavské ZOO. Ve strohé kamenné drti jim to sluší. Nejkrásnější je vše jako celek po dešti, kdy se kameny na krátký čas výrazněji vybarví. Jako nádobu jsem v tomto případě zvolil klasickou obdélníkovou bonsajovou misku od Zatloukalů z Oprostovic, která při pohledu shora připomíná rám tohoto zajímavého přírodního obrazu. Úzké škvíry mezi kameny jsem dosypal křemičitým pískem, jak se to dělá třeba u zámkové dlažby. Voda z nebe a vítr umožní pískovým zrnkům slehnout a dokonale vyplnit každičkou mezírku v miniaturním suťovém políčku.
Druhé políčko jsem se rozhodl udělat do podobné bonsajové misky, ale zase trochu jinak. Namísto ostrého kontrastu výrazně barevných květenství sestrohým kamenitým okolím jsem tentokrát vsadil na jemné a decentní tóny. K výsadbě jsem použil dvojici mexických echeverií, jejicž barvy jsou sice také svým způsobem kontrastní, ale barevně ladí nejenom spolu, ale částečně i s miskou (ze stejného zdroje), v níž jsou zasazeny. Echeveria elegans je ta světlejší. Až do poloviny osmdesátých let minulého století byla často k vidění v českých parcích, kde byla hojně používána jako tzv. „lemovka“. Na zimu pak byly rostliny vykopány a převáženy k zimování do zahradnictví komunálních služeb. Proto ji mnoho lidí považovalo za netřesk (Sempervivum). Tmavší z dvojice je Echeveria setosa ssp. deminuta, mezi pěstiteli známější jako Echeveria rondelii.Obě mexické kytky mají překvapivě mnoho společného. Obě jsou drobnější, jejich růžice bývají kompaktní, obsahující velké množství hustě poskládaných listů a obě také hojně odnožují. Při správném pěstování také obě zůstávají po celý svůj život přízemní a není nutné jejich zmlazování. Obě se mohou pochlubit nádhernými jarními květy i vysokou odolností proti pěstitelským chybám. Obě milují slunce a pár měsíců chladu během české zimy, aby si náležitě odpočinuly a nasbíraly síly na vydatné jarní kvetení. V obou případech se jedná o opravdové jarní pohlazení na sukulentářské duši!Postup byl stejný jako u první mísy. Nejprve zasadit rostliny a poté veškerý volný prostor v míse až po okraj doskládat tenkými kameny, tvořícími nepravidelná řady, a nakonec dosypat škvíry mezi nimi říčním pískem. Přiznám se, že se mi samotnému ten výtvor zamlouval hned jak jsem ho dokončil. K mé velké radoti se mísa líbila i dalším milovníkům sukulentů, kteří v deštivém počasí navštívili naše „Babí léto se sukulenty“. Právě toto sukulentní suťové políčko bylo asi vůbec nejčastěji fotografovaným objektem na naší zahradě.Sukulentní kompozice, doplněné onou kamennou mozaikou, jsou nejenom vcelku působivé, ale i velmi praktické na údržbu. Polévat z konvičky je lze bez rizika, že od substrátu zašpiníme spodní části rostlin. Totéž platí pro přívalové deště, které každoročně provázejí letnění našich sukulentíků pod širákem. Strohost kamení navíc dává vyniknout i jinak docela nenápadným rostlinám. Připomíná nám starou pravdu, že i zdánlivě obyčejné sukulenty v sobě skrývají neobyčejné kouzlo a přírodní dokonalost.
Na úvodní trojici fotografií je suťové políčko se skupinkou Crassula exilis ssp. schmidtii v její šlechtitelsky vylepšené podobě. Nejprve shora venku na sluníčku, a pak dvakrát s umělým pozadím jako celek i detail nádherného květenství jedné z rostlin. Další trojice snímků patří mexickým echeveriím. Nejprve shora po dešti, a pak opět dvakrát s umělým pozadím. A na závěr ještě jeden pohled z naší návštěvní akce „Babí léto se sukulenty“, kde se obě mísy nacházejí pod širákem společně s několika dalšími.