sukulenty

Africké a mexické rostliny z čeledi Crassulaceae (tlusticovitých) jsou pro český způsob léta jako stvořené. Protože se jedná o čeleď nesmírně rozsáhlou, pestré je i její složení. Jsou v ní zastoupeny rostliny nejrůznějších tvarů, velikostí, ale především barev. Ty opravdové nám po dlouhá léta zůstávaly utajeny, ale jakmile jsme objevili jejich potěšení z pobytu na čerstvém vzduchu, nestačili jsme se divit.
S pravidelným letněním jsme začínali po troškách a s úplně nejodolnějšími druhy, k nimž jsme postupem času přidávali další a další. Samozřejmě nám nemohl uniknout barevný kontrast jednotlivých druhů, a tak jsme začali jednoho dne s jejich vysazováním do společných nádob. Nastaly tak naše každoroční jarní hrátky s barvičkami, které nás baví rok od roku více.
Když rostliny sázíme, máme už na paměti, jak budou přibližně vypadat uprostřed českého léta. Postupem času jsme vyřadili z této hry barev rostliny, které z nejrůznějších důvodů letnění na plném slunci nesnášely, nebo příliš chutnaly některým druhům plžů, kteří za letních nocí houfně okupují naši zahradu. Nejenom že nám stále zbyl dostatek odolných druhů sukulentních rostlin, ale každoročně k nim ještě další přibývají. Jednak rostliny zcela nové, které jsme začali pěstovat docela nedávno, ale také některé ze stálých zástupců naší sbírky, které jsme se předtím neodvážili vystavit na pospas palčivému slunci a vodě z nebe se valící třeba dnem i nocí.
Sukulentní zahrádky budujeme každé jaro úplně nové. Ony by v nádobách samozřejmě vydržely třeba deset let, ale na podzim jejich sezónní pobyt na tomto světě prostě končí,aby byly následující jaro vysázeny zcela nové a zase trošičku jiné. Jakmile  afro-mexické zahrádky přestěhujeme pod střechu, rostliny z nich na počátku zimy rozsadíme do vlastních plastových květináčů. Mezitím řežeme, stříháme, trháme jejich lístky a množíme sazeničky, které čeká zjara opět společné vysazovaní.
Zprvu jsme vysazovali pouze menší druhy sukulentů, protože jsme se mylně domnívali, že jedině tak zamezíme, aby za nějaký čas nevznikla v miskách nepřehledná džungle. Taky jsme pečlivě volili druhy přibližně stejného vzrůstu, aby jeden druh ostatní příliš neutiskoval nebo docela nevytlačil s omezeného prostoru. Jenemže venku je všechno jinak. Všechny sukulenty rostou výrazně pomaleji než ve skleníku nebo za okny bytu. Je to způsobeno drsnějšími životními podmínkami, ale především omezenému  a stísněnému prostoru v nádobách. Stává se tedy běžně, že spolu docela rovnoměrně přirůstají kytky, jejich normální velikost je diametrálně odlišná.
Nádoby pro společnou výsadbu sukulentů většinou volíme mělké. Ony převážně mělké bývají, protože většinou se jedná původně o misky bonsajové. Je to pro sukulenty a naše úmysly s nimi ideální a praktické, protože v menší vrstvě substrátu rostliny příliš živelně nepřirůstají, a zůstávají až do podzimu většinou přízemní. Svoji přebytečnou energii pak věnují především do tvorby množství odnoží, jakého se při normálním pěstování zpravidla nikdy nedočkáme. Keramické nádoby mají své výhody a nevýhody. Bohužel se na slunci rychle rozehřívají, a substrát v nich vysychá o poznání rychleji než v tradičních plastových květináčích. Někdy se ale tato vlastnost stává výhodou, a to především po dlouho trvajích deštích. Nespornou výhodou keramiky je její vyšší hmotnost, dodávající zahrádkám patřičnou stabilitu i ve větrném počasí, které bývá u nás na Vysočině velmi častým jevem.
