SVĚTLO je PRO SUKULENTY blahodárné
Dostatek světla je základním předpokladem k úspěšnému pěstování sukulentů. Většina z nich je z přírody zvyklá na takové dávky slunečních paprsků, jaké jim u nás ani při nejlepší vůli nemůžeme poskytnout. Proto by mělo být naší snahou nabídnout jim v tomto ohledu alespoň maximum možného.
„Hodně světla“ je pojmem relativním, a každému se pod ním může vybavit něco úplně odlišného. Mnozí pěstitelé se domnívají, že pokud sukulentům poskytnou okenní parapet, směřující východním či jižním směrem, dávají svým rostlinám světla maximum. Ve skutečnosti tímto kryjí světelné potřeby většiny sukulentů na té nejnižší možné hranici, kterou jsou ještě schopny akceptovat, aniž by se nedostatek slunečních paprsků výrazně projevil na jejich nepřirozeném vzhledu. Přitom na tomtéž místě by většina jiných pokojových rostlin ani nepřežila, a když, tak poznamenána spáleninami na listech a evidentní povadlostí i při krátkodobém vyschnutí substrátu. Sukulenty na takto orientovaných oknech sice vcelku dobře rostou, ale stejně nezaškodí čas od času s nimi pootočit. Vhodný okamžik nastává jakmile zjistíme, že se rostlina přece jenom naklání za sluncem, nebo jsou její listy nápadně zbarveny pouze z jedné strany.
Okenní pěstitelé svým sukulentům mohou výrazně přilepšit v teplejších měsících roku, když je vystěhují třeba na balkón. Pokud byly rostliny do té doby přivyklé dostatku světla z okenního parapetu, nemají problém snášet bez následků i přímé a ničím nefiltrované sluneční paprsky. Venku mohou být až do příchodu přízemních mrazíků, které by většina sukulentů bez problémů přečkala, pokud by zrovna nestály v mokrém substrátu.
O mnoho lépe jsou na tom pěstitelé disponující skleníkem, zimní zahradou nebo alespoň prosklenou verandou. Jejich rostliny mají tudíž stálé celoroční stanoviště, a pěstitel s nimi manipuluje většinou pouze v případě, že je to pro zdraví rostlin prospěšné. Zde je na místě zbavit se jedné ze silně vžitých pověr, že s rostlinami se nesmí příliš hýbat. Je to naprostý nesmysl. Při pěstování většího množství rostlin se neustálé manipulaci s nimi prostě nevyhneme, o čemž by mohli vyprávět i profesionální zahradníci. Ve výše uvedených podmínkách tedy dopřejeme sukulentním rostlinám relativní dostatek světla, takže zdárně rostou, jsou kompaktní, ale stále se ještě příliš nepodobají těm z přírody.
Jedinou šancí jak zmíněné podoby alespoň částečně dosáhnout je letnění. Jakmile pomine nebezpečí ranních mrazíků, vynášíme část našich rostlin ven na plné slunce, vítr a déšť. Letnit lze úplně všechny sukulenty bez výjimky, jen u některých choulostivějších druhů musíme podmínky při letnění přiměřeně upravit. Teplomilnější rostliny letníme pouze v opravdu nejteplejších měsících roku, kdy ani rána nebývají pravidelně chladnější. Druhy choulostivé na přebytek slunečních paprsků letníme třeba ve stínu stromů nebo pod pergolou, sukulenty s citlivějším povrchem listů tráví léto pod přístřeškem z průhledného materiálu, aby se na jejich těla voda nedostávala zbytečně často. Takových rostlin je ale mezi sukulenty minimum.
Teprve letněné rostliny ukáží pěstiteli svoji opravdovou krásu a pestrost barev i tvarů, která mu při běžném pěstování v bytě (a částečně i ve skleníku) zůstane navždy skryta. Rostliny získávají na čerstvém vzduchu zvýšenou odolnost, což se projevuje ještě po jejich podzimním přenesení zpět na okenní parapety. Uprostřed zimy při chronickém nedostatku světla si letněné rostliny mnohem déle udržují kompaktní tvar, a někdy i letní zbarvení listů a stonků.
