MEXICKÁ FIALOVÁ (Chvála letnění podruhé)
Za názvem článku nehledejte žádnou záhadu, protože termín „mexická fialová“ jsem si prostě a jednoduše vymyslel ve snaze nějak pojmenovat jinak těžko definovatelné zbarvení některých našich sukulentů. Mexickou fialovou spatříte v plné kráse pouze při letnění svých sukulentů na plném slunci a čerstvém vzduchu. V méně výrazné formě se z ní ovšem můžete radovat i ve skleníku nebo za okny bytu, protože rostliny takto zbarvené jsou kříženci nebo zahradnické kultivary, které mají odolnost a krásu takříkajíc v popisu své existence.
Mistři zahradníci se odmítají odedávna spokojit s tím, co jim nabízí příroda, a své úsilí a um napínají ke křížení či šlechtění rostlin zcela nových, které by se co možná nejvíce podobaly jejich vysněnému ideálu. Takové rostliny musí být krásné, pokud možno snadno pěstovatelné a vhodné k rychlému a efektivnímu množení. Jen tak vznikne krása nepomíjivá, která přinese nakonec i kýžený finanční efekt. Nepovedení či málo odolní kříženci postupem času vyhynou nebo upadnou v zapomnění, zatímco své místo na slunci si udrží pouze vítězové.
Na třech z nich je možnost spatřit nádhernou demonstraci „mexické fialové“, která není tradiční fialovou, ale vždycky šmrncnutou něčím dalším, co z fialové vytvoří zcela neopakovatelný odstín. Na českém slunci se ty rostliny rozzáří, a nejsou k přehlédnutí ani ve společné výsadbě s množstvím dalších druhů pestrobarevných sukulentů z čeledi Crassulaceae (tlusticovité).
Echeveria „Perle von Nürnberg“ je mezidruhovým křížencem E. gibbiflora ssp. metallica a Echeveria potosina. Výsledkem jsou kompaktní růžice, dosahující jen zřídka průměru přesahujícího 15 centimetrů. Na rozdíl od většiny přírodních druhů echeverií kvete nejčastěji až na počátku nebo v průběhu našeho léta, při brzkém přenesení ven pak mnohdy až na přelomu léta a podzimu.
Druhá rostlina je mezirodovým křížencem, a jejími rodiči jsou údajně Echeveria peacockii a Graptopetalum paraguaense, které navzdory svému názvu je také rostlinou mexickou a u nás po dlouhá léta hojně pěstovanou. Její „tvůrci“ jí dali jméno Graptoveria „Debbie“, a od svého vzniku v roce 1976 se vydala na cestu k pěstitelům po celém světě. O jejích prvních šlechtitelích se vedou spory, protože velice podobní kříženci vznikli takřka souběžně dva, protože jak už to bývá, stejný nápad mohou dostat dva lidé takřka ve stejný čas. Pouze Jára Cimrman měl smůlu, že přišel se svými objevy vždycky o pár vteřin později.
Graptoveria „Debbie“ je rostlina robustní, ale poměrně křehká. Její listy se lámou při neopatrném doteku, takže nezbývá než je použít k velice snadnému množení. Tato nepříjemná vlastnost je ale v podstatné míře potlačena právě pobytem rostlin venku, kdy se z listových růžic stávají kompaktní a poměrně odolné útvary, odolávající i značnému tlaku. Přesto je při manipulaci s nimi vhodná zvýšená opatrnost. Růžice tohoto křížence dorůstají často průměru více než dvaceti centimetrů, ale pouze v případě, že jedinec neodnožuje, což se stává pouze u menšího procenta rostlin. Jakmile se objeví boční odnože, kterých bývá často i značné množství, původní rostlina takřka zastaví růst a její síla se přelévá do nových těl. Na výrazném zbarvení listů je patrný vliv růžové, nebo chcete-li červené barvy, zatímco u první rostliny je zase přimícháno více modři.
Třetí rostlina je opět mezirodový kříženec, který dostal jméno Sedeveria „Vera Higgins“, a jak patrno z názvu, jedná se o kombinaci rodů Echeveria a Sedum. Není mi známo, které přírodní druhy zavdaly příčinu vzniku této nádherné, a podstatně drobnější (průměr růžic max. 4cm) rostliny, jejíž fialová je pro změnu doplněna hnědou. Je zajímavé, že vedle sebe rostoucí růžice bývají často zbarveny výrazně odlišně. Také tento kříženec je značně citlivý na neopatrný dotek, a podobně jako u graptoverie se i v tomto případě podstatná část křehkosti vytrácí následkem pobytu na čerstvém vzduchu. Protože její výhony nezůstávají dlouho přízemní a spodní listy jsou značně opadavé, je nutno čas od času přistoupit k zmlazování, které však při letnění není takžka nutné, a postačí jej provést během zimy a připravit si tak dostatek vrcholových řízků na další sezónu.
Zimní poklesy k bodu mrazu snášejí všechny tři rostliny stejně dobře jako letní vedra a plné slunce. V zimě jim ho musíme dopřát maximum z toho, co naše klimatické podmínky nabízejí. Při omezené zálivce rostliny neztrácejí tvar, ale částečné ztrátě letního zbarvení listů samozřejmě zabránit nelze ani při veškeré snaze. Existuje ale přece jenom jedna výjimka, a tou je dlouhé období sucha uprostřed naší zimy, které starší rostliny přežijí bez problémů a nádherně i takřka letně se na nějaký čas vybarvují. Totéž je možné pozorovat u mladých rostlinek, vyrůstajících na zakořeněných listech v místě, kde byla odděleny k množení ze stonků.
Rostliny jsou to krásné, ale nenechavé ruce na nich mohou napáchat značné škody. Silnější stisk znamená takřka jistý opad listů, jemnější pak smazání voskovité vrstvy, která způsobuje nejenom krásné zbarvení a ojínění listů, ale také podstatně posiluje obrynyschopnost rostlin proti palčivým slunečním paprskům, které by se spoustou jiných rostlin zacvičily neuvěřitelným způsobem. Voskovitý povlak se obnovuje podstatně pomaleji než se smývá, a o jeho přítomnosti se může pěstitel přesvědčit při manipulaci s rostlinami. Když při přesazování vyklopí rostlinu z květináče a přidrží zespodu listovou růžici, na prstech mu zůstanou výrazné bílé stopy, podobné těm, které známe z práce s vápnem.
Mexická fialová je neodmyslitelnou součástí každého sukulentářského léta na naší zahradě, bez níž si tu nádhernou hru barev už ani nedokážeme představit. Chvála tedy českému sluníčku a mistrům zahradníkům, kteří nám tento nevšední úkaz umožnili sledovat kdykoliv se nám zachce k naší velké radosti, a často i údivu těch, kteří mexickou fialovou ještě nikdy předtím neviděli.
Na první dvojici můžete snímků můžete vidět echeverii, následují dvě fotografie „Debbie“ a na závěr ještě dvakrát Sedeveria „Vera Higgins“.
