sukulenty.estranky.cz

Čas od času nastane situace, kdy se pěstitel rozhodne (nebo je okolnostmi donucen) k radikálnímu řezu své rostliny. U soustavněji tvarovaných rostlin to bývá zpravidla jednou za několik let, ale často se tak stává z důvodů dlouhodobého nedostatku světla, během něhož větve  příliš přerostou a rostlina se stává nevzhlednou.
Předně je třeba říci, že tento řez rostlině nijak podstatně neublíží, jen na nějaký čas pozastaví její vývoj. U sukulentů je nejvýhodnější radikální řez provádět na počátku nebo uprostřed naší zimy. Má to několik výhod. Rostlinám nevadí nedostatek světla, protože vývoj nových výhonů určitou dobu trvá, a než trochu povyrostou, je tu jaro a slunečných dní začíná přibývat. Pokud z nějakých důvodů musíme rostlinu řezat v pěstitelské sezóně (jaro - podzim), pak je nejlepší ponechat ji po určitou dobu ve stínu, a teprve poté přemístit na světlejší stanoviště.
Všeobecně platí, že čím níže, a tedy do starších částí větví se řeže, tím více nových výhonků obvykle vzniká. Tradiční bonsajistické vyštipování vrcholků, často doporučované některými pseudoodborníky v nejrůznějších televizních pořadech, nemá u sukulentů vůbec žádný význam a efekt. Namísto původní větve totiž naroste většinou jen jediná nová, která roste často směrem, který pěstitele zrovna nenadchne. S hloubkou žezu se to ale nesmí přihánět, protože z úplně zdřevnatělých částí už rostlina často neobrazí vůbec.
Protože většinou radikální řez provádíme u stromkovitě nebo keříčkovitě rostoucích druhů čeledi Crassulaceae (tlusticovité), uvedu několik poznatků právě z řezu těchto rostlin. Předně je třeba upozornit, že nemá cenu řez uspěchat a mnohem výhodnější je krátit raději výhony postupně. Jen tak dosáhnete kýženého tvaru, protože příliš radikální zásahy jsou nezvratné a k množení používáme obvykle stejně pouze mladé části z vrcholů rostlin. Zde platí v praxi to pověstné „dvakrát měř, jednou řež“. Větev se dá následně vždycky ještě o trochu zkrátit, protože teprve po ořezu těch ostatních si dovedete představit tvar budoucí koruny komplexně.
U tlustic a jim podobných rostlin řežeme vždy nad tzv. kolénkem, což je místo na větvi, kde dříve vyrůstaly listy. U mladších a plně olistěných větví tedy vždy těsně nad párem listů. Můžeme samozřejmě řezat prakticky kdekoliv, ale kousek větve nad výše zmíněným místem se stejně na nějaký čas stane suchým pahýlem, který po určité době sám odpadne. Jakmile je úprava rostliny dokončena, můžeme ji klidně ponechat ve stínu, kde většinou rychleji obráží novými výhony. Na plné slunce ji můžeme přenést jakmile první lístky dosáhnou dospělé velikosti. Ta už obvykle bývá menší než před řezem.
Poté už nezbývá než rostlinu nechat růst a svoji činnost omezovat na drobné kosmetické úpravy koruny, spočívající v odstranění větví, které se vydaly jiným směrem než si majitel rostliny představoval. Také se u starších rostlin občas stává, že začnou po radikálním zásahu narůstat nové výhony i na tlustém kmeni. Ty je vhodné odstranit hned v zárodku. Lze to samozřejmě udělat i později, ale na kmeni po nich v tom případě už zůstanou výraznější jizvy.