Na sukulentní rostliny trpící nedostatkem světla je žalostný pohled. Navíc jsou křehké, jejich listy se snadno lámou, a rostliny jsou celkově mnohem náchylnější k nejrůznějším chorobám a méně odolné proti napadení škůdci, tedy pravý opak toho, jak vypadají rostliny letněné! Naštěstí je možno negativní změny, způsobené dočasným nedostatkem světla, odstranit zmlazováním a následným použitím pouze vrcholových částí rostlin. Tento způsob samozřejmě není možný u všech sukulentů. U některých jsou růstové změny způsobené nedostatkem světla nevratné, nebo trvá jejich napravení velice dlouho. Takovými rostlinami jsou třeba sloupovité druhy pachypodií, pryšce typu Euphorbia obesa a mnoho dalších. 
Pokud se rozhodneme podobné rostliny pěstovat, maximum světla po celý rok je nezbytné, a k tomu ještě citlivé dávkování vody podle aktuálního množství světla. Dobře tuto praxi znají kaktusáři, kteří za pěstitelské chyby související s nedostatkem světla draze platí. Neduživé přírůstky na kaktusech odrostou až po mnoha letech, nebo rostliny mnohem dříve z rozhodnutí jejich majitele zakončí svůj život na kompostu. My zelináři to máme přece jenom částečně jednodušší, což je jakási kompenzace za složitější přezimování našich rostlin.
I mezi sukulenty samozřejmě existuje mnoho rostlin, které maximum světla po celý rok nepotřebují, a ani jim v mnoha případech přímé sluneční paprsky příliš nesvědčí. Zároveň existují v bytě i ve skleníku místa s nižší intenzitou světla, která je také potřeba rostlinami zaplnit. A tak v našem skleníku ve stínu velkých rostou rostlinky jiné, nevyžadující zase až tak úpornou palbu slunečních paprsků. Zdá se, že jim to docela vyhovuje. A místa kam slunce zabloudí jen výjimečně a nakrátko zaplňujeme podle potřeby třeba rostlinami čerstvě přesazenými uprostřed horkého léta, nebo tam celoročně nacházejí útočiště přes přímým sluncem gastérie, některá aloe se zelenými listy, některé haworcie a třeba i různé africké brambory s plazivými výhony (Kedrostis a další). Zatímco brambory jsou hezky v chládku, sezónní výhony s nich vyrůstající se už plazí po okolních kovových sloupech horních regálů, kde na ně svítí skoro celý den. Přes léto v těchto částech skleníku přežívají také kořenící řízky či listy v krabičkách s perlitem, v zimě na jejich místě stojí rostliny vyspávající, jakými jsou třeba Bombax, Brachychiton, Operculicarya a další. Jsou opadané, mnoho světla ani vody tudíž v zimě nepotřebují, a protože jsou tam tak trochu zastrčené, ani jí mnoho nedostanou.
Naše rostliny ve sklenících ještě nikdy nepoznaly umělé stínění za pomoci sítí či nátěrů. Občas jsem o tom uvažoval, protože mi připadalo, že konve s vodou mi začínají uprostřed léta přirůstat k rukám, a stávají se pozvolna jejich anatomickou součástí. Ale nakonec si vždycky řeknu, že nesmím být líný a raději dvaktrát častěji zalévám. Kvůli té menšině milující polostín přece nebudu většinu ochuzovat o to, co tolik milují a k vybarvení svých listů potřebují. A tak se zmíněná menšina stěhuje na přistíněná místa, kam za nimi uprostřed léta přibudou ještě rostliny vyznávající letní odpočinek (např. trichodiadema, nebo některé drobnější tlutice). Těm na plném slunci stojícím kromě přilepšení z konvičky ještě dopřávám maximum čertsvého vzduchu, zamezujícího stojatému dusnu, které sukulenty bytostně nesnášejí. Větrací okna i dveře u skleníků se u nás zavírají jen když předpověď hlásí přívalové lijáky doprovázené prukými poryvy větru, nebo možnosti výskytu ranních mrazíků.
