NEPŘÁTELÉ LETNĚNÍ
Když se rozhodnete své sukulenty pravidelně letnit, musíte se smířit také s odvrácenou tváří tohoto sezónního způsobu pěstování. Zápory letnění, o nichž je tento článek, jsou však převáženy tím pozitivním, co nám přináší každoročně ve všech možných obměnách. Je to jako s daněmi. Člověk žbrblá, ale nakonec je zaplatí. Pokud se zamyslí nad tím, odkud jsou placeny některé služby, na které by za jistých okolností nenašetřil třeba za celý život, smíří se s nimi nakonec docela rád. Daně se však platit musí, zatímco letnění je volbou zcela dobrovolnou, a tak dobrovolně snášíme i jeho nepřátele, mezi nimiž se jen těžko hledá ten úhlavní. 
Svá obydlí s nejrůznějšími fasádami si vozí všude s sebou. Pracují převážně v noci, kdy my spíme, a za dne vyrazí za prací (a potravou, což je u nich totéž) jen tehdy, když se z nebe snese vydatný příval vody, který dokonale umyje jejich oblíbenou cizokrajnou stravu. Přestože nikam nespěchají, všude jsou nakonec včas. Očichají, prozkoumají a podle libosti ochutnají z předložené krmi co uznají za vhodné a libé jejich chuťovým buňkám. A pak zase zmizí, a dlouho o nich nevíme. Práce u nás mají od jara do podzimu stále dost, zvláště když jim předkládáme stála nová a dosud nepoznaná sousta pochutin z dalekých krajů, kam by se při svém tempu života jen těžko kdy podívali.
Také oni jíst musí, a o svůj žvanec jsou navíc v posledních letech nuceni svádět boj z vnějším nepřítelem číslo jedna, který k nám doputoval bůhvíjakou cestou až z Pyrenejského poloostrova. Plzák španělský je často nazýván také jako portugalský, ale každopádně nás obyvatelé Pyrenejského poloostrova více potěší svým fotbalovým uměním, než exportem těchto mimořádně odporných tvorů. Zdá se, že tito obří plži na sukulenty moc nejsou, alespoň jsem je na nich hodovat takřka neviděl. Vlastně ani nevím, jak bych je z barevných spletí těl doloval, protože se jich štítím, a to jinak vezmu do ruky skoro všechno. Tihle ale tvoří tu pomyslnou hranici únosnosti, alespoň v mém případě tedy určitě.
Tuzemští plži jsou o poznání milejší a přijatelnější, i když pod nimi často zmizí značné množství sukulentní stravy, s níž jsme měli ještě docela nedávno úplně jiné plány. Letníme sice ponejvíce ty druhy rostlin, které máme proti okusu šneky nejrůznějších barev a velikostí už vyzkoušeny, ale najednou se jim změní chuť a zachce se jim čeho si předtím dlouho odpírali.
Jako motýli přelétají z květu na květ, tihle přelézají z rostliny na rostlinu, přičemž za sebou zanechávají lesklé dálnice, které smyjí až pořádné přívalové deště. Právě po nich ale mají tihle nepřátelé letnění hody, na které dlouho čekali. Potrava sterilně čistá, k nakousnutí. Objevují se zároveń se snižující se frekvencí dešťových kapek, a když vysvitne sluníčko a zalije svými paprsky barevná a lesklá těla rostlin, už na nich šneci dávno hodují. Často nepohrdnou ani přezrálými semeníky, a to bez rasové nenávisti. Pěkně světlí s černými na jednoum políčku těží z darů naší speciálně namíchané a maximálně propustné země.
Někdy jen přičichnou, jindy trošičku ochutnají, někdy si dají co jejich hrdla ráčí, a na nás druhý den kouká torzo něčeho, čím jsme se ještě předešlého dne kochali. Ale to se stává pouze výjimečně, asi když mají nějaké zlé období, nebo nějaké takové tuší v blízké budoucnosti.
