sukulenty.estranky.cz

Sukulenty má většina lidí zaškatulkované jako rostliny suchomilné, což je naprostý nesmysl, protože vodu mají rády stejně jako všechny ostatní rostliny. Jen s ní umějí lépe hospodařit a díky mnohým důmyslným obranným mechanismům se s jejím dlouhodobějším nedostatkem dovedou docela dobře vypořádat. Podobně je tomu s vedrem. Lidé se často domnívají, že když sukulenty v přírodě rostou v teplých krajinách, snášejí vedro v pohodě a z vysokých teplot jim rozhodně nemůže hrozit žádná újma a že ve vedru si snad i libují. Pravda je taková, že vedro je v našich podmínkách jedním z největších nebezpečí, jaké sukulenty v srdci Evropy může potkat. Až na výjimky jej snášejí velmi špatně, a pokud jim pěstitel v době veder nepřizpůsobí životní podmínky, mohou jeho svěřenci dosti citelně trpět a v horším případě i uhynout.

Na přírodních stanovištích většiny sukulentů bývá opravdu tepleji než u nás. Vysoké denní teploty však provázejí jejich noční poklesy, spojené obvykle i s vyšší vzdušnou vlhkostí. Střídání teplot má na zdraví rostlin blahodárný vliv a umožňuje jim ty zdánlivě pekelné přírodní podmínky přežít relativně ve zdraví. Navíc nesmíme zapomenout na skutečnost, že sukulenty rostou v přírodě neustále na čerstvém povětří. Dlouhá období sucha jim umožňuje přečkat především rezerva vody, nashromážděná v jejich zásobních orgánech, během sucha ale navíc neustále doplňovaná skromnými příjmy vody ze vzduchu, na jejíž zachycování jsou mnohé z nich důmyslně vybaveny. Některé z nich dlouhými kořeny dosáhnou na vodu ukrytou hluboko v nitru země, což se jim v omezeném prostoru květináče nebo misky nemůže nikdy podařit. 

Pěstitelé si mnohdy vůbec neuvědomují, jak svízelné podmínky v době veder panují na místech, kde mají svoje rostliny umístěny. To platí pro okenní pěstitele, ale v ještě větší míře pro majitele skleníků nebo zimních zahrad a nejrůznějších prosklených verand. Protože sukulenty potřebují maximum slunečních paprsků, ti prvně jmenovaní by je měli umístit přímo na parapet okna, kam jim nejvíce svítí, protože to je zároveň po většinu roku ono potřebné minimum světla, které jim mohou dopřát. Jakmile ale nastanou opravdová vedra, prostory v těsné blízkosti okna se během dne vyhřejí na teploty extrémně vysoké, které za teplých nocí nemají šanci poskytnout rostlinám kýžený odpočinek. O nějakých poklesech teplot jako venku se jim v bytech může leda zdát. A sklo jak známo propouští sluneční paprsky, nikoliv však vzdušnou vlhkost. Okenní pěstitelé mají v době letních veder dvě možnosti. Buď své rostliny na těch pár dnů přemístí někam do polostínu (nebo dále od okna), nebo jim vypomáhají častým kropením a vydatným větráním. V prvním případě by měli mít na zřeteli, že ve stínu je nemohou příliš zalévat (nebo vůbec) a každopádně  by tam rostliny nikdy neměli přemisťovat příliš zalité, protože v takovém případě by se jejich přírůstky okamžitě začaly táhnout za sluncem. Mnohem účinnější je po ránu a večer rostliny kropit, a především neustále větrat, protože i horký vzduch zvenčí sebou přináší určitý pohyb a je lepší než nehybné vedro, panující za zavřenými okny. Jakmile ani noční teploty neklesají pod 20°C, rostliny často začnou regulovat svoje životní funkce a také vodu již přijímají v omezeném režimu. Vyplatí se proto sledovat jak rychle substrát v jejich nádobách vysychá a zálivku tomu přizpůsobit. Časté kropení je v takových chvílích nejúčinnější formou pomoci, kterou okenní pěstitel svým rostlinám může poskytnout. Hotové peklo v takových chvílích nastává pro rostliny v květináčích zapuštěných hluboko do keramických obalů, o jejichž škodlivosti jsme v této rubrice již také nedávno psali.