Kromě častějšího pobíhání s konvemi tedy ještě další práce s občasným stěhováním rostlin z místa na místo podle klimatických okolností, a především jejich aktuálních potřeb. Šlo by to určitě snáze, ale rád to pro naše rostliny dělám, protože mi péči bohatě vracejí. Vždyť opravdová sukulentářská sezóna je v našich podmínkách tak žalostně krátká, že se to dá vydržet. Navíc neustálým kontaktem s rostlinami velice záhy zjistím, že s některou není něco v pořádku.
Letos jsem s potěšením zjistil, že v tomto ohledu nejsem ani zdaleka sám. Na internetu jsem nalezl kaktusáře, který také stěhuje, a stíní jen podle potřeby a nikoliv automaticky jako robot. Jeho rostliny podle toho vypadají. Kaktusy už dávno sleduji spíše z povzdálí, ale ty jeho mne doslova nadchly, ačkoliv jsem je viděl zatím pouze prostřednictvím fotografií. Jakmile se oteplí, a ty překrásné kaktusy budou stát na svých letních místech, vyrazím se na ně podívat hezky zblízka. Jejich majitel se jmenuje Miroslav Naxera, a vy se můžete krásou těch nádherných kaktusů pokochat už nyní na jeho webových stránkách www.horizonthalonius.eu, kde se zároveň můžete dočíst velice zajímavé praktické rady, týkající se světla.
Pěstitelé sukulentů moc dobře vědí, jak náročné konzumenty slunečních paprsků pěstují, ale mnohem horší je vysvětlovat potřeby tučnolistých rostlin v tomto ohledu naprostým laikům. Mnozí z nich jsou přesvědčeni, že tam kde lze číst noviny je světla dostatek pro sukulenty. Další jsou přesvědčeni, že si rostliny na nedostatek světla časem zvyknou, což je také velký omyl. Částečně se tomu nedostatku světla přizpůsobí tím, že nevypadají jak mají, a mohou svým vzhledem uspokojit spíše někoho, kdo je nikdy předtím nespatřil v plné kráse tvarů a barev. Jen jejich umírání v takových podmínkách je pozvolnější než u většiny jiných pokojových rostlin, protože v odolnosti proti zvůli majitele nemají sukulenty konkurenci. Sukulenty jsou rostliny mimořádně odolné, a v mnoha směrech i přizpůsobivé, ale o maximum slunečních paprsků je nesmíme ošidit. 
Na ilustračních fotografích můžete vidět, že ničím nefiltrované sluneční paprsky zbarví sukulenty docela výrazně. Na prvním snímku je Crassula capitella s poupaty, na druhém Sedum adolphii po letním dešti, a následují rostliny se silnou voskovitou vrstvou na povrchu listů Cotyledon undulata a Graptoveria „Debbie“, které se v záplavě okolních barev rozhodně neztratí. Šnek na páté fotografii se rozhoduje mezi africkou a mexickou zeleninou, ale řekl bych, že spíše podle chuti než barvy exotického pokrmu. Na šestém snímku je tip pro pěstitele, kteří už nemají místo na přímém slunci. Gastérie ho nemusí, a spokojí se celoročně spíše s přistíněným stanovištěm, kam slunce příliš často nezabloudí. Přesto jsou jejich pestré listy pstvou pro oči. Poslední dvojice fotografií představuje dvojí tvář stejných rostlin Crassula pubescens ssp. radicans. Na první jsou uprostřed léta, na druhé na přelomu ledna a února, kdy rudé zbarvení listů sice vybledlo, ale nahradily jej drobné kvítky.