Protože mají bonsajové misky většinou velké odtokové otvory, pokládáme přes ně nějaký plochý kamínek nebo kousek dřeva či kůry, který při míchání substrátu v kupované zemině nalezneme vždycky. Odtokový otvor ale nesmí zůstat celý zakrytý, i když dešťová voda si obvykle vždycky cestu najde sama. Jinak otvory na dně misek hrají důležitou roli, protože díky nim nehrozí nikdy rozbahnění substrátu. Voda přiteče a proteče, takže ačkoliv prší třeba tři dny v tahu, substrát už více mokrý být nemůže. Jakmile se po dešti do nádob opře slunko a k tomu se trochu zvedne vítr, substrát v miskách vyschne i po dlouhých deštích za dva nebo tři dny. Při letnění proto nikdy nepoužíváme podmisek, které mohou zadržováním přebytečné vody způsobit za chladnějších dnů hotovou pohromu v podobě hnilob kořenů.
Jednotlivé druhy sukulentů pěstujeme obvykle v malých květináčcích, takže do misky je sázíme většinou s celým nebo mírně zkráceným kořenovým balem. Často také používáme čerstvě zakořeněné řízky přímo z množárny, které se samozřejmě sází úplně nejlépe. Podle vlastního uvážení sázíme jednotlivé druhy rostlin buď těsně vedle sebe, přičemž jimi vyplníme takřka celý prostor nádoby, nebo plochu substrátu rozdělíme na menší části vložením kamenů nebo oblázků nejrůznějších velikostí a tvarů. V tom případě potom rostlinami osazujeme prostory mezi kameny. Ať již zvolíme jakýkoliv způsob, vždycky vyplníme v misce takřka celý prostor. Jak jsem se již zmínil, na podzim misky likvidujeme a rozebíráme, a za sezónu by jednotlivé druhy nestačily případné prázdné prostory nikdy zarůst (tak jak tomu bývá například u skalniček).
Při vlastní výsadbě se snažíme robustnější rostliny většinou  umístit do prostředních partií misky a drobnější směrem k jejím okrajům. Těsně k hranám nádob pak občas využíváme druhů, které mají částečně poléhavý nebo převislý způsob růstu. Nejrychlejším způsobem zakládání sukulentních zahrádek je jejich osázení celými květináčky jednotlivých druhů, v nichž je vždy více rostlin pohromadě. Zdlouhavějším, ale barevně ve výsledku mnohem efektnějším způsobem je rozdělení trsu rostlin každého druhu na několik menších, které pak rozdělíme na různá místa v misce.
Při sázení je důležité pamatovat na letní barevné přeměny rostlin, které bývají v některých případech velice zásadní. Existují rostliny, které změní zbarvení svých listů během tří týdnů k nepoznání. Například Sedum rubrotinctum nebo Crassula pubescens ssp. radicans sázíme po zimě zcela zelené, ale uprostřed léta svou červení předčí i některé druhy, jejichž listy měly červený nádech už v době sázení zahrádek. Některé tmavě zelené druhy naopak světlají až žloutnou, jiné si ponechávají své zbarvení takřka neměnné (např. Sedum hernandezii).
Totéž platí o předvídání způsobu růstu některých druhů. Zatímco jedny rostou takřka výhradně soliterně, a tedy více do výšky, jiné zůstávají nižší a více odnožují. Některé odnožují přímo u země, zatímco jiné až v určité výšce stonků. Vždycky ale podstatně jinak, než jsme zvyklí ve skleníku nebo v bytě.
Při vysazování jednotlivých rostlin se snažíme o co nejvýraznější barevný kontrast sousedů v nádobě. Pak se stává uprostřed léta sukulentní zahrádka opravdovou pastvou pro oči. Proto se u nich zastavuji mnohem častěji než u normálních rostlin. Stále je v té zdánlivě nesourodé společnosti co pozorovat, protože změny se dějí prakticky každým dnem. Na sluneční paprsky reagují některé druhy spontánně, zatímco jiné velice vlažně nebo zvolna. Na omylu je každý, kdo považuje červené zbarvení za definitivní. Jakmile nastanou deštivá období, barvy sice mírně a zvolna, ale přece jenom ztrácejí část svého sluncem nabytého zbarvení. A za dva nebo tři dny veder je zase vše úplně jinak.
