Jiná CESTA
12. 1. 2021

Zjara roku 2017 jsem mezi záplavou miniaturních rostlin rodu Sinningia spatřil i cosi zdánlivě neznámého a na první pohled odlišného. Dozvěděl jsem se, že jsou to semenáčky notoricky známé rostliny Aeonium sedifolium, rostoucí v přírodě pouze na malém území v severozápadním cípu ostrova Tenerife. O patro výš, hned nad schody do našeho tehdejšího sbírkového skleníku, byla tou dobou doslova obalena zářivě žlutými květy celá koruna naší nejstarší rostliny téhož druhu. 

Udiveně jsem zíral na ty semenáčky, protože jsem nikdy žádné neviděl, když pominu těch pár rostlin na skalnatých svazích pohoří Teno, které semenáčky bezesporu byly, protože v přírodě rostliny docela určitě nikdo neřízkuje. Všechny ostatní rostliny Aeonium sedifolium, s nimiž jsem se za těch uplynulých třicet let setkal, byly množeny výhradně řízkováním.
Vegetativní množení Aeonium sedifolium je vcelku jednoduché, i když trvá déle než u většiny ostatních sukulentů čeledi Crassulaceae, včetně jejího rodového příbuzenstva. To kvůli dřevnatým stonkům i větvím této rostliny, pevným jako dráty. Navíc Aeonium sedifolium patří ke skupině rostlin, které v místech řezu již nikdy neobrůstají, takže při jejich tvarování je na to třeba pamatovat a nikdy se s nůžkami v ruce zbytečně neukvapit. Ve světle těchto skutečností a při pohledu na maličké semenáčky jsem si začal uvědomovat, že ta nezvyklá cesta, po níž se paní Bergerová vydala, vlastně nepostrádá svoji logiku.

Při pohledu na ty nádherně husté a bohaté koruny bez jediného zásahu jsem se rozhodl vydat se v budoucnu cestou paní Bergerové. Naši starou rostlinu jsem loni hned po odkvětu umístil ven na stoly a nechal tam na čerstvém povětří zasychat odkvetlá květenství, které za normálních okolností okamžitě odstraňuji. Teprve mnohem později jsem vše suché ostříhal a nastrkal do papírového sáčku, který jsem až do nového roku nechal pootevřený, aby se dovnitř dostal vzduch. Venku je mrazivo až běda, a tak v teple domova zrovna zkoumám, zda se opravdu urodilo. Vypadá to, že ano, ale jistý si pořád nejsem. V únoru zkusím vyset, co se z plodů vysypalo a ze všeho nejvíc připomíná prach. Pak uvidíme. 

Sledujíce neustálé proměny semenáčků od paní Bergerové a jejich nadmíru zajímavé tvary, říkám si že cesta k hezkému stromečku, obalenému jarními květy, by nemusela být zase až tak dlouhá jak jsem si vždycky myslel. Jejich neskutečně husté koruny nabádají k postupnému odlehčování a nabízejí tak jako bonus i množství materiálu k dalšímu vegetativnímu množení, což se o stejně velkých rostlinách z řízků rozhodně říci nedá. Ty vypadají ve srovnání se semenáčky jako chudí příbuzní. Mám tedy vykročeno po cestě prošlápnuté paní Bergerovou, skýtající podle všeho spoustu možností, na něž by mne ještě v předjaří roku 2017 nenapadlo ani pomyslet.
Na úvodním snímku jsou semenáčky Aeonium sedifolium v květináčcích 5,5 uprostřed léta roku 2017. Dvojice následujících fotografií byla pořízena zjara roku 2018, to již byly zasazeny v květináčcích o průměru 6,5cm a jejich koruny neprostupně husté. A na závěr jeden ze semenáčků na podzim roku 2019, zasazený již v keramické misce o průměru osmi centimetrů.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář