sukulenty

Ideální zalévání sukulentů neexistuje. Nelze paušálně stanovit jak často zalévat a kolik vody jim vlastně dát. Vše závisí na mnoha nejrůznějších faktorech a okolnostech, jakými jsou především množství světla, teplota v místě pěstování, ale také třeba velikost rostlin a nádob, v nichž jsou zasazeny. A samozřejmě také záleží na druhu pěstované rostliny, protože téměř každá má nějaká svá specifika, jimiž by se její majitel měl řídit. Jediným všeobecně platným měřítkem tak v případě zalévání sukulentů je, že vždy dáváme rostlině vodu teprve ve chvíli, kdy substrát v jejím květináči vyschne z velké části nebo zcela. A spolehlivým pravidlem zase, že když se rozhodujeme zda již zalít, nebo s vodou ještě nějaký čas vyčkat, vždy raději volíme tu druhou možnost.

Pokročilejší pěstitelé, nebo ti se zelenýma rukama, už ideální dávky vody pro své rostliny bez problému odhadnou a zalévání i následné rychlé vysychání substrátu je pro ně docela obyčejnou rutinou a samozřejmostí. Ti ostatní si cit pro zálivku postupně osvojují a případné začátečnické nezdary mohou částečně eliminovat volbou maximálně propustného a rychle vysychajícího substrátu, ale také třeba použitím květináčů odpovídající velikosti, vždy raději menších než větších a mělčích než hlubších. A pochopitelně také pravidelným sledováním vysychání substrátu. Když jim připadá nezvykle pomalé oproti normálu, pak je lepší podívat se na kořeny rostlin, kde bývá nejčastěji příčina jejich následného úhynu, jemuž lze včasným zásahem v mnoha případech ještě zabránit. 

A tím se zvolna dostáváme k obalům na květináče, o jejichž nevhodnosti toto povídání pojednává především. Jsou velkou módou už spoustu let, ale pro zdárné pěstování rostlin nepřinášejí vůbec nic pozitivního, když samozřejmě pomineme tzv. estetické účinky. Ani ty se ale často nedostavují, protože v obchodech jsou mnohdy k dostání i pěkné ohavnosti. Zdraví rostlin ale nepřispějí obaly hezké ani ty načisto nevkusné. A pěstitel by měl mít vždy na zřeteli především zdraví rostlin a také jejich požadavky, a teprve potom přikrášlování bezprostředního okolí svých miláčků, které lze nakonec vylepšit i mnoha jinými způsoby. Všeobecně lze říci, že zmíněné obaly, ať již jsou vyrobeny z jakéhokoliv materiálu, jsou pro veškeré rostliny nevhodné. V případě sukulentů to platí dvojnásob právě kvůli jejich výše uvedeným potřebám. Tady už se nejedná o pouhou nevhodnost, ale přímo o škodlivost. A nic na tom nezmění ani fotografie v nejrůznějších magazínech, které bývají součástí nic neříkajících a mnohy i zavádějících článků, které s opravdovým pěstováním sukulentů obvykle nemají vůbec nic společného.  Lidé ale informacím v těchto časopisech dost často uvěří, stejně jako nesmyslům, které jsou na ně čas od času vypouštěny z televizní obrazovky či internetu. 

Prvním problémem obalů je jejich hloubka. Je to vcelku logické, protože podle představ designérů v nich květináče s rostlinami mají zcela zmizet, aby pokud možno nekazily celkový estetický dojem. Je třeba si uvědomit, že tvůrci obalů většinou o samotném pěstování rostlin a jejich skutečných potřebách nemají ani potuchy. Jakmile se povrch substrátu v květináči ocitne pod hranou obalu, přestane k rostlinám proudit vzduch. Především k jejich krčkům, které bývají ve většině případů nejzranitelnější částí rostlin. To má za následek pomalejší vysychání substrátu v květináčích a zvýšené riziko hniloby zmíněných částí rostlin. Mnoho pěstitelů navíc ani nenapadne zkontrolovat, zda po zálivce nezůstala na dně obalů stát voda, což se dá předpokládat zvláště u začátečníků, kteří nejsou optimální dávky vody ještě schopni odhadnout. Pokud se tak stane, substrát nemá šanci vyschnout nikdy. Nižší druhy rostlin navíc stěny obalů zbytečně stíní a ukrajují jim ještě notnou část z toho mála světla, které za okny bytů dostávají. 

