sukulenty

Cesty k sukulentářskému poznání připomínají bludiště lesních pěšinek. Některé z nich jsou poctivě vyšlapané, jiné méně a o to více lákající vyrazit zrovna po nich. A pak jsou ty dávno zarostlé, o nichž si myslíme, že kodrcání po nich je zbytečně zdlouhavé a nic převratného ani pozitivního nám nemůže přinést. Míjíme je proto bez povšimnutí třeba celá léta. Jenomže jednoho dne zjistíme, že se tudy přece jenom někdo vydal a začne nám vrtat hlavou, jestli to nezkusit taky. Přesně tohle se mi přihodilo jednoho jarního dne, kdy se u nás v Pávově po delší době objevila paní Markéta Bergerová, pěstitelka sukulentů z nedalekého Větrného Jeníkova. Jezdívá k nám občas na naše sukulentářské akce už celá léta. Má ráda kaudexy a náramně se jí daří pěstování hlíznatých siningií, které jí kvetou jako o život a z nichž pak získává vlastní semínka, která úspěšně vysévá. Když se na nás usměje štěstí, otevře paní Bergerová hned po příjezdu kufr svého auta a nám se naskytne příjemný pohled na řady malých hlízek s chlupatými či krabatými listy na vrcholech. Klidně bych ten pohled snesl i častěji, ale to by paní pěstitelka musela mít více času a místa. I tak je neuvěřitelné, co za okny jejich domácnosti dokáže vypěstovat. 

Zjara roku 2017 jsem mezi záplavou miniaturních rostlin rodu Sinningia spatřil i cosi zdánlivě neznámého a na první pohled odlišného. Dozvěděl jsem se, že jsou to semenáčky notoricky známé rostliny Aeonium sedifolium, rostoucí v přírodě pouze na malém území v severozápadním cípu ostrova Tenerife. O patro výš, hned nad schody do našeho tehdejšího sbírkového skleníku, byla tou dobou doslova obalena zářivě žlutými květy celá koruna naší nejstarší rostliny téhož druhu. 

Udiveně jsem zíral na ty semenáčky, protože jsem nikdy žádné neviděl, když pominu těch pár rostlin na skalnatých svazích pohoří Teno, které semenáčky bezesporu byly, protože v přírodě rostliny docela určitě nikdo neřízkuje. Všechny ostatní rostliny Aeonium sedifolium, s nimiž jsem se za těch uplynulých třicet let setkal, byly množeny výhradně řízkováním. 

Vegetativní množení Aeonium sedifolium je vcelku jednoduché, i když trvá déle než u většiny ostatních sukulentů čeledi Crassulaceae, včetně jejího rodového příbuzenstva. To kvůli dřevnatým stonkům i větvím této rostliny, pevným jako dráty. Navíc Aeonium sedifolium patří ke skupině rostlin, které v místech řezu již nikdy neobrůstají, takže při jejich tvarování je na to třeba pamatovat a nikdy se s nůžkami v ruce zbytečně neukvapit. Ve světle těchto skutečností a při pohledu na maličké semenáčky jsem si začal uvědomovat, že ta nezvyklá cesta, po níž se paní Bergerová vydala, vlastně nepostrádá svoji logiku.

Rostlinky jsem okamžitě přesadil ze sadbovačů do samostatných květináčků. Po zimě byly bez barev a křehké, ale při pohledu na ně bylo nad slunce jasné, že z nich zanedlouho mohou být mimořádně pěkné stromečky. Byly totiž dokonalými zmenšeninami té staré, kterou máme ve sbírce už možná patnáct let. Z jediného nízkého kmínku vyrůstala na každičkém z těch semenáčků spousta větviček a listové růžice na jejich koncích dohromady vytvářely kompaktní korunku, připomínající deštník. Jakmile se semenáčky ocitly v letním makroloňáku a dostaly první dávky přímého slunce bez filtru, začaly se měnit doslova před očima. Rostly jako z vody. A to doslova, protože jsme s ní v jejich případě nikterak nešetřili, když i ostatního k životu potřebného se jim u nás dostávalo vrchovatě. Zatímco ještě uprostřed léta působily miniaturní rostliny v květináčcích o průměru 5,5cm jaksi utopeným dojmem a všude vůkol nich byla spousta volného místa, na jaře následujícího roku jim o centimetr větší nádoby už sotva stačily. Protože úhyn během prvního přesazování byl minimální a při druhém již nulový, mnoho z nich se ocitlo u dalších pěstitelů prostřednictvím našeho eshopu. Myslím že ti co tenkrát nezaváhali své volby rozhodně nelitovali. Ty co u nás zůstaly dnes už v mnohém připomínají svoje přírodní příbuzenstvo v pohoří Teno. 

Při pohledu na ty nádherně husté a bohaté koruny bez jediného zásahu jsem se rozhodl vydat se v budoucnu cestou paní Bergerové. Naši starou rostlinu jsem loni hned po odkvětu umístil ven na stoly a nechal tam na čerstvém povětří zasychat odkvetlá květenství, které za normálních okolností okamžitě odstraňuji. Teprve mnohem později jsem vše suché ostříhal a nastrkal do papírového sáčku, který jsem až do nového roku nechal pootevřený, aby se dovnitř dostal vzduch. Venku je mrazivo až běda, a tak v teple domova zrovna zkoumám, zda se opravdu urodilo. Vypadá to, že ano, ale jistý si pořád nejsem. V únoru zkusím vyset, co se z plodů vysypalo a ze všeho nejvíc připomíná prach. Pak uvidíme. 

Sledujíce neustálé proměny semenáčků od paní Bergerové a jejich nadmíru zajímavé tvary, říkám si že cesta k hezkému stromečku, obalenému jarními květy, by nemusela být zase až tak dlouhá jak jsem si vždycky myslel. Jejich neskutečně husté koruny nabádají k postupnému odlehčování a nabízejí tak jako bonus i množství materiálu k dalšímu vegetativnímu množení, což se o stejně velkých rostlinách z řízků rozhodně říci nedá. Ty vypadají ve srovnání se semenáčky jako chudí příbuzní. Mám tedy vykročeno po cestě prošlápnuté paní Bergerovou, skýtající podle všeho spoustu možností, na něž by mne ještě v předjaří roku 2017 nenapadlo ani pomyslet.

Na úvodním snímku jsou semenáčky Aeonium sedifolium v květináčcích 5,5 uprostřed léta roku 2017. Dvojice následujících fotografií byla pořízena zjara roku 2018, to již byly zasazeny v květináčcích o průměru 6,5cm a jejich koruny neprostupně husté. A na závěr jeden ze semenáčků na podzim roku 2019, zasazený již v keramické misce o průměru osmi centimetrů.