sukulenty

Teplo je další ze základních potřeb sukulentů i všech ostatních rostlin. Nedá se říci, že teplota vzduchu v místech pěstování rostlin je méně důležitá než intenzita světla, ale přece jenom ovlivňuje vzhled a růst rostlin nesrovnatelně méně. Protože většina u nás pěstovaných sukulentů je z domoviny zvyklá na podstatně vyšší teploty, náš způsob léta jim vyhovuje i s občasnými extrémními vedry. Horší časy pro sukulenty nastávají v zimě. Spousta z nich by sice snesla i poměrně silné mrazy, ale rostliny se nedokáží vyrovnat s našimi plískanicemi a vlhkem, provázejícími tradičně průběh naší zimy. Proto je v našich podmínkách nutno hledat pro sukulenty určitý stupeň ochrany, a to nejenom proti nízkým teplotám provázeným vlhkem, ale čas od času i před zmíněnými extrémními vedry.
Pokud bychom měli stanovit nějaké teplotní optimum pro období plné vegetace, vyhovující většině sukulentů, pak se budeme pohybovat někde v rozmezí 23-30°Celsia přes den, provázeném nočními poklesy k 10°C. V takovém prostředí, doprovázeném palbou slunečních paprsků a ranními mlhami, by si naše sukulenty musely připadat jak v ráji. Zkusme se tedy v praxi přiblížit tomuto optimu alespoň v rámci možností. Extrémní nárůst teplot, kterému se ve sklenících, a často ani v bytech občas neubráníme, můžeme rostlinám zmírnit maximálním větráním a přístupem čersvého vzduchu. Pokud na stanovišti rostlin proudí vzduch, hravě se vypořádají i s teplotami pohybujícími se kolem 40°Celsia.
Další možností je stínění, které mnozí pěstitelé řeší univerzálním nátěrem na celou sezónu, čímž svoje rostliny připravují o ten úplně největší přírodní dar, kterým jsou sluneční paprsky. V bytě plní stínící funkci stále častěji žaluzie, které mají tu výhodu, že množství světla, a následně i teplotu lze regulovat pružně a pohotově dle potřeby.
Extrémně vysoké teploty způsobují u mnohých sukulentů částečné omezení či úplné zastavení růstu, což je jev mezi kaktusáři známý pod pojmem „letní stagnace“. U sukulentů není toto období ani zdaleka tak výrazné jako u kaktusů, a navíc nastává opravdu teprve ve chvíli, kdy zůstávají mimořádně vysoké i teploty noční (neklesají pod 18-20°C). V takových dnech musí být pěstitel pozornější se zálivkou, protože kořeny rostlin nepracují ani zdaleka tak intenzivně jako jindy. 
Podobně se chovají některé druhy sukulentů i pokud má léto naprosto normální průběh. Mají totiž od přírody zakódovaný krátký odpočinek, zatímco období jejich nejintenzivnějšího růstu je rozděleno na jaro a podzim. Takové rostliny sice pravidelně zaléváme, a jejich kořeny vodu zpracují, ale vždy jen v  menších dávkách než v plné vegetaci. Zároveň těmto rostlinám (např. Trichodiadema) vyhovuje krátkodobé umístění v polostínu do chvíle, než naplno obnoví růst.
Ideální je pro sukulenty výrazné střídání teplot. Jsou na něj zvyklé z přírody, kde často rozdíly mezi denními a nočními (či spíše ranními) teplotami bývají v řádu desítek stupňů. My se jim snažíme v tomto ohledu vyjít po celé léto vstříc, takže větrací okna a dveře skleníku zůstávají až na výjimky stále otevřeny.
