JDE TO!
„Nejde to!“ vykřikoval opilý sardinkář ve Švejkovi opakovaně pokaždé, když se probudil ze spánku na hospodském stole. „Jde to,“ říkávám občas já, a udiveně při tom kroutím hlavou, protože jsem si ještě docela nedávno myslel totéž co zmíněný sardinkář!
Tak třeba Adenium obesum. Ještě docela nedávno jsem si nedovedl představit, že odříznu jeho vrchol, bez jakéhokoliv ošetření řezné rány jej ponořím do vlažné vody a pak už budu jenom čekat až zakoření! Tuto ráznou proceduru podstoupila letos v létě Iva, když tento postup vyslechla už dávno přetím od jedné paní, kupující kytky v naší miniprodejně v jihlavské ZOO. Výsledek se samozřejmě nedostavil hned. Trojice řízků byla ve vodě asi měsíc, a za tu dobu vytvořila docela pevný kalus po celé řezné ploše. Mezitím Iva asi dvakrát vyměnila vodu kvůli tvorbě zelených řas. Nakonec si daly říct všechny tři řízky prakticky ve stejnou dobu. Jejich dlouhé kořeny se poté začaly plazit po dně sklenice, stojící na parapetu kuchyňského okna, až naplnily takřka celý její obsah. Na vrcholku jedno
ho z řízků se dokonce objevilo poupě, ale během jedné z letošních letních vln veder zaschlo. Řízky už nějaký čas rostou ve vlastních květináčích. Přísahám že už nikdy nebudu tvrdit, že jejich zakořeňování ve vodě nejde, a vůbec už ne, že řezné rány na nich je nutno ponechat pořádně zaschnout, nebo dokonce ještě navíc nějak chemicky ošetřit!Když už jsme u toho kořenění, tak ještě jeden zajímavý příklad co všechno jde! V komentáři k článku o notoricky známém brazilském šťavelu Oxalis triangularis nám napsala zajímavou zkušenost paní Věra. Popisuje v něm, jak si dala do vázičky jako dekoraci lístky této rostliny, které jí zde posléze zakořenily. Koukali jsme na tenké řapíky těch listů s notnou dávkou skepse, ale zvědavost nám nakonec nedala. Zanedlouho už bylo několik listů ponořeno do sklenice s vodou, stojící hned vedle té z adénky. A šlo to nejenom rychle a snadno, ale i s velkou parádou.
Než jsme stačili zakořenělé listy zasadit, mnoho s nich ve sklenici s vodou dokonce i vykvetlo! Při pohledu na rozkvetlé, čerstvě zakořeněné lístky toho brazilského nezmara (ještě mají Neymara!), jsem si říkal, že tady někde už asi musí být hranice sukulentních možností. Ale třeba se mýlím, a příští rok mne něco překvapí ještě mnohem více!
Ale i samotné pěstování sukulentů přináší momenty, kdy musíme chtě nechtě přehodnotit své dosavadní mínění i poznatky, načerpané v odborných knihách a časopisech. Na přelomu jara a léta jsem zažil docela slušný šok na jihu Moravy. Jeden náš zpřízněný pěstitel zde pěstuje sukulenty na ploché střeše svého domu. Praží tam v podstatě nepřetržitě, a průměrné teploty vzduchu jsou zde od jara do podzimu ještě asi o pět stupňů vyšší než u nás na Vysočině. Sukulentíkům se na té střeše samozřejmě náramně daří. Ze střechy ale vedou schůdky vzhůru na jednu ještě menší střechu. Když jsme tam společně s majitelem těch rostlin vylezli, užasle jsem zíral na pestrou sm
ěs nejrůznějších „smrdutek“ čeledi Asclepiadaceae. Bylo zrovna po dešti, a jejich k prasknutí napité stonky tam hrdě stály, čelíce té neskutečné sluneční palbě. Těla rostlin zdobily nádherné kresby v kombinaci zelené (v menšině) a několika odstínů červenohnědé až takřka fialové. Ty kresby byly fascinující. Připadal jsem si, jako bych zrovna objevil druhou jeskyni Altamira! Žádné spáleniny, nic povadlého. Červenohnědé vzory na stoncích, rostoucích přímo k nebi, byly naprosto úžasné a fascinující. Na mnoha místech jsem spatřil i poupata roztodivných tvarů, a to v době, kdy v naší sbírce se z těchto rostlin ke kvetení nechystala snad ještě ani jediná. Řekl jsem si, že to příští rok taky s malým vzorkem našich smrdutek zkusím. Coby poloviční krok jsem je alespoň vystavil slunci naplno v našem makrolonovém letním průchoďáku. Tělíčka Huernia zebrina se nám začala měnit doslova před očima. Některé rostliny získaly červenohnědé mramorování během několika dnů, jiná si ponechaly větší podíl zelené, a na dalších se přidaly kresby takřka černé!
