sukulenty

Asi se podivujete názvu tohoto článku, ale vedl mne k němu důvod zvaný trudomyslnost. Nastala zřejmě proto, že dlouhé inverzní počasí mi připomínalo polární noc, s jejímiž nástrahami zápasili už někteří čeští polárníci a vlastenci, doma pro změnu trpící pod rakousko-uherským útlakem. Důvod tedy znáte, ale ještě vás musím seznámit s dvěma podněty, které fantastickému (možná i převratnému) nápadu předcházely. Takový nápad mívám maximálně jednou za deset let.
První podnět přišel právě před deseti lety, kdy jsem za výkladem knihkupectví spatřil knihu P.Pasečného „Subtropické přenosné rostliny“. Její název mne naprosto fascinoval, protože jsem se s termínem „přenosné rostliny“ nikdy předtím nesetkal. Když jsem do knihy nahlédl a zjistil, že pojednává také o některých druzích běžných sukulentů, odhodlal jsem se k jejímu zakoupení.
Zjistil jsem, že přenosné rostliny jsou ty, které popadneme i s květináčem a přemístíme je na čerstvý vzduch, jakmile to počasí venku dovolí. Byl jsem trochu zklamaný, protože to samé se svými rostlinami provádím už léta. Říkám tomu letnění, a jak stárnu a rostlin přibývá, občas od toho bolí ruce a záda.
Když jsem v té knize navíc zjistil, že snad nejvíce pěstovaná sukulentní rostlina Crassula ovata (dříve C.portulacea) nemůže být v létě na dešti, zalévá se pouze mírně, ale zato v tomto období je ozdobena nádherným květenstvím, knihu jsem odložil na neurčito. Konfrontoval jsem popsané informace s vlastními zkušenostmi, a začal přemýšlet kde dělám chybu. Pak jsem se ale uklidnil a rozhodl setrvat u pěstování dosavadním způsobem. Počátkem května čtyřicet let starou tlustici vystěhuji na plné slunce a déšť, kde setrvá až do konce října. Když dlouho neprší a venku je vedro, zalévám ji obden plnou dvoulitrovou konvičkou, a večer jí trochu kropítkem spláchnu listy, protože to má ráda. Pobyt na čerstvém vzduchu jí mimořádně prospívá. Roste sice pomalejí, ale více větví a uprostřed zimy celkem pravidelně kvete.
Druhým podnětem byl obyčejný košík, stojící na předvánočním zasněženém náměstí v Jihlavě. On to zase nebyl tak úplně obyčejný košík, protože byl vyroben z pálené hlíny, měl nádherně hrubý povrch a příjemnou barvu. Byl od jeho výrobce k mání za 220,-Kč, a tak jsem si ho za chvíli nesl domů. Vzpomněl jsem si okamžitě na knihu P.Pasečného, ležící dlouho ladem v naší knihovně, a nápad byl na světě. Rozhodl jsem se, že metodu „přenosných“ rostlin povýším na „rostliny přenosné kamkoliv“. Jako bonus všem sukulentářům jsem i tento nápad ještě zdokonalil na „sbírky rostlin přenosné kamkoliv“.
K realizaci nápadu stačilo docela málo. Našel jsem ve skleníku vhodné a barevně odlišné druhy sukulentů (které sice nemají ani zlomek letních barev), které jsem do košíku nasázel. Protože má košík dostatečný odtokový otvor, budou se v něm mít rostliny dobře. Jakmile zkončí ta zatracená zima, hned začnu košík s rostlinami vynášet ven. Zprvu jen přes den, a jakmile pomine nebezpečí přízemních mrazíků, najde své trvalé místo někde v zahradě mimo dosahu slimáků portugalských, kteří k nám přitáhli kupodivu ze Španělska. Venku rostlinky získají na sluníčku náležité barvičky, protože do podzimu na dokonalé vybarvení budou mít času dostatek.
Ale to není zdaleka všechno, protože uživateli takového košíku se sukulenty se najednou naskýtá obrovská spousta možností, o které byl až dosud ochuzen. Například může košík naložit do kufru auta a odvézt si ho s sebou na chatu nebo chalupu, aby se pohledem na zdravé a krásné rostlinky mohl kochat  také o víkendu, kdy byl až dosud díky rodinným povinostem o tento zážitek týden co týden ochuzován. Protože chatu ani chalupu nevlastním neznamená, že moji metodu nemohou využít jiní. Pro mladší a fyzicky zdatnější “zelináře“ jsou možnosti jejího využití  ještě podstatně širší, především pak pro svobodné mládence. Takové rande s přítelkyní a sukulenty má určitě své kouzlo. Když ovšem slečna nenalézá pochopení, alespoň si trochu zvyká na to, co ji čeká, pokud s takovým sukulentářem hodlá prožít zbytek svého života. Navíc ocení, jak jejímu příteli postupně bytní svalstvo, a už nemusí jeho paže smutně porovnávat s fotografií Bruce Willise z nástěnného kalendáře ve své ložnici.
S košíkem se dá samozřejmě chodit také do hospody, kde většinou beztak končí všechny schůze kaktusářského spolku. Alespoň v Jihlavě to tak chodí. Přátele zde u džbánku může majitel mobilní sbírky obdarovat přebytečnými odnožemi, přesahujícími už beztak přes okraje košíku.
Za dovedení mojí metody k absolutnímu vrcholu považuji takzvanou obouruč. Kdepak nějaká raketa a backhand. Pěkně dva košíky, do každé ruky jeden. Je potřeba pouze pamatovat na dokonalé vyvážení obou košíků, protože krční páteř máte na rozdíl od nich jenom jednu! Při obouruči ovšem nemůžete pomýšlet na nějaké intimnější objetí partnerky, protože jakmile byste byť jediný z košíků odložili na zem, někdo vám ho ukradne. Nezapomeňte, kde žijete!