sukulenty.estranky.cz

Ve většině knih a článků o pěstování sukulentů objevíte také poznámku o potřebě, nebo dokonce nutnosti jejich pravidelného přihnojování. Sice nám říkají „zelináři“, ale na rozdíl od těch opravdových nám zase až tak nezáleží na rychlosti růstu a objemu rostlin, ale spíše na jejich přirozenosti. Výsledkem přirozeného nárůstu sukulentů pak bývají jejich přirozené tvary, a částečně i životní projevy. Chceme-li, aby se naše sukulenty alespoň trochu podobaly svým příbuzným z přírody, jejich přihnojování je v tomto ohledu většinou počátkem cesty do pekel, zvláště když dotyčný pěstitel navíc postrádá dostatek citu pro množství vody rostlinám podávané a správné načasování zálivky.
Přihnojovat samozřejmě musí pěstitelé, kteří své sukulenty sázejí jen do nějaké živin prosté drti, ale ani v tomto případě by to s dávkami umělých hnojiv neměli přehánět. Znám se s pěstitelem, který své rostliny (kaktusy i sukulenty) pěstuje ve směsi agroperlitu a obyčejného kopaného písku (asi půl na půl)! Své kytky  málo zalévá, ale když, tak pokaždé vodou s nízkým obsahem hnojiva. Protože tak činí už celá léta, dobral se během té doby k jakémusi optimu dávkování živin. Jeho rostliny vypadají naprosto přirozeně, díky složení substrátu kypí zdravím i v podzemí (kořeny), a celkově je na ně radost pohledět. Hnojiva do vody samozřejmě míchá jen několik málo procet, nebo možná jen promile z množství, uváděného na příbalových letácích.
Při pěstování v normálním (i dost chudém) sukulentářském substrátu, ať už je jeho složení jakékoliv, je přihnojování sukulentů naprosto zbytečné, pokud rostliny každoročně přesadíme do čerstvého. U větších rostlin, zasazených samozřejmě v nádobách odpovídající velikosti, stačí přesazovat po dvou letech, i když bez jakýchkoliv následků by ve starém substrátu kytky klidně vydržely a spokojeně vegetovaly třeba dalších pět i více let! V takovém případě ale bývají rostliny z nejrůznějších důvodů náchylnější k hnilobám kořenů, ale nedostatek živin mezi těmi důvody v žádném případě nehledejte!
Také se můžeme ve zmíněných publikacích dočíst, že pravidelné přihnojování má vliv na množství i velikost květů, a dokonce i zbarvení listů. To druhé je úplný nesmysl, o němž nemá cenu vůbec polemizovat! Protože naše rostliny (s jedinou výjimkou) nedostaly hnojivo už více než dvacet let, mohu zodpovědně tvrdit, že ani tvrzení o květech se většinou nezakládá na pravdě! Množství květů nelze ovlivnit sebevětší dávkou hnojiva, ale především zdravým a vyváženým růstem rostliny po celou sezónu, střídáním denních a nočních teplot, vegetačním klidem v době, kdy ho rostliny potřebují, a mnoha dalšími způsoby. Dvě stejně pěstované rostliny jednoho druhu, stojící na parapetu skleníku hned vedle sebe, rozkvetou úplně jiným množstvím květů, a mnohdy i v jinou dobu.Záleží totiž především na vnitřní potřebě, a trošičku i na náladě každé kytky! Velikost květů samozřejmě hnojením ovlivnit lze, ale k čemu nám jsou květy dvojnásobné, než je normální u přírodních rostlin? Je to vlastně další ztráta přirozenosti, o níž opravdoví pěstitelé usilují především!
Množství květů však pěstitel může velice výrazně ovlivnit úplně jinak. Především pozorováním svých rostlin, díky němuž může udržovat substrát mírně vlhký jakmile zjistí, že se rostlina kvést chystá. To platí třeba u rostlin čeledi Asclepiadaceae (Huernia a pod.), které se v tomto složitém období rády zbavují poupat, když se cítí ohroženy dlouhým suchem. Činí tak ve snaze zachránit alespoň několik budoucích květů jako potencionálních zachránců existence druhu. Při troše zmíněné pěstitelovy pozornosti ale vykvetou úplně všechny!
Jiné druhy rostlin zase potřebují v období přípravy ke kvetení naopak sucho. Právě ono je pro ně totiž stimulem k větší násadě poupat (a zvýšení oné šance na zachování druhu), a jakmile se tak stane, teprve mohou dostat vodu. V opačném případě ztrácejí pocit ohrožení, a budoucí květy ještě snadno stihnou přeměnit v normální výhony. Příkladem podobného chování jsou některé zimní druhy rodu Trichodiadema, ale i spousta dalších zástupců čeledi Aizoaceae, především těch s podzimními květy.Ve většině knih a článků o pěstování sukulentů objevíte také poznámku o potřebě, nebo dokonce nutnosti jejich pravidelného přihnojování. Sice nám říkají „zelináři“, ale na rozdíl od těch opravdových nám zase až tak nezáleží na rychlosti růstu a objemu rostlin, ale spíše na jejich přirozenosti. Výsledkem přirozeného nárůstu sukulentů pak bývají jejich přirozené tvary, a částečně i životní projevy. Chceme-li, aby se naše sukulenty alespoň trochu podobaly svým příbuzným z přírody, jejich přihnojování je v tomto ohledu většinou počátkem cesty do pekel, zvláště když dotyčný pěstitel navíc postrádá dostatek citu pro množství vody rostlinám podávané a správné načasování zálivky.