Pěstování ve skleníku má samozřejmě oproti okennímu mnohé výhody, ale v době letních veder je tomu často zcela opačně. Většina sukulentářských skleníků je totiž situována tak, aby na ně dopadaly sluneční paprsky co možná nejdelší dobu. Po většinu roku je to pro zdraví a vzhled rostlin prospěšné, ale jakmile nastanou letní vedra a tropické noci, všechno je jinak. Většina skleníků je nedostatečně větraná, a přes veškerou snahu pěstitelovu v nich sukulenty v takových chvílích prožívají hotové peklo, jaké by v jejich domovině nikdy zažít nemohly. Náš skleník stojí už déle než 25 let, takže o tom víme své, a to je ještě situován tak, že následky veder jsou částečně zmírněny. Je totiž přistavěn na severní stranu domu v prvním podlaží a dole pod ním je sklad pěstitelských potřeb, kde bývá po celé léto příjemné chladno. Nahoře je o poznání hůř. Do skleníku z východní strany svítí od samého rána. Potom se většina rostlin nachází ve stínu v době, kdy začne být venku opravdové vedro a do skleníku začíná znovu svítit zase až okolo druhé hodiny odpolední a palba paprsků potom pokračuje až do západu slunce. Zaléváme tam buď ráno, nebo až pozdě večer (většinou), ale i v tu dobu tam bývá pořád ještě na padnutí. V době veder výrazně omezujeme klasickou zálivku a raději rostliny častěji kropíme. Jakmile nastanou tropické noci, kdy teploty neklesají pod 20°C, namísto klasické zálivky rostliny už pouze kropíme. Nejvíce opět po ránu nebo večer, při déle trvajících vedrech ráno i večer, a pokaždé ještě vydatně pokropíme betonovou podlahu skleníku. Rostliny uvnitř sice beztak trpí, ale přežijí nakonec ta vedra bez úhony, i když vypadají všelijak. Větrací okna po bocích skleníku samozřejmě bývají otevřena nepřetržitě.

Pod parapety na počátku léta už preventivně stěhujeme všechny rostliny rodu Monanthes, stejně jako miniaturky rodu Conophytum, které mají obrácený růst a vedra ve skleníku by je zabila. Pod parapety se tou dobou ocitají také trichodiademy se zimními květy (např.T. densum, T. stellatum, T. calvatum atp), zatímco jejich příbuzenstvo s květy letními si vedra náramně užívá v makroloňáku nebo venku na stolech pod širým nebem. 

V letním makroloňáku je sukulentům všeobecně mnohem lépe než ve skleníku. Kromě dvojice protilehlých dveří se před den naplno otevírají ještě střešní okna, ale většina čerstvého vzduchu beztak proudí dveřmi. Noční teploty uvnitř přesně kopírují ty venkovní, a to i v případě, že kvůli silnému větru nebo z jiného důvodu zůstanou dveře zavřeny. To se ale stává jen několikrát za celé léto. Se zálivkou je tomu podobně jako ve skleníku. Výhodou je navíc štěrková podlaha, jejímž častým kropením v době veder lze rostlinám pobyt v tom pekle až nečekaně zpříjemnit. Když pokropíme zem opravdu vydatně v podvečer, po západu slunce často bývá uvnitř makroloňáku dokonce o 2-4°C méně než venku! 

