SKLENÍK
21. 3. 2021


Ještě než začala vlastní stavba, dávno bylo rozhodnuto o prioritách. Maximum slunce, dobré větrání a hlavně už žádné schody. Když se nám podařilo odkoupit vhodný pozemek od sousedů, mohli jsme uskutečnit i dávný sen mít veškeré sukulentářské dění hezky pohromadě. Z letního makroloňáku je to do nového skleníku necelé tři metry, a jen o několik více k venkovním stolům, na nichž od jara do podzimu spoustu našich rostlin pěstujeme pod širým nebem. Z nejrůznějších důvodů jsme jeho stavbu dlouhá léta odkládali, ale teď tady stojí k naší velké radosti a úlevě.
Skleník postavila firma „České skleníky Hladík“, sídlící v Kotojedech nedaleko Kroměříže. Chlapi z této firmy u nás nebyli poprvé. V první jarní den roku 2008 nám stavěli letní makroloňák. Do rána tehdy napadlo 20cm sněhu, nedaleko od nás se na D1 srazilo 160 aut, ale nic z toho nezabránilo aby nový makroloňák brzy odpoledne stál (slouží dodnes). Firma se tehdy ještě jmenovala „Korbel“ a sehrané partě velel předák pan Hladík, jehož jméno nese dnes. Je to prima chlap, jehož slovo platí na podání ruky. Věc dnes už takřka nevídaná.
Skleník byl dokončen na námi připravených základech někdy na konci listopadu roku 2019. Zima byla mírná, sníh skoro žádný, a tak jsme se pustili s kamarádem Honzou do jeho dokončení. Nejprve jsem ale sám navozil do jeho útrob skoro dvacet tun štěrku, na nějž se potom pokládala dlažba. V lednu loňského roku jsme tam poprvé fotili rozkvetlé monstrózní tlustice (Crassula ovata f. monstrosa), které měly v tomto ohledu u nás svoji premiéru. Vypadalo to jako bychom těm kytkách chtěli ukázat, do čeho za pár týdnů půjdou. V únoru se skleník začal postupně plnit stoly, které Honza na několik etap přivážel.
Poté jsme jejich plochu vyplnili neohoblovanými syrovými prkny, přesně jak se nám to osvědčilo léty praxe v makroloňáku letním, jehož vchod se nachází přímo proti vchodu do skleníku nového. Na březen jsme naplánovali závěrečnou etapu. Ruční výkop 60m dlouhé přípojky, položení kabelů v chráničkách, uzemnění, usazení rozvodné skříně a následné zaházení výkopů trvalo partě šikovných pracantů jen několik hodin. Ani se nám nechtělo věřit, jak hladce a rychle vše proběhlo i jak minimálních změn doznal trávník. Zbývalo jen předláždit rozkopané chodníky. Právě tato fáze výstavby skleníku nás od jejího uskutečnění nejvíce odrazovala. A pak přišlo finále, kdy nastoupili mistři elektrikáři. To už byla polovina března a ryze jarní počasí. Když svoji práci v dokonale vyhřátém skleníku dokončili, v rádiu právě hlásili, že Slovensko kvůli šířícímu se čínskému viru neprodyšně uzavírá svoje hranice.

Na Josefa jsme začali stěhovat první kytky a zároveň netrpělivě čekali na první z dvojice topidel, protože mezitím se zavřely všechny obchody, jejichž majitelé se ještě nestihli přeorientovat na podmínky nouzového stavu. Původně jsme trochu litovali, že už nestihneme vyzkoušet topení ve skleníku, ale počasí nám nakonec zkoušku pomohlo uskutečnit hned několikrát, protože poklesů teplot až k -7°C bylo nakonec v druhé půli března a na počátku dubna možná více, než za celou uplynulou zimu dohromady. A když se pak skleník rostlinami zcela naplnil, mohli jsme den za dnem sledovat, jak se vlastně osvědčí v praxi.