Pochopit skutečné potřeby rostlin je mnohem jistější cestou k bohatému kvetení, než robotické přidávání hnojiva do zálivkové vody v intervalech napsaných v knihách. Můžeme se jím totiž v horším případě také (docela často) o květy připravit úplně. Jakmile mají rostliny přebytek živin, v nastalém blahobytu necítí žádnou potřebu potencionálního potomstva, a veškeré síly investují do vlastního nárůstu. Pokud to s hnojivem úplně přeženeme, hrozí rostlinám dokonce i úplná záhuba!
Sukulenty žijí v přírodě ve velice skromných podmínkách, ale rozhodně ne bez živin. Nedostávají je ale v žádném případě nárazově a ve velkých dávkách do zásoby, ale permanentně v dávkách minimálních z tlejících zbytků rostlin i živočichů, ale také z dešťové vody, mlhy a ranní rosy. Ani kdyby nastal v jejich okolí náhlý přebytek živin, nehrozí jejich úhyn, protože dešťová voda živiny neustále splavuje od jejich kořenů do spodních vrstev půdy. Při pěstování v květináči se naopak nespotřebované živiny hromadí v substrátu, zasolují jej, a po nějaké době mohou být rostlinám výrazně na obtíž!
Všechny rostliny z fotografií na našich stránkách (a samozřejmě i v tomto článku!) ještě nikdy za celý svůj život hnojivo nedostaly! Jedinou výjimkou je Adenium obesum, které hnojivo v poloviční z doporučené dávky dostává 2-3x za sezónu. Je to jediná výjimka, potvrzující pravidlo.
Důvodem je množství květů, které je tato rostlina schopna za sezónu vyprodukovat, a především pak doba jejího kvetení. Zatímco většina sukulentů kvete nárazově jednou za sezónu, A. obesum bývá květy většinou obaleno již od poloviny května, a v plném květu rostliny zůstávají nepřetržitě třeba až do poloviny října. Největší množsví nádherných květů se paradoxně rozvíjí uprostřed letních veder, kdy většina ostatních sukulentů upadá do krátkého vegetačního klidu a je ráda, že vůbec přežívá! Tak proto trocha hnojiva!
Starší kvetoucí rostliny se navíc jako ukázka střídají po celou sezónu v naší prodejně v jihlavské ZOO, kde zvláště za letních veder nepanují zrovna optimální podmínky. Díky malé živinové dotaci udrží i přesto všechny květy, aniž by zbytečně opadlo jediné poupě! Kdybychom však rostliny přihnojili ještě před násadou prvních jarních poupat, jak většinou radí autoři zmíněných knih, namísto množství květů bychom se dočkali jen husté koruny mohutných a sytě zelených listů. Také se nám to už kdysi stalo! A jen kvůli množství zeleně v koruně adenium určitě nepěstujeme!
Z čeho tedy naše rostliny žijí? Základem přísunu živin je čerstvý substrát, do něhož všechny rostliny přesazujeme každoročně! Dá to sice dost práce, ale když už se pěstování sukulentů věnujeme, musíme nějaký čas do jejich zdravého růstu investovat! Větší rostliny přesazujeme většinou jednou za dva, výjimečně za tři roky! Některé menší, ale rychleji rostoucí, naopak i dvakrát ročně, třeba jako naše oblíbené trichodiademy, které přesazování doslova milují, a odměňují se nám za to každoroční záplavou květů!
Dalším zdrojem živin je dešťová voda, kterou se snažíme zalévat co nejvíce. Rostliny letněné pod širákem jí dostanou opravdu dost! A k tomu jsou tu nejrůznější prachové částice, poletující vzduchem, sedající na povrch listů a stonků, a vzápětí prvním deštěm splavované ke kořenům rostlin. Je to nejpřirozenější a nejpozvolnější způsob přísunu živin, jaký vůbec existuje!
Zatímco letněné sukulenty zdravím překypují, demonstrací přehnojených sukulentů jsou naopak výrobky holandských a jiných velkopěstíren, s nimiž se můžete setkat v supemarketech a na pultech drtivé většiny našich květinářství. Jsou přesně takové, jaké je jejich producenti mít chtějí. Mohutné, aby se dobře prodávaly, a zároveň nezvykle lehoučké, aby ušetřili na jejich přepravě! Zasazeny v hnojivem nadopované vláknité rašelinové nebo kokosové směsi jsou vybaveny na krátký přechodný pobyt na tomto světě, než jich většina uhyne za okny zákazníků, pro které jsou už v obchodech nachystány rostliny nové! O resuscitaci těchto rostlin jsme psali v této rubrice docela nedávno („Jak zachránit Holanďany“), a mohou posloužit jako memento pro všechny, kdož ještě stále věří v zázračné účinky umělých hnojiv na zdraví sukulentů!
Na fotografiích v článku jsou kvetoucí Echeveria globulosa, 2x Trichodiadema densum, z toho jedna „týraná“ v malé keramické misce s povytaženými kořeny, dále pak Titanopsis calcarea, Euphorbia horrida a Crassula capitella z jihoafrické lokality zvané Signalberg!