sukulenty.estranky.cz

O „tlamičkách“ rodu Faucaria a jejich pěstování už jsme v minulosti psali (Pěstitelská praxe/6.9. 2008), stejně jako o omezených možnostech jejich tvarování (Tvarování a aranžování/21.2. 2010). Záměrně nepoužívám pojmenování „tygří tlamičky“, protože je nepříliš výstižné a platné vlastně pouze pro jediný druh tohoto rodu Faucaria tigrina. Kromě něj ale existují také třeba tlamičky „vlčí“ (F. lupina), „kočičí“ (F. felina) a spousta dalších. Navíc když se na jejich zoubky ozdobené listy podívám, ze všeho nejvíce mi beztak připomínají (až na výjimky) hrozivě se rozevírající žraločí čelisti.

Když jsem před lety zasadil do misky náš první „tlamičkovník“, neměl jsem vůbec v úmyslu v tom nadále pokračovat. Donutily mne tehdy spíše okolnosti, protože přestárných faukárií ve sbírce přibývalo a mnoho způsobů jak si s nimi poradit neexistuje. Samozřejmě že tu vždycky možnost jejich zmlazení, která funguje dokonale nejenom u faukárií, ale i spousty dalšího příbuzenstva z čeledi Aizoaceae, včetně oblíbených živých kamínků rodu Lithops nebo drobných rostlin rodu Titanopsis. Jen jsem tehdy prostě neměl srdce ty poklady z podzemí jen tak zničit, když už se předtím do své podoby vyvíjely celá dlouhá léta. Jenomže takové rostliny se ztloustlým a stále mohutnějícím kořenovým systémem vyžadují čím dál hlubší květináče, což u kosmatcovitých sukulentů z praktického hlediska není právě ideální na údržbu. Mnoho substrátu logicky znamená i jeho zdlouhavé vysychání po zálivce, byť je propustný sebevíce. A právě vzhledem k výše uvedeným okolnostem postupně vznikly i další tlamičkovníky. Přestože jsem nějaké daroval přátelům, další nám tady pořád ještě zůstaly, čímž si vůbec neztěžuji, protože podzim s nimi je vskutku úchvatný.

Na jednom z nich se letos začala objevovat poupata už koncem prázdnin. Stejně jako spousta dalších sukulentů v naší sbírce, i faukárie byly letos (co se kvetení týče) trochu napřed. Poupata bývají u faukárií zprvu nějakou chvíli docela nenápadná, ale pak jejich růst nabere rychlé tempo, díky němuž jsou už ty změny patrné každým dalším dnem. Rostlina stará, květy veliké. Některé z nich dosáhly v závěru kvetení průměru 7-8cm, zatímco ty na druhé straně koruny se ještě ani nestihly otevřít. Tlamičkovník byl letos takřka celou sezónu nahoře ve starém skleníku a poupata se začala vytvářet nejprve na straně koruny odvrácené od nejintenzivnějšího zdroje světla. Ty vyrůstající na slunečnější straně oproti nim měly zpoždění jednoho až dvou týdnů!

Příjemný vzhled tlamičkovníku vylepšuje nádherná keramická miska od Zatloukalů z Oprostovic a kámen v úpatí stromku zase posiluje jeho slabší stabilitu, způsobenou značnou hmotností koruny. Zářivě žluté květy se otevíraly tradičně až odpoledne, vždy ještě zhruba o dvě hodiny později než u vedle stojícího příbuzenstva rodů Trichodiadema, Fenestraria nebo Frithia. To už byl rozkvetlý tlamičkovník přemístěn do letního makroloňáku, abychom si jeho nádherných květů více užili.

Faukárie lze samozřejmě pěstovat na různé způsoby, čímž nemám zrovna na mysli, že co druh, to jiné pěstitelské nároky. Vždycky je tu totiž možnost volby. Buď se spokojíme jen s jejich přirozenou krásou a pěstujeme je zasazeny v normálním plastovém květináči, nebo si dáme práci a necháme té kráse ještě trochu více vyniknout.

Když už jsem byl v té pozdně letní euforii z tvorby sukulentních suťových políček, o nichž jsme v této rubrice psali docela nedávno (20.9. 2014), několik faukárií jsem těmi zvláštními kamínky také obložil. Vše pohromadě je umístěno v kulaté misce s hrubým a drsným povrchem. Dostali jsme ji jako spoustu dalších nádob také na Moravě u Zatloukalů a Vlaďa mi tehdy sdělil, že zrovna tato a ještě dvě menší misky jsou vyrobeny ze šamotu!

Tlamičkám jsem tedy udělal v té šamotové míse strohé okolí ze stejných kamenů, jaké jsem předtím používal na zmíněná suťová políčka. Říká se jim „kamenná kůra“, což jsem se dočetl na webech prodejců přírodního kamene. Tlamičky do kamenné suti dobře zapadly a jejich temena začala záhy zdobit první poupata. Nakonec to bylo tak, že co tlamička, to poupě, a ještě později co poupě, to květ.

Když se ty zářivé květy na konci září začaly otevírat, včely se mohly zbláznit. Široko daleko asi zrovna nic nekvetlo, protože do makroloňáku se jich slétly desítky. Ona žlutá barva láká hmyz všeobecně, což je známá věc. A trocha nektaru jako bonus se v podzimní době prostě neodmítá.

Včelky ztrácely ostych a poslední zbytky pudu sebezáchovy. Květy neopouštěly ani při manipulaci s šamotovou mísou, a sveřepě na nich setrvávaly, stejně jako docela nedávno mouchy na květech smrdutek (Stapelia).

Všichni jsme si tedy s příchodem letošního podzimu užívali faukárií po svém. My jsme si s nimi nejprve trochu hráli, a pak se za odměnu kochali krásou jejich zářivých květů, včely si zase to své vzaly v naturáliích. Naše tlamičkohraní se tedy vzácně překrývalo s jejich tlamičkobraním. Podzim se sukulentíky má taky něco do sebe, a my jsme z mysli alespoň na chvilku zapudili realitu blížící se zimy.

Na úvodní dvojici snímků je jeden z našich „tlamičkovníků“ v první etapě kvetení na počátku září. Na třetí fotografii je stejná rostlina, chystající se teprve na přelomu září a října na druhou etapu kvetení, zatímco zadní polovina její koruny je již dávno odkvetlá. Na obr.č. 4 je skupinka faukárií, zasazených v šamotové misce od Zatloukalů. Závěrečná dvojice snímků patří stejné míse, jen s květy faukárií podzimním sluncem zbarvených do zlatova a pilnými včelkami na nich hodujícími. Přesnou identitu rostlin na fotografiích si určit netroufám, protože zrovna v případě faukárií je v českých sbírkách těch druhově čistých jako šafránu. Proto se v tomto případě trocha té botanické konspirace neuškodí. Prostě žádná jména.