A všechny do jedné během měsíce začaly nasazovat poupata! V té chvíli bylo rozhodnuto, že příští rok půjdou ven, jakmile to počasí jen trochu dovolí.Letos se ale u nás pod širákem objevili jiní sukulentní nováčci. K osvědčeným a léty vyzkoušeným druhům neustále přidáváme další. Pod stříškou lze letnit v podstatě úplně všechny sukulenty, ale na dešti je přece jenom výběr maličko omezenější (což si možná jen namlouvám).
Svou premiéru pod širákem si letos odbyly rostliny, které shodou okolností velice mizerně snášely letošní vlny veder. Titanopsis calcarea sice nebyl úplným nováčkem, ale v předchozích letech jsme jej letnili spíše v těch bezrizikových měsících s minimem chladných nocí a rán. Letos jsme vystěhovali dvojici pokusných afrických králíků hned v květnu a následně už jen pozorovali, jak budou snášet rozmary počasí u nás na Vysočině. Venku obě rostliny zůstaly až do konce září, kdy jsme odjeli na dovolenou. I přes letní vedra zůstávaly jejich listové růžice otevřené, zatímco příbuzenstvo v makroloňáku a ve skleníku se zahrabávalo den za dnem hlouběji do terénu a dočasně přerušovalo růst. Probouzení těch letněných nastalo již po posledních vedrech, a obě pokusné rostliny stihly zarůst takřka celou plochu květináčku. 
I přes trvalejší vlhkost substrátu neuhnily, ani nejevily známky vytahování, protože slunce do nich pralo přímo shora. Jsou kompaktní, nádherně vybarvené a tvrdé jako kámen. Myslím že tak hezké rostliny Titanopsis calcarea jsme na konci léta ještě nikdy neměli! V polovině září začaly obě rostliny nasazovat poupata, zatímco jejich příbuzné v makroloňáku se teprve začínaly probouzet z letní letargie. V říjnu pak vykvetly!
Ještě větší překvapení mi připravily pokusně letněné rostliny Haworthia cooperi. Ty by letošní vedra na horním parapetu skleníku snad ani nepřežily, ale dole na tom spodním jim bylo asi docela dobře, i když zůstávaly v jakémsi oddychovém režimu. Ty letněné se nám měnily doslova před očima. Jejich zbarvení bylo záhy o poznání živější, než temně zelené odstíny na listech jejich příbuzných ve skleníku. Taky do nich bylo nádherně vidět. Jakoby letní deště dokonale umyly jejich špinavá okna! Jejich listy jsou ještě nyní tvrdé jako beton. Nejvíce jsem se bál, aby uprostřed letních veder nepřestaly růst, a neuhnily ve chvílích, kdy jejich silné kořeny stály třeba týden i déle v promáčeném substrátu po bouřkách a trvalejších deštích. Nejenom že to v pohodě přežily, ale ještě k tomu výrazně zkrásněly.
Když se chce, všechno jde! A hranice sukulentních možností se zdají být nepřekročitelné!
Dvojice fotografií v úvodu patří rostlinám Huernia zebrina, jejichž stonky zbarvilo české slunce přes nestíněný tenký makrolon. Na další dvojici snímků je Haworthia cooperi. Nejprve rostlina pěstovaná na dolním parapetu makroloňáku, a potom druhá, pěstovaná od jara do podzimu venku pod širákem. A na závěr třikrát jedna z rostlin Titanopsis calcarea, letněná na plném slunci a dešti. Poprvé je zachycena v půli srpna, když se probouzela z krátkého letního odpočinku. Podruhé o měsíc později po vydatných zářijových deštích s ještě dobře maskovanou násadou poupat. A nakonec potřetí v půli října, již postupně vysychající v letním makroloňáku a nádherně kvetoucí!
