Mýtus O DŮLEŽITOSTI DRENÁŽE
Ve většině knih i pěstitelských článků o přesazování sukulentů je zdůrazňována potřeba, nebo dokonce nutnost drenáže na dně nádoby. Drenážní vrstva má sloužit k rychlému odvodnění substrátu po zálivce, a jako materiálu se v praxi používá nejrůznějších drtí, na jejichž složení zase až tolik nezáleží. Mnohem důležitější je samotná struktura oné drti, a především pěstitelův cit pro zálivku.
My už spoustu let drenáž při přesazování sukulentů (ani jiných rostlin) nepoužíváme vůbec. Nebylo to samozřejmě rozhodnutí učiněné ze dne na den. Zprvu jsme drenáž vynechali jen občas, když jsme se ocitli v časové tísni, nebo jsme zrovna neměli žádnou drť k dispozici. Když jsme zjistili, že rostliny dobře prosperovaly i bez drti u dna květináče až do dalšího přesazení, přestali jsme ji postupně dávat na dno květináčů všech rostlin z naší oblíbené čeledi Crassulaceae (tlusticovité).
Když jsme si přivezli domů rostliny od pana Bittmana z Dymokur, žádnou drenáž jsme v jejich květináčích také nenacházeli, přestože pocházely od opravdového zahradníka! Totéž jsme si zanedlouho ověřili také u rostlin od Luboše Hojného, který jak známo pěstuje nejrůznější „špeky“ z říše sukulentů. Už je tomu mnoho let, kdy jsme na dno nějakého květináče drenáž naposledy nasypali.
Rostliny bez ní spokojeně vegetují, a troufám si tvrdit, že se dokonce setkáváme s menšími ztrátami než v naší „drenážové“ éře. Není to ale samozřejmě ani tak drenáží, jako spíše jiným způsobem pěstování našich rostlin, který se neustále vyvíjí, a především úplným vyloučením spodní zálivky podmokem.
Často jsme tehdy také používali drceného polystyrenu, kterým po čase kořeny rostlin prorostly tak dokonale, že se bez násilí nedaly při přesazování oddělit! Totéž se ale týká i jiných hrubších částic drenážního materiálu, na které kořeny velmi často přilnou, a při přesazování se jejich vahou při manipulaci zbytečně přetrhají!
Přemýšlel jsem, proč vlastně drenáž byla tak hojně používána a dosud používána je, a začetl jsem se kvůli tomu i do předválečné zahradnické a kaktusářské literatury. Uvědomil jsem si při tom čtení, že tehdy používané nádoby z pálené hlíny mívaly na dně pouze jediný otvor, který zahradnící většinou překrývali střepem ze starých rozbitých květináčů. Odtok přebytečné vody z takových nádob byl tedy minimální, a podobně tomu bylo i v počátcích květináčů umělohmotných, které byly na dně také opatřeny většinou pouze jediným otvorem. Dnes vyráběné květináče i mísy už mají otvorů spoustu, a navíc dostatečně velkých, takže s odtokem přebytečné vody není žádný problém.
Také se tehdy při míchání substrátů nepoužívalo tak velkého podílu nejrůznějších propustných materiálů, jakými jsou říční písek, pemza, perlit, drcený keramzit a další, ale o to více bývalo v zahradnických směsích obsaženo kompostovky a zetlelé listovky. Pokud namícháme dostatečně propustný a rychle vysychající substrát pro naše rostliny, nezůstává dlouhodobě přemokřený ani po hodně vydatné zálivce.
Další podmínkou je samozřejmě používání nádob přiměřené velikosti a hloubky. Když malou rostlinku zasadíme do neúměrně velké nádoby, nepomůže proti delšímu přemokření žádná drenáž, ani kdyby zabírala třetinu či polovinu objemu této nádoby! Jak už jsem se zmínil, dlouhou dobu nezaléváme takzvaně podmokem, takže neexistuje jediný rozumný důvod, proč si dělat starosti s drenáží!
Vzpomněl jsem si na to všechno docela nedávno, když jsem dělal pořádek v policích dole pod skleníkem. Při onom úklidu jsem znovunalezl trojici kaktusových květináčků z pálené hlíny, které jsem kdysi spolu s několika dalšími dostal darem. Jsou staré, oprýskané, pro kaktusy příjemně mělké a pro mne zase nesmírně cenné. Ty zbylé jsem již předtím postupně rozdal mým kamarádům z řad kaktusářů, protože se jedná o květináčky velice „slavného“ původu. Všechny do jednoho měly na dně jediný otvor, bez ohledu na jejich velikost. Věnovala mi je před lety paní Yvonna Fričová, která je manželkou vnuka slavného cestovatele, etnografa a kaktusáře. Ty nádoby takřka posvátné pocházejí ještě z vily Božínky v pražských Košířích, kde Alberto Vojtěch Frič udržoval svoji obrovskou sbírku kaktusů, a také zde prováděl hybridizační pokusy na kaktusech (a nejen na nich), jejichž výsledky byly pozoruhodé nejenom v kontextu tehdejší doby.
Rozhodně netrpím přehnanou úctou k autoritám. Spíše naopak. A.V. Frič ale patří k lidem, v jejichž případě mne moc mrzí, že jsem se s nimi minul v prostoru i čase. Často kolem těch květináčků chodím, a pokaždé si říkám, že do nich už zjara zasadím nějaký typicky „fričovský“ kaktus, a na dno dám střep z jiného květináče, jak to možná kdysi dělával i on. Tak snad letos. Naše sukulenty se ale drenáže na dně těch svých už nikdy nedočkají!
