sukulenty.estranky.cz

Sukulentářská archeologie se nijak zvlášť neliší od té opravdové. Na rozdíl od skutečných archeologů ale jdeme (my, sukulentáři) téměř pokaždé najisto a taky zhruba víme, co můžeme pod zemí očekávat. Pracujeme každopádně v příjemnějších podmínkách, i když s podobnou pečlivostí a rozvahou.  Nakonec nás občas přece jen čeká i nějaké to překvapení, které předčí naše očekávání. Pyšníme se pak krátkou chvíli nad svými nálezy, přestože se nepohybujeme v řádech staletí nebo dokonce tisíciletí. Kocháme se pohledem na ně, než je většinou zase vrátíme zpátky pod zem. V tom se od archeologů skutečných naopak diametrálně lišíme.

Že poklady se nejčastěji skrývají pod zemí, to je známá věc. Ty sukulentní mají často podobu miniaturních vodních nádrží roztodivných tvarů. Podzemní cisterny bývají nezřídka větší než celé nadzemí rostliny, které právě ony pomáhají udržovat při životě. Díky nim rostliny přežívají dlouhá období sucha, protože podzemní rezervoáry jsou schopny spolehlivě udržet drahocennou vláhu na horší časy. Největšími nádržemi na vodu disponují samozřejmě klasické kaudexy, jejichž nadzemní výhony bývají většinou pouze sezónní. Jejich kouzlu jsem sice také svého času propadl, ale netrvalo to příliš dlouho. Mnohem trvalejší náklonnost jsem si vypěstoval k rostlinám čeledi Aizoaceae, česky také nazývanými jako rostliny kosmatcovité. Mnoho z nich skrývá v podzemí opravdové poklady, které pak pěstitelé (včetně mne) povysazují nad povrch zemský a vystavují na odiv. Pokud se to dělá s citem a rozumem, výsledkem mohou být bizarní sukulentní stromečky, nezabírající ani po letech pěstování příliš prostoru. K výše uvedeným samozřejmě patří i moje oblíbené trichodiademy, které se podobným způsobem snažím tvarovat a pěstovat už desítky let.

Když kopu, nikdy s určitostí nevím, co bude následovat. Záleží na tom, co se pod zemí skrývá. Nepovysazuji za každou cenu, z toho už jsem dávno vyrostl. Dobře vím, že právě pod zemí vodní zásobárny mohutní mnohonásobně rychleji než nad jejím povrchem. To je stará sukulentářská pravda. Taky už vím, jak důležitá je v tomto ohledu trpělivost, které mne sukulenty učí od chvíle, co jsem se jejich pěstováním začal trochu seriózně zabývat. Takže jakmile usoudím, že ještě nenastal ten správný čas,  výsledek mého archeologického počínání putuje zase zpátky pod zem. Než se tak stane, z nadzemní části odstraním vše suché, co by mohlo poskytnout úkryt vlnatce, a pak už se věnuji podzemní části. Pokrátím vlasové kořínky, které se po zasazení obnoví za pár dnů, zvláště když v tu dobu zalévám a kropím vlažnou vodou. Také pečlivě prohlédnu každičký kousek podzemní nádrže, jestli v ní nejsou nějaké podezřelé otvory, které mohou být vstupní branou nejrůznějších chorob a následných hnilob. Často naleznu už jen zhojené rány, to když si rostlina s podzemním zraněním nějak poradila sama, aniž by na povrchu za celou sezónu dala svoje potíže najevo. Často se člověk podiví, s čím vším se ta statečná kytka dovede sama vypořádat. Pokud naleznu ránu měkkou nebo dokonce mokvavou, vyčistím ji jak nejlépe dovedu a rostlinu ponechám třeba celý týden (nebo i dva) na stinném místě pod parapetem, aby se rána co nejvíce zahojila. Když nemusím, samozřejmě do tlustých částí nikdy zbytečně nezasahuji, protože se to nevyplácí. I když se kytka vyzdraví, je už stejně na věčné časy zranitelnější. 

Moje archeologické odpoledne bylo tentokrát jen krátké. Pár kousků Aloinopsis schooneesii, jejichž podzemí bývá opravdu impozantní, což se ostatně i tentokrát potvrdilo. Podzemní nádrže těchto rostlin mají tvar soudkovitý, povrch nezvykle hladký a málo členitý. Jejich objem bývá často i dvojnásobný oproti nadzemní části rostliny. Čištění je tedy v jejich případě velmi jednoduché. Dvojice úvodních snímků patří právě jim. Abych to měl pestřejší, vykutal jsem ze země i jeden letitý trs Titanopsis calcarea, pocházející ještě ze sbírky pana Miloše Dubna, který byl jinak téměř ortodoxní kaktusář. Jeho syn Tomáš vede v Jasenné největší kaktusovou pěstírnu v České republice. Zatímco za normálních okolností mají titanopsy vesměs tenké kořeny, jakmile získají určitý vět a hezky se rozkošatí, pod jejich těly lze nalézt také pozoruhodné tvary. Vzhledem k členitosti a spletitosti jsou náročnější na čištění od suchých starých listů, ale výsledek nakonec stojí za to. Vidíte ho na třetí fotografii.

Sukulentářská archeologie je samozřejmě zábava, často provázená příjemnými a překvapivými nálezy. Také je to ale práce potřebná, protože kontrola podzemních částí rostlin je dobrou prevencí proti budoucím katastrofám, které často přicházejí velmi rychle a rostliny se z jejich následků někdy už nevzpamatují. Tato zajímavá práce se sukulenty je vlastně i jakýmsi zhmotněním starého pořekadla o spojení příjemného s užitečným. A na posledním snímku je odměna za vykonanou práci v podobě rostliny Aloinopsis schooneesii, jejíž sukulentní cisterna se už pod zem vrátila jenom zčásti.