Rostliny na radikální řez reagují různě, a také výrazně odlišná je u jednotlivých druhů doba od provedení řezu do vzniku normální a husté koruny. Dobře a rychle se všeobecně se zásahem vyrovnávají větší druhy stromovitých tlustic (např. Crassula ovata a její kultivary, C. arborescens, C. tetragona a další). Náznaky nových výhonů se v blízkosti řezných ran objevují zpravidla už po týdnu. Pravým opakem jsou zástupci čeledi Aizoaceae, tedy například rostliny rodů Trichodiadema, Nananthus a další. Mladé váhony se objevují často až po dlouhé době, a navíc zdaleka ne pouze okolo míst řezu. Většinou jich tam sice bývá nejvíce, ale další vyrůstají na nejrůznějších částech kmene, silných větví a často také v úpatí rostliny. Tyto drobné rostliny jejich nárůst avizují nápadným zelenáním kůry na větvích. Právě v těchto místech je povrchová vrstva tenká a mladé výhony zde nalézají snadnější cestu na svět.
V době nárůstu nových větví je vhodné rostlinu zalévat častěji než normálně, a dá se říci, že substrát může být v podstatě pořád mírně vlhký. Kytka potřebuje v tomno období maximum vláhy k regeneraci sil, které investuje právě do nárůstu nových výhonů. Těch bývá větší množství než bývalo na rostlině původně. Po přenesení na světlé stanoviště můžeme postupně zálivku omezovat až k normálu běžnému u ostatních rostlin. Trvalejší vlhkost můžeme samozřejmě doporučit pouze při odpovídajících teplotách. Pokud rostlinu zimujeme v chladném prostředí, zálivku aplikujeme pouze nárazově a opakujeme vždy až po dokonalém proschnutí substrátu. nemusíme se přitom obávat, že by mladé výhony nebo jejich zárodky zaschly. Maximálně na chvíli zastaví svůj růst.
Samozřejmě musíme počítat i s eventualitou uhynutí rostliny, ale tu nespojujme s radikálním řezem. Pokud se rozhodne zakončit svůj pobyt na tomto světě, učiní tak bez ohledu na jakékoliv zásahy. Spíše může být příčinou poškození kořenů při přesazování. Jejich zkrácení samozřejmě nevadí, ale horší následky mohou být při poranění tlustých centrálních kořenů. V tom případě je lepší ponechat rostlinu několik dnů nasucho, a sázet teprve po zaschnutí rány. Jinak při výše uvedených úpravách řezné rány na kmenech ani větvích nijak neošetřujeme. Pouze se snažíme na krátký čas rostlinu nezalévat konví přímo na tělo, abychom nezavdali příčinu k možné plísni a následné hnilobě v místech řezu. Mnohem bezpečnější tedy je radikální řez nespojovat s přesazováním rostliny, pokud to není bezpodmínečně nutné.
Nebát se a řezat. Tak se dá zjednodušeně shrnout obsah předchozích řádků. Rostliny na řez obvykle reagují nárůstem zdravějších a hustších větví, a jejich korunám můžete dát na nějaký čas úplně jiný tvar i rozměr. Nebo zůstat konzervativní a pouze zdokonalit ten původní, ale to už záleží výhradně na vašem uvážení a vkusu. Často s Ivanou v zoologické zahradě slýcháváme, že takové krásné tvary rostlin zvládne jen odborník, a oni by vše jen pokazili a rostlinu zahubili. Tyto obavy jsou ovšem naprosto zbytečné, a snad i tento článek trochu napomůže těm, kteří ještě váhají v obavách o osud své rostliny, které by už po letech slušel nový kabát.
Na titulním snímku můžete vidět asi desetiletou rostlinu Nananthus vittatus, která prošla radikálním řezem těsně po novém roce. Více o této rostlině, jejím pěstování a tvarování je v článku z 30.1. 2008. Na dvou následujících snímcích je tlustice Crassula ovata těsně po obrůstání řezných ran, druhá pak o něco déle po zásahu a již více zarostlá. Následuje Plectranthus ernstii (patří k vůbec nejrychleji zarůstajícím sukulentům) asi dva týdny po radikálním řezu a na závěr dva obrázky radikálně řezané Trichodiadema densum. V detailu můžete vidět, jak se mladé výhony složitě prodírají povrchovou borkou starších větví.