Úplně zpočátku jsem si v něm připadal tak trochu jako vetřelec. Po třiceti letech pohybu v tom starém, nebo více než deset let v sezónním letním, jsem najednou procházel úplně neznámými prostorami. První co jsem si rychle osvojil bylo časné ranní větrání. Jakmile začalo slunce putovat výše na obloze, opíraly se jeho paprsky do skleníku od samého rána, takže i když bylo zrovna chladněji, nejpozději kolem osmé jsem už otevíral dveře nebo boční okna. Na větrání jsme při stavbě skleníku nešetřili. Čtyři boční okna na ruční ovládání doplňují další čtyři střešní s automatickými otvírači. A pak jsou tu dveře na obou čelech. Mají rozměr 2x2 metry a ve skleníku dovedou udělat docela slušný průvan i když venku panuje takřka bezvětří. Ani dvacet oken neudělá stejný efekt jako dvoje dveře, to už máme dávno ověřeno za léta praxe v letním makroloňáku.
Navíc jsme nechali skleník postavit vysoký, aby měl horký vzduch během letních veder kam stoupat a kytky i my samotní jsme zůstali toho nejhoršího ušetřeni. Jak jsme se měli možnost přesvědčit, funguje to docela dobře. V horkých a takřka bezvětrných letních dnech byl rozdíl mezi venkovní teplotou a tou uvnitř na horním parapetu obvykle asi 6°Celsia. Ve vedlejším (o mnoho nižším) letním to bývá mnohem horší, i když ne tak strašné jako ve starém skleníku. Je tu totiž ještě jedna výhoda makrolonu, ať už je silný nebo tenký. Jakmile zapadne slunce, teplota uvnitř se rychle srovná s tou venkovní, což pod klasickým sklem trvá o mnoho déle. Celé léto pak byl nový skleník otevřený čerstvému vzduchu ve dne i v noci. Množství oken a zmíněné dveře nabízely spoustu nejrůznějších možností regulace teplot.

Po návratu do kruté české reality, trvající díky neschopné vládě v podstatě dodnes, jsme už jen dokončili stěhování posledních rostlin pod střechu jejich nového domova. Blížila se zima, která pro nás znamenala největší zkoušku nového skleníku. Po mírných zimách předešlých let to ještě v prosinci vypadalo na další podobnou, ale zároveň s počátkem roku 2021 přišla zima opravdová, jakou jsme tu mnoho let nazpět nezažili. Teoretické výpočty topení jsou sice hezká věc, ale teprve praxe jejich spolehlivost potvrdí. Co jsme tedy během uplynulé zimy zjistili? K naší úlevě především to, že dvojice topidel zvládá i s rezervou skleník vytopit na optimálních 9°C při venkovní teplotě klesající k mínus 19°Celsia. Měřili jsme přitom na horním parapetu v místě nejvíce vzdáleném od obou topidel, umístěných na protilehlých stranách skleníku. Ve většině skleníku muselo tedy být ještě o něco tepleji. O patro níže ve stejných místech, zhruba 15cm nad zemí, jsme pravidelně naměřili teploty o 1,5 - 2°C nižší než na parapetu horním. 

I během nejkrutější části letošní zimy topidla během dne prakticky nikdy nepracovala. Přestože tou dobou bývá slunce ještě hodně nízko, do skleníku začne svítit hned po ránu a vyhřívá ho až do chvíle, než večer zmizí za obzorem. I zimní slunce má svou sílu, o čemž jsme se mnohokrát měli možnost přesvědčit. Venku bylo po ránu ještě -7°C, ale uvnitř skleníku už pěkných +15°Celsia. Samozřejmě že jen pokud byl slunečný den, což ale bývá během silnějších mrazů skoro pokaždé. Pokud bylo alespoň pár stupňů nad bodem mrazu, skleník jsme i během zimy pravidelně větrali. A když se náhodou teploty vyšplhaly k 10°C, otevřeny zůstávaly často i oboje dveře po celé odpoledne. K večeru jsme je samozřejmě zavírali a naakumulovaná teplota šetřila topení až do pozdních večerních či nočních hodin, kdy už venku mrzlo jen praštělo. Makrolon bere teplo i ze zatažené oblohy, to jen my když slunce nevidíme, tak jeho energii tolik nevnímáme.

Obr. č. 1 – Hotovo, stavba skleníku dokončena na konci listopadu 2019, č.2 – kvetoucí monstrozní Crassula ovata a já v ještě prázdném skleníku v lednu roku 2020, č.3 – již v polovině února se ale skleník zaplnil stoly, č.4 – a na Josefa začalo postupné stěhování rostlin, č.5 – prostřední parapet s rozkvétajícími Euphorbia horrida v polovině května pohledem prvního návštěvníka a našeho kamaráda Standy Pertla z Chotěboře, č.6 – už docela plný skleník na konci května, č.7 – a na závěr kytky ve skleníku připravené k zimování na konci října 2020!
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj naši drazí Jandovi,tedy ten váš nový skleník a hlavně ty nádherné rostliny v něm,jsou neskutečně krásné.Je vidět,že sukulenty pěstujete s velkou láskou,že jste odborníci.Smekám před vaší pílí a citem pro krásu.At se vám i v budoucnu daří.
poděkování
(Květa Slámová, 4. 7. 2021 22:31)