sukulenty.estranky.cz

Když se člověk dá na pěstování sukulentů, a navíc část z nich ponechá od konce jara do podzimu na pospas větru, dešti a palbě slunečních paprsků, nutně se stává amatérským meterologem. Zajímá se o počasí a jeho vrtochy mnohem více než ostatní lidé, zvláště pokud pěstuje rostliny z dalekých krajin v drsném prostředí Českomoravské vrchoviny.
Nestačí jenom sledovat televizní či rozhlasová zpravodajství o počasí, ale především pozorovat skutečný stav, který se od mediálních fikcí často výrazně liší. Tak se pěstitel dopracuje určitého vlastního systému sledování počasí, které se naučí v krátkém předstihu předpovídat až na výjimky docela spolehlivě. Nejzajímavější jsou ovšem poznatky se sledováním počasí spojené, a to především vzájemné vztahy a souvislosti mezi počasím a životními projevy rostlin.
Podzim se sukulenty  v tomto ohledu zdánlivě tak trochu postrádá logiku. V posledních letech bývá jeho příchod takřka pokaždé totožný. Zároveň s koncem prázdnin, nebo jen o týden později či dříve, se najednou výrazně ochladí. Sluníčko sice ještě občas svítí, ale už přestává hřát. Rostliny v tomto období zpomalují růst, a na to musí pěstitel zareagovat radikálním omezením či dočasným zastavením zálivky. O zdraví rostlin strach mít nemusí, protože vody je nashromážděno v jejich listech, stoncích a kořenech víc než dost, a na chladno jsou neustálým pobytem venku už docela obstojně připraveny.
Zpočátku jsem se domníval, že jak bude ubývat slunečných dnů, začnou se postupně vytrácet i výrazné letní barvy z jejich listů. Jenomže na počátku podzimu se stává každoročně pravý opak. Rostliny čeledi Crassulaceae reagují na přerušené zásobování vodou zvýrazněním letního zbarvení. Podzimní barvy sukulentů bývají v mnoha případech křiklavější, ale především jsou jejich odstíny  úplně jiné  než ty letní nebo pozdně jarní. Jakoby ty barvy byly až dosud ukryty někde uvnitř, nashromážděny pod povrchem listů v očekávání těch správných dnů. V listových růžicích se na počátku podzimu neodehrávají tak výrazné pohyby, jak jsme toho svědky na přelomu jara a léta, kdy rostliny spontánně reagují na každou zálivku či déšť. Jejich růstové středy zůstávají v té době takřka permanentně otevřeny, a tak se velká část povrchu listů ani nestačí zbarvit. Na podzim se při absenci vody tytéž rostliny slunečním paprskům spíše brání semknutím listů a částečným zakrytím růstových středů.
Sukulentnímu podzimu dominuje červená barva (tak jako v létě), ale pozadu nezůstávají ani rostliny s voskovitým povlakem na listech, způsobujícím jejich ojínění. Zatímco v nejteplejších měsících roku je tato vrstva  (podstatně slabší) především obranou proti slunečním paprskům, na podzim pak zase  proti chladu a rose, která se na listech sráží. Pokud by voda zůstala za chladných dnů dlouho stát v růstových středech, hrozila by rostlinám hniloba. Takto ovšem povlak s vysokým obsahem vosku vodu naopak odpuzuje, a ta stéká mimo rostlinu. Na zahradě tou dobou nacházím paralelu ve švestkách, jejichž povrch je s příchodem ranních poklesů teplot k bodu mrazu také pokryt vizuálně velice podobnou voskovitou ochranou, zamezující pronikání chladu do nitra a zbytečného odpařování vody (šťávy) vně. Sukulenty čeledi Crassulaceae posilují tuto vrstvu, protože cítí nepravidelný přísun vody, kterou se snaží uchránit a co nejdéle zadržet ve svých útrobách. Voskovitý povlak listů se tak na krátký čas stává jakousi zábranou pro obousměrné putování vody (dovnitř i ven z rostliny).