Některé sukulenty snášejí vedra opravdu mizerně. Vypadají schlíple a přestávají brát vodu. Jakmile toto pozorujeme, ty nejzranitelnější na čas stěhujeme na spodní parapet, kam slunce zabloudí mnohem méně a kde bývá přes den o několik stupňů méně než o metr výš na jejich předchozím stanovišti. Překvapivě špatně snášejí delší vedra mexické rostliny rodu Echeveria, rozhodně mnohem hůře než zjara a na podzim přízemní mrazíky. Ještě hůře je na tom většina zástupců rodů Haworthia a Gasteria. Naopak překvapivě dobře se s vedrem popasují rostliny čeledi Asclepiadaceae, známé jako smrdutky, které jsme dříve pěstovali mnohem více přistíněné. Tradičně vedra v makroloňáku vůbec nevadí stromkovitým tlusticím (Crassula ovata ve všech podobách, C. arborescens, C. tetragona atp), jejichž listy zde bývají lesklé a po většinu sezóny možná i barevnější než u těch pěstovaných venku pod širým nebem. Některé další rostliny se zase zařídí tak, jak jsou tomu zvyklé ve své domovině. Mezi takové patří například živé kamínky rodu Lithops, nebo známé miniaturky rodu Frithia z jejich příbuzenstva. Tyto rostliny disponují kontraktilními kořeny nebo listy, které jim umožňují v případě nepříznivých klimatických podmínek zavrtat se pod povrch zemský. A nakonec jsou tu rostliny, kterým jak se zdá vedra vyloženě svědčí. K takovým patří všechna adenia, většina pachypodií a rostliny rodu Uncarina. U těch je to zvláště překvapivé, protože mají měkké nesukulentní listy, takže během veder je vydatně zaléváme takřka obden a voda z jejich květináčů mizí po celou dobu doslova před očima. Jen tak ale vypadají svěží a kvetou jako o život.

Obecně lze říci, že většina sukulentů během veder nevypadá příliš k světu. Takřka všechny z velké části ztrácejí své zbarvení, nejvýraznější na přelomu jara a léta znovu pak až s příchodem podzimu. Barvy během veder v menší míře ztrácejí i rostliny pěstované pod širým nebem, zato se jich ale vůbec netýká letní stagnace. Vodu sice dostávají v menších dávkách než předtím, ale zpracují ji naprosto spolehlivě. Příkladem rozdílnosti reakcí stejných rostlin uvnitř a venku budiž známé Aeonium arboreum ve všech svých barevných podobách. Rostliny v makroloňáku a skleníku upadají během horkých letních dnů do stavu dormance (jako ve své domovině), kdy se jejich růžice uzavřou do kulovitého tvaru, zcela zakrývajícího růstový střed, a trvá pak třeba i celé týdny, než získají svoji původní podobu. Rostlinám letněným zůstávají růžice otevřené, berou vodu jako jindy a  jejich listy se v růžicích pouze na krátký čas více semknou a v případě mimořádné nouze rostliny zredukují jejich počet, podobně jak jsme na to u nich zvyklí během české zimy, kdy upadají do umělého spánku.

Různá dílčí opatření nebo jejich vhodná kombinace mohou rostlinám období veder a tropických nocí alespoň trochu zpříjemnit. Jediným univerzálním řešením ale je vystěhovat všechny rostliny na těch pár dnů ven, nejlépe někam na přistíněné místo, kde se alespoň trochu hýbe vzduch. Pokud má pěstitel několik desítek rostlin, pak není co řešit. Ve velkém to ale provozovat nelze a tak nezbývá nic jiného, než zmíněná dílčí opatření. Ale i za ně jsou rostliny z dalekých krajin vděčné.

Úvodní ilustrační snímek je letním pohledem do makroloňáku, kde jsou umístěna adenia a stromkovité tlustice rodu Crassula, obojí vedro snášející nadmíru dobře. Druhá fotografie patří rostlinám rodu Trichodiadema s letními květy, kterým je od jara do podzimu nejlépe pod širákem. Smrdutky na třetím obrázku snášejí vedra v makroloňáku také až překvapivě dobře. Na čtvrté fotografii můžete vidět několik odstínů červené u drobnějších letněných tlustic a na posledním snímku pestrou směsici sukulentních barviček, jakou dovede namíchat jenom podzim!