sukulenty.estranky.cz

Pro „elegans“ nabízí botanický slovník hned několik významů. Nádherná, líbivá, úhledná, nebo také půvabná. Tak proč ne ještě elegantní, když přesně taková rostlina z horských oblastí centrálního Mexika samozřejmě je také, a navíc se mi to hodí do titulku. V anglicky mluvících zemí se jí také říká „Snowball“, nebo „Pearl Echeveria“, obojí v souvislosti s jejím bělostným habitem a nevšední krásou, přestože se jedná o rostlinu v posledních letech většinou sukulentářů považovanou za příliš obyčejnou. Právě proto vyklidila pozice, které zaujímala za mého dětství a dospívání, ale už ne v dobách mých opravdových sukulentářských začátků. Když si do vyhledávačů zadám heslo „Mexican Gem“, čili mexický klenot, spatřím sice na několika fotkách třpytící se drahé kamení, ale na většině z nich právě rostlinu z tohoto článku. To o něčem vypovídá!Jako dítě jsem kompaktní přízemní růžice Echeveria elegans začal vnímat jako jeden z prvních sukulentů vůbec, společně s tzv. tchyninými jazyky (Sansevieria trifasciata), stojícími na stráži v rohu našeho panelákového obýváku prakticky od chvíle, kdy jsme se tam nastěhovali. Takřka bílé listové růžice Echeveria elegans jsem zase znal z parků, kde byly od jara do podzimu hojně používány jako tzv. lemovky, a já je tehdy považoval za nějaké hodně vylepšené netřesky. Jednou byly vysázeny ve tvaru pěticípé hvězdy na jihlavském „Ruďáku“, jindy do kruhu nebo oválu, to podle povahy parku nebo politické objednávky. Na podzim vždycky z parků zmizely, pokud se jich ovšem ještě předtím nezmocnili nenechaví občané, aby je vzápětí přesadili na svoje skalky, nebo jimi olemovali zeleninové záhonky někde v zahrádkářské kolonii.Bylo pro mne dlouho záhadou, kam tak najednou mizí, a pravdu jsem se dozvěděl teprve když jsem měl možnost nahlédnou do zákulisí opravdového zahradnictví. Tam jsem jednou na sklonku zimy spatřil zeleninové bedny plné těch růžic, vyrovnaných v řadách jako vojáci a odpočívajících jen tak s kořenovými baly bez květináčů, než zase přijde jejich chvíle. Pan zahradník mi tehdy vysvětlil, že bez kapky vody v chladném skleníku v pohodě přežijí celou zimu, ale aby si zachovaly svůj přirozený vzhled, nesmí být ošizeny o maximum světla z toho mála, co česká zima tou dobou nabízí. K tomu ještě dodal, že se jedná o netřesky mexické, které by naši zimu venku nepřežily, ačkoliv jinak vydrží skoro všechno.
Když jsem později definitivně zanevřel na kaktusy a začal se věnovat pěstování ostatních sukulentů, vzpomněl jsem si na to a snažil se ty bílé kompaktní růžice opatřit do své právě vznikající sbírky. Vždyť co jiného snese moji péči, když ne rostlina, která podle mínění pana zahradníka vydrží skoro všechno? Jenomže jsem zjistil, že sehnat rostlinu Echeveria elegans nebude až tak snadné, jak by se mohlo zdát. V kaktusářských sbírkách k vidění nebyla, a v parcích už taky ne. Nakonec jsem ji získal ve zmíněném zahradnictví. Už jich tam nebylo ani zdaleka tolik jako bývalo kdysi, ale nějaké se ještě přece jenom našly. Prý vyšly z módy, sdělil mi pan zahradník. Jako rifle do zvonu, namísto nichž se pak nosily trubky, říkal jsem si já. Nakonec nejrůznější módní vlny tu mexickou krasavici na dlouhý čas vyplavily i z naší sbírky, aby si sem znovu nalezla cestu v období mého sukulentářského návratu ke kořenům, který nastal někdy před patnácti lety. Od té doby je tady, a co budu pěstovat sukulenty, nebude tomu jinak. Echeveria elegans totiž dokonale a beze zbytku naplňuje všechny ty významy, uvedené hned na začátku článku, a její využití v sukulentářské domácnosti je podobně pestré. To vše samozřejmě za předpokladu, že jí poskytneme to „skoro nic“, o němž kdysi mluvil pan zahradník, a které ke spokojenému životu a přirozenému vzhledu potřebuje.