Sukulentní zahrádky si žijí svým vlastním životem, a rostliny v nich rostoucí tvoří jakýsi jedinečný organizmus. Samozřejmě se také občas stane, že některá rostlina uhyne, a tak nezbývá než ji nahradit jinou, která se v krátké době zařadí mezi ostatní jakoby s nimi žila od samého počátku. Když jsme v časové tísni nebo několik dnů mimo domov a zároveň panují největší vedra, některé rostliny vypadají jako na pokraji zahubení, ale stačí jedna večerní zálivka kropící konví, a rostliny ožijí jako po africkém dešti.
Když na podzim rostliny rozsazujeme zpět do květináčů, pozorujeme příjemné změny, kterými prošly od jarní výsadby a přenesení ven. Stonky bývají většinou silnější, nižší a listy porostlé takřka od země. Listy se neodlamují ani při výraznějším kontaktu, a jejich pokožka je mnohem tvrdší a silnější. Také voskovitý povlak na povrchu listů je mnohem důkladnější než tomu bylo zjara, takže výrazné zbarvení rostlinám zpravidla vydrží ještě dlouhou dobu, přestože venku jsou již krátké dny a světla je zoufale málo.
Barev samozřejmě nemusí v zahrádkách být zdaleka tolik. I dvě kontrastní, ale přitom ladící rostliny dokáží vizuálně hotové zázraky. Nemá smysl vyjmenovávat na tomto místě množství druhů vhodných k letnění a společné výsadbě, protože záleží především na fantazii každého pěstitele a jeho prostorových možnostech. Na velkých plochách jsou možnosti vysazování samozřejmě mnohem větší a rozmanitější. Spíše bych chtěl upozornit na některé druhy sukulentů z čeledi Crassulaceae, které pro letnění podle našich zkušeností příliš vhodné nejsou.
Především nejsou vhodné veškeré variegální formy sukulentů, jejichž listy mají částečnou ztrátu chlorofylu. Bývají latinsky označovány obvykle jako „follis variegalis“. V praxi bývají většinou uváděny jako „v. variegata“, „f. variegata“ nebo jako kultivar (cv. Variegata). Jsou náchylné k spálení listů a obvykle odsouzeny k následnému úhynu, zvláště pokud bezchlorofylové plochy jejich listů tvoří většinu. Ale i mezi těmito existují výjimky, jakou je například Sedum rubrotinctum cv. Aurora nebo Crassula perforata „Variegata“, která je na plnémslunci opravdovým klenotem b barevné škále.
Další skupinou nevhodnou k letnění jsou rostliny s různě vločkovaným nebo šupinatým povrchem. Ty při neustálém kontaktu s děšťovými srážkami často rezaví, a občas následně hynou. Obvykle zároveň tyto choulostivější druhy špatně snášejí dlouhodobé přemokření, spojené s nízkými ranními teplotami. Mezi takové rostliny patří například Crassula tecta, C. ausensis ssp. titanospis a také někteří kříženci, k jejichž rodičům patří Crassula perfoliata ssp. falcata (např. cv. Moonglow, Buddha's Temple, Morgan's Beauty a další).
Další skupinou jsou rostliny s jemnými a zároveň měkkými listy. Ty se stávají často kořistí slimáků, ale zároveň obvykle nesnášejí přímé slunce. Ony by ho samozřejmě snesly, aniž by se spálily, ale není pro ně tím pravým rájem. Na plném slunci vypadají nezdravě a často zastavují růst, což v důsledku znamená, že nestačí reagovat na náhlé změny počasí (např. dlouhá období dešťů). Sem patří například Sedum hintonii, většina druhů r. Monanthes, většina havorcií (Haworthia) a drobné druhy r. Aloe s výjimkou tzv modrých.
Sukulentní zahrádky jsou naší oblíbenou hrou se změnami barev, kterou se nám podařilo nakazit už spoustu jiných pěstitelů na našich výstavách, kde jim můžeme předvést i větší plochy. Teprve na přímém slunci poznáváme nejenom opravdové barvy našich rostlin, ale především si uvědomujeme tu neuvěřitelně pestrou paletu nejrůznějších odstínů, kterou rostliny čeledi Crassulaceae nabízejí. Na letněné kytky je uprostřed léta nádherný pohled, a jim tento způsob léta náramně prospívá. Letnění sukulentů je typickým příkladem spojení příjemného s užitečným. Porozumění afrických a mexických rostlin s českým sluníčkem nám přináší radost a nejedno příjemné překvapení. Zkuste si taky hrát.