sukulenty.estranky.cz

Titulek jsem tentokrát nevymyslel sám, což asi tušíte. Jules Verne takhle nazval jeden ze svých nejslavnějších románů, od jehož prvního českého vydání letos uplynulo rovných 130 let. Byla to možná nejkrásnější z vizí věhlasného autora, docela určitě lákavá pro nejednoho kluka. Někteří z toho vyrostli, ale třeba pro mne zůstávají dva roky prázdnin obrovským lákadlem dodnes. Navíc je tu moje fascinace ostrovy, přetrvávající od útlého věku. Pár jsme jich s Ivou stihli navštívit jakmile padla železná opona, ale nikdy ne déle než na dva týdny. Když už jsme u ostrovů, tak nejoblíbenější knihou mého dětství (a oblíbenou dodnes) byl Stevensonův „Poklad na ostrově“, a naše někdejší nakladatelství se jmenovalo Madagaskar. A jakou to všechno má spojitost se sukulenty? Vlastně téměř žádnou, když pominu, že jsem se loni zjara rozhodl dva roky prázdnin dát téměř všem našim sbírkovým trichodiademám. 

Dva roky prázdnin od keramických misek, často už beztak malých a až příliš mělkých, v nichž prožily mnohé z našich sukulentních oblíbenkyň většinu svého života. Samozřejmě ne pořád v jedné a té samé misce, ty jsme průběžně střídali podle potřeb jednotlivých rostlin, a taky jsme stromečky v nich pěstované každoročně přesazovali do čerstvého substrátu, někdy i dvakrát za rok. Nedá se říci, že by v nich kytky trpěly, i když během českého léta především rostliny Trichodiadema densum trochu ano, především když nastala déle trvající vedra. Podobně na tom ostatně byly i další druhy se zimními či předjarními květy, zatímco ty s květy letními si s úskalími českého léta poradí naprosto hravě, včetně pobytu na plném slunci pod širým nebem.

Dva roky prázdnin pro naše miláčky z jihu Afriky začaly loni zjara, kdy jsme je přesadili do plastových nádob o malinko větších než předchozí keramické, a samozřejmě také do čerstvého substrátu s větším podílem písku. Povytažené kořeny jsme ponechali nad povrchem tak jak byly předtím, i když bylo docela lákavé je zahrabat aby ještě trochu zesílily. Pouze dvě z našich rostlin Trichodiadema densum jsme i po přesazení nechali v keramických miskách, abychom si udělali aspoň trochu radosti pro potěchu oka. 

Na prázdniny si užívajících rostlinách byly změny patrné od samého začátku, a ještě zjevnější pak během letních veder, kdy v uplynulých letech ztrácely barvu, vypadaly dosti povadle a jakoby bez života. Nyní naopak zůstaly krásně zelené a tradiční letní stagnace u nich byla pouze symbolická. Také se výrazně zvětšil objem zeleně v jejich korunách, aniž by přírůstky byly příliš živelné. Tvar korun prostě zůstal, jen jejich objem narostl. Začátek dvouletých prázdnin jim zkrátka udělal dobře, stejně jako mně kdysi dávno ty dva vytoužené měsíce uprostřed léta.

Změny se odrazily nejenom na vzhledu rostlin, ale také na hojnosti kvetení. Bohužel nebylo přes léto mnoho času kochat se jejich krásou a množstvím, protože do skleníku jsem se dostal jen s konvemi v rukou a to ještě pozdě večer, kdy se tam dalo konečně dýchat. I tak mi ale nemohlo uniknout to množství květů, které zdobily koruny „letních“ trichodiadem dlouhé měsíce takřka nepřetržitě (především T. peersii a T. bulbosum). Ono to ale nebylo způsobeno jen „prázdninami“, jak se ukázalo později, ale prostě tím, že nastal trichodiademový rok, kdy hojnost květů přichází tak nějak sama od sebe i bez zjevných příčin. Zažili jsem takových už pár za léta náklonnosti k těm skromným a přitom velmi krásným kytkám z afrického jihu.

