Sukulentní TROJČATA
Když chci ještě trochu zvýraznit krásu nějaké rostliny, zasadím jich více pohromadě do společné nádoby. Ušetřím místo, o což ale v tomto případě vůbec nejde, a navíc vytvořím pro vlastní potěšení mnohem zajímavější pohled na kytku, která mi třeba může po letech pěstování připadat už trochu okoukaná. Do velkých mís jich vysázím libovolné množství, aby prostor nějakým přijatelným způsobem zaplnily, ale u menších nádob obvykle bývají tři kytičky tak akorát. Když je sázím, vzpomenu si pokaždé na slavnou filmovou scénu ze života českého génia a na jeho dotaz, vznesený k Antonu Pavloviči Čechovovi, píšícímu zrovna v zahradním altánu své dílo „Dvě sestry“. „A není to málo, Antone Pavloviči?“ Stejně jako Cimrman si myslím, že tři jsou tak akorát!
Snažím se pro trojici rostlin vždy najít misku či jinou nádobu odpovídající velikosti. 
Rostliny by v ní neměly být příliš nacpané, aby jim společný život v tom omezeném prostoru alespoň na nějaký čas vydržel. Na rozdíl od společných pestrobarevných výsadeb, jimž říkáme „sukulentní zahrádky“, tyto rostliny ponecháme pohromadě mnohem déle, často i několik let. Jen je občas přesadíme do čerstvého (v keramice určitě každý rok), a pokud se zdá, že již mají ve stávající nádobě málo místa, poskytneme jim o něco větší (nebo rostliny rozsadíme).
Trojice rostlin by ale měla každopádně zabrat hned od počátku většinu prostoru misky. Neznám nic horšího, než tři maličké rostlinky, utopené ve velké nádobě a nasázené na „dohled“ od sebe. Vypadá to nepřirozeně, a příliš velká nádoba zároveň znamená zbytečně mnoho substrátu, a tudíž i jeho zdlouhavé vysychání! Ačkoliv jsem více než polovinu svého života prožil v období pětiletek, tak dlouho se mi zase na výsledek čekat nechce!
Pokud mají rostliny společně prosperovat, měly by být pokud možno podobné velikosti. Jinak totiž hrozí, že ty mohutnější nedají té výrazně menší žádnou šanci. Stát se ale samozřejmě může i pravý opak, a nejmenší rostlina se může nakonec ukázat jako o mnoho vitálnější než ostatní. Při sázení by se měly výrazně vyšší rostliny ocitnout uprostřed nádoby, menší po jejích krajích. Samozřejmě záleží na vkusu a náladě každého pěstitele, ale věřte že opačně to vypadá nepřirozeně a trochu podivně!
Zajímavou možností je postupné propojení korun těch tří rostlin v jediný celek, jak tomu opticky bývá často i v přírodě. To samozřejmě platí u rostlin stromkovitého nebo keříčkovitého vzrůstu, ale po trojicích často sázím i jiné kytky, u nichž samotný tvar nehraje až tak velkou roli, a jejich přednosti je třeba hledat jinde.
Díky drobným rozměrům velkého množství sukulentních druhů lze tyto celky vytvářet i na docela malé ploše. Ve větším provedení se pak dá plocha ještě doplnit kameny. Efektní bývají trojice rostlin zasazené v plochých miskách s minimem substrátu. Kytky v nich rostou přirozeně, protože jejich kořeny nezůstávají díky keramice a nízké vrstvě substrátu nikdy zbytečně dlouho ve vlhku, což je praktické především pro horlivé zalévače. Ploché misky navíc zvýrazňují stromkovitý tvar rostlin.
Nejčastěji si takto hraji s rostlinami, které mám nejraději, a jichž máme tudíž v zásobě vždy dostatečné množství. 
Jednou z takových je Trichodiadema densum na prvním snímku. Trojice mladých rostlin je zasazena v oválné misce o rozměrech 10x7cm, a rostliny se právě nacházejí v období jarního probouzení, které bývá v případě T. densum obvykle provázeno i množstvím květů. Také trojice Crassula sarcocaulis na obrázku druhém nakvétá, a je společně zasazena v úplně stejné misce z dílny milovníka sukulentů Jaroslava Součka z Plzně. Snímek byl pořízen na počátku července, což je přesně doba, kdy se na vrcholcích všech větviček této drobné tlustice z afrického království Lesotho objevují červená poupata. Z nich se později otevřou droboučké bílé kvítky, které rostlinu zdobí po celé léto!
Monanthes muralis na třetí fotografii je rostlinka drobná, a tak se trojice spokojí s ještě menším prostorem než ty předchozí. Miska o rozměrech 6x3,5cm je pro trojici částečně tvarovaných rostlin tak akorát. Fotografie nakvétajících rostlin byla pořízena koncem loňského dubna, a květy pak stromečky zdobily až do počátku června. Poslední trojice jsou z úplně jiného těsta. Aloe variegata je mezi pěstiteli i naprostými laiky už dlouhá léta známa jako „sokolí pero“. Trojice jsme si z nich vytvořili hned dvě, a nejkrásnější pohled na ně bývá shora. Dobře jsme tehdy udělali, protože ta menší trojice se natolik zalíbila jednomu návštěvníkovi naší podzimní výstavy v roce 2006, že si ji odnesl domů, aniž by nás o svém úmyslu předem (i později) informoval! Na tu větší trojici zřejmě neměl pořádně velkou kapsu. Z toho plyne, že sukulentní trojčata se nelíbí ani zdaleka jenom mně!
