sukulenty.estranky.cz

Každá rostlina se snaží hromadit v sobě vodu na horší časy, a sukulenty jsou v tomto ohledu excelentními hospodáři. V Africe je to holá nutnost, protože na pořádný déšť se tam někdy čeká třeba celé měsíce. Když rostlina nemůže ukládat vodu do listů, což je i případ hluchavkovité rostliny Plectranthus ernstii, pomůže si jinak. Třeba tlustým vodozásobným kmenem, díky němuž přečká dlouhá období sucha, a s prvním deštěm začne vytvářet nové listy, které nahradí ty staré a dávno již uschlé a opadané. O tom všem jsme ale již psali v předchozích článcích o této rostlině v nejrůznějších rubrikách (včetně této) našich stránek!
Tlusťoučké kmínky ale nejsou u této rostliny v kultuře úplnou samozřejmostí, zvláště když dostává pravidelně vodu a není zároveň pěstována na plném slunci. Plectranthus ernstii se ale i s takovým zacházením spokojí. Tloustnutí kmenů i starších větví však můžeme výrazně podpořit, pokud své rostliny zasadíme do menších nádob, málo výživného a rychle vysychajícího substrátu, vystavíme je plnému slunci (přes léto i venku), a zaléváme teprve když nás o to samy žádají svěšováním svých voňavých nesukulentních listů. Rostliny pak, donuceny okolnostmi, podvědomě vytvářejí zásoby vody. K tomu účelu jsou nuceny zbudovat si nádrže odpovídající kapacity, které jim pak usnadní ještě mnohem efektivnější hospodaření s blahodárnou tekutinou, umožňující jim přežití v drsných podmínkách africké přírody.
Plectranthus ernstii je rostlina zcela nevyzpytatelná svým způsobem nárůstu větví, jejichž tvar má na svědomí zčásti příroda, ale i náhlé změny životních podmínek na stanovišti při pěstování v kultuře. V období s nedostatkem vody narůstají větve pomaleji, bývají krátké, ale zato krásně tlusťoučké. Právě takové přírůstky lahodí oku naprostých laiků i pokročilejších milovníků sukulentní krásy. Příznivcům tvarování sukulentů srdíčka zaplesají nad tou pestrostí, jakou nabízí tato rostlina z jihoafrického Natalu. Co kus, to ryzí originál! Poručit se dá možná větru i dešti, ale nikoliv těmto hluchavkovitým rostlinám, které při závanu letního větru nádherně provoní své okolí. Pěstitel je může zkrášlovat jen odstraňováním všeho nepotřebného, ale nikoliv zásadně ovlivnit jejich růst. Může však s nůžkami v rukou čas od času napomoci zmnožení větví a zahuštění jinak vcelku řídké koruny, a její tvar pak udržovat podle svých představ pravidelným krácením větví. Základy k tomu všemu si ale rostlina stejně postaví sama, a nenechá si to toho příliš zasahovat!
Pokud se rozhodneme pro klasický stromeček, ponecháme rostlině jediný kmínek (obr.č.1). Čím je baňatější, tím více větví zvládá v době nouze vyzásobit vodou. Na takto pěstované rostlinky je hezký pohled, a často dokonce připomínají zmenšeniny afrických baobabů. Buclaté vodní nádrže navíc pokrývá hnědá, místy se loupající borka, zdobená svislými proužky. V takovém případě stačí občas zkrátit větve v koruně a odstraňovat průběžně ty, které se snaží čas od času vyrůstat přímo na bocích nebo v úpatí baňatého kmínku.
Další možností je dvojitý kmen, kterému říkáváme „dvoják“ (obr.č.2). V případě Plectranthus ernstii je to velice efektní řešení. Pokud se nám poštěstí nalézt jedince s dvěma přibližně stejně silnými kmínky, neváháme ani na okamžik. Pokud je jeden ze stonků výrazně slabší, většinou roste i v budoucnu výrazně pomaleji než kmen silnější. Pravidlem to ale není. Občas se dokonce stane, že na kmeni vyroste nový výhon, který v poměrně krátké době přeroste slabší ze dvou kmenů, nebo dokonce i kmen nejsilnější!
A pak tu máme „soukmenovce“, jak říkáváme rostlinám s vícero kmeny, jaké se u stromů nazývají „soukmení“ (obr.č.3). Nedávno jsem se s tímto nepříliš často používaným výrazem setkal na internetu v souvislosti s kuriozní příhodou, která v úpatí vícekmenného stromu potkala nějakého školáka. Ten se při hrátkách s kamarády do spleti kmenů zašprajcoval tak, že jej odtud museli vyprošťovat přivolaní hasiči! Sukulentní soukmenovci jsou v případě Plectranthus ernstii obzvláště efektní, pokud jsou všechny jejich kmínky shodou okolností nádherně buclaté (ty tenké nakonec můžeme vždycky odstranit!). Pak už stačí jen nalézt pro takovou rostlinu misku přiměřené velikosti a hloubky.
Pěstování pidistromečků z této rostliny je dost ošidné, a to především pro zapomnětlivce, mezi které se také hrdě počítám. Zatímco třeba Trichodiadema densum, pěstovaná v miniaturní misce 25x25mm mi odpustí, když na ni s vodou dva nebo tři týdny zapomenu (i když v takovém případě vypadá strašně!), Plectranthus ernstii podobnou nedbalost trestá vadnutím listů už po dvou či třech dnech, pokud je zrovna teplo a slunečno k tomu! Přesto jsem se letos rozhodl v jednom případě podstoupit test své zapomnětlivosti, a zasadil jsem do keramické pidimisky zakořeněný řízek voňavé rostlinky s již mírně ztloustlým kmínkem a několika listy na vrcholcích větviček (obr.č.4). Teprve čas prověří, jak jsem na tom s pamětí a důsledností!