sukulenty.estranky.cz

Stůl se dá prostřít, ale také osázet. V takovém případě se samozřejmě nejedná o práci z rukou truhlářského mistra, ale něco odolného vlhku a dostatečně pevného, protože na takový stůl se toho dá docela dost naložit. Přesně takový stůl jsem spatřil při své červnové návštěvě nádherné zimní zahrady v jedné škole v Třešti.
Třešť je malé městečko poblíž Jihlavy, proslavené po celé Evropě množstvím nádherných betlémů, které jeho obyvatelé s velkou láskou udržují a rozšiřují již po celé generace. Pro mne byla Třešť vždy mimořádně zajímavá, protože zde pěstoval zprvu kaktusy, ale později už takřka výhradně sukulenty Milan Ondráček. Už je bohužel nepěstuje, a jeho skleník na nějaký čas zapnili pestrobarevní opeřenci ze zemí stejně dalekých jako zmíněné sukulenty. Je to škoda, protože tak zelené ruce jako měl svého času Milan, to se hned tak nevidí. Moc mi chybí návštěvy v jeho skleníku, protože to byl jeden z nejzajímavějších a nejšikovnějších lidí, jaké jsem mezi sukuletáři potkal. Od zakončení jeho sukulentářského období jsem se do Třeště dostával jen sporadicky, většinou v rámci toulek po okolních lesích a kopcích, nebo při návratu z nádherného hradu Roštejna.
Na začátku letošního léta jsem se ocitl ve zdejší SOŠ a SOU, kde jsem studentům na žádost vedení školy krátce vyprávěl o pěstování sukulentů a jejich přizpůsobivosti svízelným podmínkách v jejich domovině. Povídání se odehrálo v nádherné zimní zahradě, kterou škola zbudovala za pomoci fondů z Evropské unie. Stejně tak se podařilo postavit další makrolonové hangáry pro zahradnickou výuku a překrásně položené arboretum s výhledem do okolní krajiny. Jak jste už zřejmě pochopili, ve zdejší Střední odborné škole a učilišti vyrůstají (mimo jiné) budoucí zahradníci, krajináři, floristé, odborníci v oboru sadovnictví i ekologie krajiny. Bližší informace o této škole a studijních oborech na ní vyučovaných naleznete na www.sskola-trest.cz
Někomu se mohou zahradnické obory zdát v dnešní době neperspektivní, ale já bych to tak černě neviděl. Pokud se bude naše země ubírat normální cestou jako všechny ty na západ od našich hranic, pak je otázkou blízké budoucnosti, kdy tito mladí lidé naleznou bohaté uplatnění. Spousta lidí chce mít hezké okolí svých obydlí, ale nehodlá si před okny zbudovat něco na způsob někdejší zahrádkářské kolonie. Mnoho lidí na údržbu zahrady nebude mít ani čas, a možná ani dostatek fantazie. Také ekologii krajiny je věnována v posledních letech zvýšená pozornost, stejně jako neustále se měnícím trendům ve vazbách květin. To jen komunisté považovali některá povolání za podřadná, a tak za čtyřicet let své vlády naprosto zdegradovali. Zmizeli kvalitní cukráři, holiči, truhláři či právě zahradníci. Sortiment zahradnictví se omezil na sazenice salátu, rajčat a řetkviček, zatímco v květinářstvích se jednotně prodávaly  skoro výhradně trojice karafiátů nebo tulipánů se stuhou a kouskem asparágusu.
Budoucí zahradníci mají v třešťské škole k dispozici nádherné prostory a výtečné podmínky k výuce. Jedním z takových míst je i zimní zahrada, v níž stál kovový stůl, jaké vídáme zcela běžně v zahradnictvích. Na tom stole rostla směsice všeho možného, včetně několika sukulentů, ale vše jakoby se nějak nehodilo do již nově osázeného zbytku zahrady. Domluvili jsme se tedy, že až nám skončí rušné sukulentářské léto, zkusíme tomu stolu dát trochu jinou podobu. 
Na počátku října jsme tedy naložili do beden kytky, balvany zvětralého mramoru z jednoho starého lomu, a já do batohu zastrčil svoji oblíbenou hliníkovou lžíci, bez níž při sázení rostlin nedám ani ránu (již český génius J. Cimrman trvdil, že budoucnost patří aluminiu).
Jak jsme při osazování stolu postupovali můžete vidět na fotografiích. Nejhorší je vždycky odněkud začít, takže vám spíše sdělím, co předcházelo pořízení těch fotografií. Na zahradě v Pávově jsem si vyměřil obdélník o rozměrech 340 x 115cm, což odpovídalo ploše onoho stolu. Pak jsem začal rozkládat zcela orientačně kameny a mezi ně strkat rostliny v květináčích, které jsem měl k dispozici. Vybíral jsem je podle dvou kritérií. Tím prvním bylo, aby měly úplně všechny podobné nároky na pěstování. Tím pádem jsem vyřadil všechny rostliny se zcela opačným rytmem života, ty které se přes zimu zalévají spíše výjimečně nebo vůbec, a také nejrůznější miniatury, které by mezi většími rostlinami neměly šanci vyniknout. 
Dalším kritériem byly barvy rostlin, které musely dohromady vytvořit živý, ale přitom funkční celek, což nebyl po letním pobytu vštšiny z nich na plném slunci až tak velký problém. Zároveň jsem ale musel rostliny hned od počátku dělit také podle velikosti, a především pak budoucího vzrůstu. Ty nejvyšší nebo rychleji rostoucí jsem tedy naplánoval umístit do středu stolu, kam jsem zároveň předpokládal navýšit  i větší vrstvu substrátu, která se odtud bude svažovat všemi směry k okrajovým partiím plochy.
Po této orientační zkoušce jsem zase vše stěhoval do makrolonového průchoďáku, protože předpověď počasí zněla neúprosně. Nastal čas dešťů, a není nic horšího než na podzim převážet a vysazovat sukulenty v přemokřeném substrátu. Dost vody měly v té době ve svých listech a stoncích, protože přes léto na nich s vodou rozhodně nešetříme, a z oblohy dostávaly letos vody také požehnaně! Dost na to, aby většina z nich v Třešti bez další vody klidně přečkala i třeba celou zimu. Ještě před stěhováním jsem si samozřejmě vše orientačně zakreslil.
V zimní zahradě třešťské školy jsme zpočátku s manželkou Ivanou v podstatě zopakovali totéž. Na substrát jsme začali rozkládat kameny, a po nich přišly na řadu sukulenty v květináčích a mísách. Teprve když jsme měli jistotu, že prostor se přijatelně naplnil, a v bednách na zemi nám ještě zůstává nějaká rezerva na případná prázdnější místa, mohli jsme postupně začít vyndávat jednotlivé rostliny z nádob a sázet i s kořenovými baly na určená místa. Začali jsme samozřejmě těmi největšími a naše úsilí poté směřovalo vcelku živelně do všech stran. Když jsem dospěli k okrajům, zbývalo nám už jenom dosadit menší rostliny z malých květináčků o průměru 5,5 centimetru. Výsledek vidíte na fotografiích. Při odpovídající přípravě se to dá ve dvou lidech i s namícháním zeminy stihnout za jediné dopoledne!