Na povrchu mizerně vysychajícího substrátu se začnou po nějakém čase vytvářet plísně, a v horším případě hrozí i výskyt nejrůznějších houbových onemocnění rostlin, proti nimž v amatérských podmínkách prakticky není obrany. Úpatí rostlin se v takových podmínkách stávají vstupní branou pro hnilobu. Právě tápající začátečníci na povrch substrátu často ještě ke všemu tomu neštěstí nasypou ohavnou mramorovou drť a ztratí tak poslední možnost kontroly nad vlhkostí substrátu. 

Jsou i tací, kteří svoje rostliny dokonce sázejí přímo do těch obalů. To je pak hotové neštěstí. To už je mohou rovnou nacpat do obřích číší nebo skleněných koulí!  

Pěstovat sukulenty v nádobách bez odtokových otvorů je oříškem i pro velmi pokročilé pěstitele a navíc jej vůbec nelze praktikovat pod širým nebem, ale pouze v místech s možností regulace vody. „To je škoda, že má na dně tu díru, to by mi udělalo fleky na nábytku,“ lamentují často návštěvníci našeho obchůdku při pohledu na keramické misky. Keramickými obaly bez otvorů je vybavena i většina nemocných rostlin, jejichž fotografie nám lidé zasílají společně s žádostí o pomoc při hledání příčin jejich chřadnutí. Zbavit je obalu bývá tou úplně první radou, kterou jim nabízíme a nic se jí nedá pokazit. Ostatní postup už je individuální dle stupně a druhu postižení té které rostliny.

Zkuste si někdy na ty obaly položit ruku, když je horký letní den a opírá se do nich celé odpoledne slunce. Je to peklo, v němž kořeny sukulentů přestávají pracovat na plný výkon, a přitom substrát kolem nich je v té chvíli zrovna rozbahněný jako vietnamské rýžoviště. To nemohou přežít ani tak odolné rostliny, jakými sukulenty bezesporu jsou.

Několik obalů se čas od času objeví i ve skladišti pod  naším sbírkovým skleníkem. To když v nich nakoupíme nějaké rostliny z pěstíren, které jinak než s obaly v zahradnictvích neprodávají. Květináče s rostlinami z nich samozřejmě okamžitě vyprostíme, a hned poté i rostliny z těch květináčů, protože zasazeny v kokosové směsici nemají v našich podmínkách šanci na dlouhý život. Část těch obalů nakonec nalezne i jiné uplatnění. Některé naplníme drobnými kamínky, které z nich potom lžící nabíráme a sypeme na povrch substrátu k našim rostlinám. Jiné zase využijeme jako stabilizační prvek, když si od nás přátelé pěstitelé odvážejí nějakou rostlinu, kterou nechtějí cestou v autě zbytečně potlouct. Obaly bývají obvykle těžké a stabilní, takže květináče do nich zapadnou a cestou se v kufru auta ani nehnou. Nakonec tedy i v jejich případě platí co zpívá Visací zámek. Že každé zboží si najde svého kupce. Jen sukulenty by se v nich rozhodně pěstovat neměly. Vypadají v nich jako utopenci, vykukující přes jejich okraje jako nějací cizokrajní zvědové. Je mi těch rostlin upřímně líto, protože jejich trápení v těchto nevhodných podmínkách bývá spolehlivou cestou do sukulentářských pekel.

Obr.č.1 – Monanthes pallens je rostlina tak nízká, že by se k ní v květináči pod úrovní obalu světlo vůbec nedostalo, č.2 – Huernia zebrina subsp. magniflora v mělké plastové misce (tzv. žardince) o průměru 12 cm, která je k pěstování většiny sukulentů naprosto ideálním řešením, č.3 – Ficus petiolaris jsou rostliny už od malička velmi žíznivé, takže jim poskytneme klidně i větší květináče, protože jinak bychom se v létě uzalévali, č.4 – tvarovaný stromek rodu Lampranthus v mělké keramické misce přelít prostě nelze, ani kdybychom se sebevíce snažili č.5 – Marlothistela stenophylla v mělké plastové misce o průměru 9 cm. Klasické květináče stejné velikosti bývají o celou třetinu hlubší!