Loňské podzimní počasí častější zálivce příliš nepřálo. Nejprve jsme byli dva týdny na přelomu září a října na dovolené, a po návratu z ní nastalo velké stěhování rostlin, provázené chladnějšími dny s často zataženou oblohou. Jenomže kytky byly po létu stráveném v plastových nádobách v neuvěřitelné pohodě a dlouhá období bez vody snášely s noblesou. Podzim je pro všechny trichodiademy bez rozdílu obdobím klidného a pomalého růstu do krásy. Není to ten překotný nárůst jako zjara, a nesmíme to samozřejmě v tomto složitém období přehánět s vodou, protože substrát už tou dobou déle vysychá. Pro druhy se zimními květy je to období dvojnásob důležité. Příliš vody a rychlý podzimní nárůst může znamenat menší množství květů okolo vánoc nebo již několik týdnů před nimi, ale také těch jarních. Jak se říkává, na podzim se v jejich případě láme chleba. Jakmile zalijeme v nevhodnou dobu, rostliny vycítí náhlý blahobyt a s kvetením si to na poslední chvíli rozmyslí, nebo jej aspoň zredukují na nejnižší možnou míru. Mají toto chování zakódováno z přírody a udržují si jej i v kultuře. Měli jsme v minulosti mnohokrát možnost si to ověřit, navzdory tomu, že jsme ze zprvu zdráhali podobné rafinovanosti našich oblíbenců uvěřit. Pokusy ale daly platnosti starých přírodních zákonů (nebo spíše reflexů) za pravdu.

Nejvíce jsme byli samozřejmě zvědavi na množství květů u Trichodiadema densum, která je jakousi naší sukulentářskou vlajkovou lodí. Od žádného druhu nemáme ve sbírce tolik rostlin jako právě těchto. Poupata si dávala na čas. Když se okenní pěstitelé v teplejším prostředí svým bytů už dávno těšili pohledem na květy tohoto druhu, poupata na našich rostlinách v chladu starého skleníku byla ještě sotva patrná. Jsme tomu ale už celá ta léta zvyklí. Milým překvapením bylo množství poupat. Nejenom na některých rostlinách, ale úplně na všech do jedné. Zajímavé bylo, že stejnou hojnost dodržely i zmíněné dvě rostliny, které zůstaly zasazeny v keramických miskách a dva roky prázdnin by se jich tedy teoreticky neměly příliš týkat.

Obaleny poupaty se letos zjara rostliny stěhovaly do nového skleníku. Ty nejstarší prožily v tom dosluhujícím skoro třicet let a symbolicky zde zakončily první rok prázdnin. Snad nejvíce ze všech našich stromků Trichodiadema densum tento pokus prospěl té úplně nejstarší. Máme ji od roku 1988, kdy jsme ji společně s dalšími dvěma (T. bulbosum a T. stellatum) koupili při naší první návštěvě ve sbírce Lothara Bönische v Žacléři. Rekordmankou v počtu poupat se překvapivě stala kdysi poraněná rostlina, jejíž kmen zdevastoval pád závěsného květináče s hustými trsy Sedum morganianum a o níž jsme psali také v samostatném článku této rubriky, zakončeném pohledem na její první květy po té katastrofě (Velká jizva malého tlouštíka/10.1. 2016). V její obnovené, i když tvarově naprosto odlišné koruně, jsme jich letos napočítali neuvěřitelných 36!

Vše vyvrcholilo v polovině dubna, kdy odpoledne co odpoledne mizely koruny našich rostlin pod záplavou květů. Právě ve chvílích tohoto masivního kvetení jsme byli svědky variability samotných květů Trichodiadema densum, nabízejících několik odstínů i typů květů. Přestože většina našich rostlin je docela určitě výsledkem řízkování, pocházejí z nejrůznějších zdrojů a je tedy šance na jejich nepříbuznost. To kvůli případnému sprášení květů, o němž v posledních letech čím dál více uvažuji z jediného prostého důvodu. Už dlouhodobě nejsme totiž schopni namnožit vegetativně tolik rostlin, kolik bychom jich pro zájemce o ně potřebovali. Je to výsledek dlouhodobé propagace naší vůbec nejoblíbenější rostliny z celé té pestré říše sukulentů, pro jejíž nevšední krásu jsme za léta existence našeho webu založili docela početný fanklub. A nových obdivovatelů té jihoafrické krásky každým rokem přibývá. K naší velké radosti, nutno dodat. Získání většího množství semen a jejich následný výsev by mohl přinést uspokojení poptávky, navíc rostlinami generativně množenými, u nichž je předpoklad, že jejich kořeny budou od malička mnohem mohutnější a tvarově zajímavější než u řízkovanců. Když vše dobře dopadne, určitě se o tom čtenáři našeho webu dozvědí.

Po úvodním pohledu do jedné z rozkvetlých korun následuje obrázek té naší úplně nejstarší, kterou máme již od roku 1988! Rostlina na třetím snímku je pouze o pár let mladší, stejně jako ta na fotografii čtvrté. Její obrovská jizva už je v době kvetení vidět pouze z „leteckého“ pohledu. Pátý snímek patří jedné z dvojice rostlin, které zůstaly první rok prázdnin v keramických miskách. A na závěr ještě dva pohledy na rozkvetlou kolonii našich sbírkových rostlin Trichodiadema densum v polovině dubna letošního roku. Byla to čistá sukulentářská radost.