Echeveria elegans byla objevena na samém počátku 20. století v horách poblíž města Pachuca (stát Hidalgo). Nedlouho poté se dočkala i oficiálního popisu. Jakmile si její krásy, odolnosti a jiných předností povšimli zahradníci, rychle se rozšířila i do Evropy. Píše se o ní už v prvorepublikových zahradnických knihách a právě v této době patrně dosahuje vrcholu popularity, z níž pak žije (a později už jen přežívá) až do konce 70. let minulého století. Její růžice zůstávají po celý život přízemní, pokud je rostlina pěstována na plném slunci, dostává přiměřeně vody a chladné zimování. Růžice mohou dosáhnout průměru až 15cm a je v nich velice úhledně poskládáno velké množství listů, jejichž zbarvení se mění během jediné sezóny i několikrát. Listy jsou na povrchu potaženy silnou vrstvou vosku, způsobující jejich ojíněný povrch. Právě měnící se struktura voskového povlaku má na svědomí barevné proměny z modrobílé, modrošené až ve sněhovou nebo lehce narůžovělou a fialkovou.  Existují různé typy rostlin, z nichž některé hojně odnožují již od útlého věku a po celém svém obvodu, zatímco u jiných si musíme na první boční odnože trpělivě vyčkat a ani poté jich mnoho nebývá. Odnože narůstají na krátkých tenkých stolonech, táhnoucích se obvykle těsně nad povrchem substrátu. Malé boční růžice proto zůstávají dlouhý čas skryty pod listy svých matek. Pokud chceme získat větší množství rostlin, můžeme samozřejmě zakořenit tyto boční růžice, protože rostlina časem vyprodukuje další. Pokud se rozhodneme trsy ponechat pohromadě, naskytne se nám v krátké době exkluzivní podívaná, pod níž zanedlouho zmizí i poslední centimetry substrátu v nádobě.
Echeveria elegans miluje slunce v jakémkoliv množství, nejlépe přímo nad sebou. Od jara do podzimu proto naše rostliny letníme. Co naopak tato rostlina snáší velmi špatně jsou vedra a nehybný vzduch. Ve skleníku i v letním makroloňáku jejich až dosud tuhé růžice jako by najednou byly z hadru. Rostliny působily celkově povadlým dojmem a jejich kořeny odmítaly brát vodu. V takových chvílích jsme je vždy stěhovali dolů pod parapet, dokud vedra nepominula. Letněných rostlin se to vůbec netýká. Jejich listy se sice často semknou tak, že načisto zmizí i růstové středy, ale rostliny normálně berou vodu a listy zůstávají tuhé, zvláště když je každý večer vydatně pokropíme. Echeveria elegans patří k rostlinám, které nejpozději na konci května vystěhujeme ven a mezi posledními je na podzim přenášíme pod střechu. U letněných rostlin často stojí v růžicích voda, navzdory zvěstem o možnosti jejich popálení. Přímo do růžic je také zaléváme a kropíme, jakmile pominou chladná jarní rána. Na podzim už jsou rostliny tak otužilé, že s noblesou snášejí i to, co by je možná zjara ještě zahubilo. Pokud neprší, vodu dostávají dvakrát týdně, a mezitím ještě nějaké to večerní kropení.S listy plnými vody a kořeny v suchu je stěhujeme pod střechu obvykle na konci října, kdy už venku teploty klesají k nule. Takto připraveny bez vody vydrží v pohodě až do vánoc, někdy i déle, aniž by musely obětovat jediný list. Důležité je chladné zimování (5-10°C), při němž by nasucho vydržely celou zimu, stejně jako tehdy v jihlavském zahradnictví. My je symbolicky jednou za měsíc zaléváme i během zimy. A právě na jejím konci bývají naše rostliny Echeveria elegans z celého roku nejkrásnější!
Jejich ploché husté růžice využíváme především ve společných výsadbách, kterým říkáme sukulentní zahrádky.    Nepřerůstají své sousedy, ani je neutlačují. Svými barevným proměnami, vždy ale v jemných decentních tónech, nepatří nikdy mezi ty nejnápadnější. Mimořádně jim to sluší s rostlinami modrými, nebo těmi jejichž listy mají růžové a fialové odstíny. Čím déle ale Echeveria elegans pěstujeme, tím více jsme si začali všímat její nevšední krásy a stále častěji ji sázeli jako soliterní rostlinu. Především do mělčích misek, protože substrát v nich rychleji vysychá a při okrajích zůstává dostatek místa pro jejich dětičky. Těch bývá tolik, že už jsme dávno nebyli nuceni přistoupit k množení z jednotlivých listů, jako u většiny jiných druhů echeverií. Ty sbírkové však necháváme hezky pohromadě, a jen tu a tam odstraníme některou odnož, když začně být v nádobě příliš těsno.  Navíc jarní poupata Echeveria elegans patří v říši sukulentů k nejkrásnějším. Jejich barevné tóny jsou jemné, vyvážené a úžasně sladěné. Kvetení ale není v případě tohoto druhu u nás v Pávově takovou samozřejmostí, na jakou jsme zvyklí u většiny ostatních echeverií, včetně poddruhu Echeveria elegans subsp. kesselringiana, kterou většina sukulentářů pěstuje jako Echeveria albicans a o níž jsme už v minulosti na našem webu psali v pěstitelské rubrice (Pěstitelská praxe/27.4. 2009). I bez jarních květů je Echeveria elegans opravdovou parádnicí, elegantní za všech okolností, pokud dostane ono zmiňované „skoro nic“. A díky holandským velkopěstírnám ji lze s trochou štěstí dnes sehnat i v supermarketu.
Obr.č.1 – zatím ještě soliterní růžice Echeveria elegans, č.2 – již obrůstající rostlina na konci zimy v misce o průměru 12cm, č.3 – jarní poupata Echeveria elegans jsou uměleckým dílem, č.4 – Echeveria elegans (vlevo v popředí) společně s dalšími sukulenty čeledi Crassulaceae, č.5. skupinka Echeveria elegans (vpravo) ve společnosti jiných sukulentů ve vytryskaném kameni, č.6 a 7 – společně s Echeveria setosa subsp. deminuta, č.8 – Echeveria elegans ve své nejkrásnější podobě na konci české zimy!