Podzimní barvy sukulentů mají své kouzlo, ale přicházejí ve chvílích, kdy musí pěstitel být neustále ve střehu. Hrozí přízemní mrazíky, které by vodou napěchované listy roztrhaly. Také možnost hniloby přemokřených kořenů je najednou podstatně vyšší než v létě. Většinou už v tomto období letněné sukulenty vůbec nezaléváme, a jedinou výjimkou jsou tzv. „Indiánská léta“ s množstvím slunečných dnů a ranními teplotami neklesajícími pod 5°Celsia. Při pohledu na nádherně zbarvené listy našich oblíbenců je na čase přemýšlet o vhodném termínu jejich stěhování pod střechu. 
A jsme zase u sledování počasí, které je v tomto případě mimořádně  důležité. Každým rokem na podzim se snažíme stěhovat rostliny pokud možno zcela suché, a vodu jim dát v mírných dávkách až ve skleníku, zimní zahradě a všude, kde zimu budou přečkávat. Pokud bychom je stěhovali mokré, a už se nám to samozřejmě v minulosti také stalo, začnou na novém stanovišti vlivem zvýšené teploty živelně narůstat. Protože světla už není příliš, přírůstky bývají neduživé a kazící pracně nabytý vzhled rostlin. Pokud stihneme přestěhovat rostliny suché, udržují si tvar i část letního zbarvení třeba do poloviny zimy. Stačí jen sledovat počasí, a vyčkat až se v předpovědi objeví naděje na několik dnů bez deště a s trochou slunečních paprsků. Tři dny stačí k tomu, aby se za pomoci větru substrát takřka dokonale vysušil, a jediná voda zůstala v listech a stoncích stěhovaných rostlin. Rozhodování o termínu stěhování pak připomíná spekulace na burze, a s každým dnem otálení riskujeme promarnění té ideální doby.
Varováním před úskalími závěrečné podzimní  fáze letnění jsou články pardubického kaktusáře a sukulentáře, ale především mimořádného vypravěče příhod okolo rostlin pana Ing. Václava Richtra. Tento propagátor a průkopník letnění sukulentů napsal dva články (o sukulentech jich samozřejmě napsal mnohem víc), z nichž ten první (Adenium 2001/1) se jmenoval „Vyhnání do ráje“, druhý (Adenium 2002/1) pak „Z ráje do popelnice“. Pokud si oba články přečtete, máte naprosto jasno o kladech i případných záporech letnění sukulentních rostlin a také o jejich podzimním stěhování pod střechu.
Přes veškerá úskalí a rizika je podzim se sukulenty nádherný, zvláště když nám příroda nadělí nádherné počasí (horší než letos už snad ani být nemůže), které přispěje k jeho klidnému průběhu a výrazným barvám letněných rostlin. Ty berou toto období jako přípravu na dlouhý zimní odpočinek, zatímco my sukulentáři jako čas věčného pozorování oblohy a  stěhování svých kytek. Co si ale budeme povídat. Léto je léto!
První trojici podzimních barev vládne červená v různých podobách (Sedum rubrotinctum, Crassula ovata f. monstrosa, C. ovata „Hummel's Sunset“). Čtvrtý snímek ukazuje echeverii (patrně E.secunda), z níž podzimní vodní půst udělal náramnou  krasavici. Voskovitá vrstva na povrchu listů zesílila, stejně jako u rostliny na další fotografii. Robustní mexické Sedum suaveolens se vlivem podzimního počasí a omezené zálivky stalo takřka bílým, protože voskovitá vrstva zcela zakryla  jeho letní modrozelené zbarvení. Kdybych tu rostlinu o průměru 12 centimetrů neviděl zjara kvést, myslel bych, že se jedná také o nějakou echeverii. Graptoveria „Debbie“ byla ještě uprostřed léta fialová, ale zesílený voskovitý povlak na jejích listech způsobil, že s příchodem podzimu takřka zrůžověla. V plné kráse se ukázalo s příchodem podzimu také Aeonium decorum cv. Sunburst, které mnozí z vás pěstujete v kristátní podobě. S podobně pestrým vybarvením, jaké můžete vidět na posledním snímku, jsme se u této rostliny za celé léto nesetkali.