Nejraději ovšem mají naši šneci úplné nováčky v letnění, kteří jsou mezi starými matadory jen tak na zkušené. Třeba týden se nic neděje, a pak se najednou obloha zatáhne, a celou noc proprší. Ráno se jen divíme, a můžeme si zapamatovat, že zrovna tahle rostlina asi k letnění na Vysočině nebude tou pravou.
Jsou ale mnohem zákeřnější nepřátelé letnění. Přicházejí rychle, i když ne zrovna jako z čistého nebe. Spíše z hodně zamračeného. Voda tam někde vysoko nahoře zničehož nic změní skupenství a padá kam se jí zrovna zachce. Když by kroupy zasáhly naše rostliny z čeledi Crassulaceae, následky by se odstraňovaly jen těžko, a především hodně dlouho. 
Zatím máme štěstí, protože když už se tyto ledové kuličky na naše tlustice, echeverie či rozchodníky sesypaly, byly tak malé, že nadělaly na tučných listech našich svěřenců jen drobné oděrky. Když ale přijde to opravdové krupobití, provázené navíc přívalovými lijáky, je to hotová katastrofa. Ale i s ní se rostliny nakonec nějak vyrovnají. Zvláště ty listnaté, zvyklé na ledacos. Tak jako tomu bylo i docela nedávno v Podkrkonoší. Luboš Hojný letní jiné druhy sukulentních rostlin než my. Bude to tím, že také ve velké míře úplně jiné rostliny pěstuje. Dává na pospas nevyzpytatelnému podhorskému počasí exempláře, které by jiný hýčkal pod makrolonem s alespoň pěti komůrkami. Přijel jsem týden po jedné takové ledové koulovačce, a sledoval užasle tu spoušť před jeho skleníky, kterou zmrzlá voda napáchala během několika minut. Ale jak vidno z několika fotografií, Lubošovy sukulenty po krátkém šoku začínají ožívat. Při jeho pěstitelských schopnostech a citu si myslím, že na podzim budeme některé z nich vystavovat v Jihlavě na odiv návštěvníkům na naší každoroční výstavě, kterou si milovníci sukulentů bez Lubošových kytek už ani nedovedou představit.
Přírodě neporučíme, a pokud chceme aby nám sukulenty ukázaly svoji skrytou a dosud utajenou krásu, musíme trošičku toho rizika podstoupit. Po těch letech mohu zodpovědně říci, že výsledky letnění jsou tím nejkrásnějším a nejzajímavějším, co mne s těmito rostlinami potkalo. A větru či dešti beztak neporučíme. To už zkoušeli jiní, a kde jim je konec.
Na úvodním snímku vidíte jednoho nádherného plže, který se právě vydává na průzkum. Zatímco déšť ustává, frontální útok začíná, jak je patrno z fotografie druhé. Na té třetí se šnek nemůže rozhodnout do čeho se pustit, ale nakonec krásnou a ke květu se chystající Crassula capitella ušetřil. 
Další, trochu jiná C. capitella tolik štěstí neměla, a my vlastně také ne, protože jsme ji zkoušeli poprvé pochytat barvičky českého léta (č.4). Chvilku jí bude trvat, než bude fotogenická, ale už se vzpamatovává. Od té doby pršelo několikrát, ale plži už na ní nikdy nehodovali. Možná i proto, že už nebylo takřka na čem. Na pátém snímku je Cyphostemma juttae po ledovém bombardování v Podkrkonoší. Následuje Bombax elipticum, což je více jak metrový chlapík, který se z toho rychle oklepe. Na úplný závěr můžete spatřit rekonvalescenci Pachypodium lamerei. Zatímco listy jsou pomlácené, růstový střed zůstal nepoškozen, začíná ožívat a produkovat nové listy. Abych ten hojící se vrchol mohl vyfotit, musel mi Luboš Hojný půjčit štafle, protože ostnatý sloup má výšku hodně přes dva metry.