V zimě prožívá většina sukulentů období vegetačního klidu, i když  nebývá ani zdaleka tak výrazné jako třeba u kaktusů. Mnoho rostlin v zimě sice příliš intenzivně neroste, ale zato kvete. A samozřejmě nesmíme zapomenout na menšinu, která si obrácený růstový cyklus z přírody ponechala i u nás. A zase jsme u jakéhosi teplotního optima. Protože máme rostlin hodně, a jejich nároky jsou samozřejmě nejrůznější, snažíme se vyhovět většině teplotami v rozmezí 10-15°C. Největší část zimy bývá ve skleníku přibližně 12°C, ale v blízkosti skla většinou ve stejném období jen 5°C, výjimečně i méně. Přes 15°C vystupují teploty pouze za slunečných dnů. Zde zimujeme převážnou většinu rostlin, a péče o ně se liší pouze množstvím zálivky. Choulostivější druhy zaléváme méně, odolnější a ty s méně dužnatými listy pravidelně, staré a opadavé rostliny většinou vůbec.
Teplomilnější druhy zimujeme v prosklené verandě, kde udržujeme teploty v rozmezí 16-20°C, a jen za slunečných dnů zde bývají teploty vyšší. Také se zde podstatně více zalévá, i když zdaleka ne tolik jako od jara do podzimu. Zimu zde přečkávají adénia, choulostivější pachypodia, většina madagaskarských rostlin a některé euforbie. Pokud do verandy praží zimní slunce, otevřeme dveře na chladnou chodbu a snažíme se teplotu tímto způsobem regulovat.
V bytě zimujeme pouze výjimečně, a to druhy vyloženě teplomilné, jakými jsou asijské fíkusy, Brighamia insignis nebo Tentudinaria (Dioscorea) elephantipes, pokud jsou zrovna v růstu, voskovky a pár dalších rostlin.
Sukulenty by všeobecně snesly mnohem nižší teploty než se uvádí v odborné literatuře, ale jen za předpokladu, že budou v suchém substrátu. Ověřil jsem si to v praxi díky své zapomnětlivosti. Při stěhování z letního stanoviště do skleníku jsem zapomněl několik rostlin napříč rodovým spektrem pod parapetem. Teploty venku mezitím několikrát klesly k -10°C, a to opakovaně po několik dnů po sobě. Květináče s rostlinami stály přímo na štěrku, kterým je vysypána zem. Žádný beton, žádná izolace. Stály tedy přímo u země, kde bývají mrazíky vždy ještě o několik stupňů nižší než na teploměru. Tenký makrolon zimě nijak nebrání, pokud zrovna nesvítí slunce. Metr nad rostlinami jsem naměřil zmíněných -10°Celsia. Přežily v pohodě, a všechny do jedné jsem několik dnů po přesunu do vytápěného skleníku zalil. Začaly normálně růst, a časem i kvést.
Zima ani extrémní vedra sukulentům nijak zvlášť neuškodí, pokud zrovna v té době nestojí už delší dobu ve vodě. Předpověď počasí je pro pěstitele dobrým pomocníkem a rádcem při zalévání. Nemusí sice pokaždé vyjít do puntíku, ale na nějakém stupni nahoru či dolů u sukulentů zase až tak nesejde. Všeobecně lze říci, že sukulenty v suchém substrátu překonají veškeré nástrahy počasí o poznání snáze než zalité. O vodě, a jejím vztahu k sukulentům bude na našich stránkách následovat samostatný článek.
Zbývá ještě celoroční pěstování v bytě. Tam je každá rada drahá, i když jsme si to před dvaceti lety také nějakou dobu v praxi vyzkoušeli. S regulací teploty v paneláku mnoho nadělat nelze. My jsme situaci řešili vypnutím (nebo výrazným omezením) topení v jedné z místností, kde jsme rostliny zimovali, zatímco kaktusy spokojeně vyspávaly ve sklepě. Když už radiátory hřejí, dá se teplo z nich částečně odvést směrem do místnosti pomocí rozšířeného parapetu, a uchránit tím rostliny u okna alespoň od toho nejhoršího. My jsme provozovali samozřejmě poschoďové hospodářství, a parapety byly rozšířené skoro všechny, a také pokryty společnými zalévacími mísami. Klasický zimní odpočinek jsme nahrazovali našim sukulentům kromě častého větrání také alespoň krátkou podzimní pauzou bez vody, během níž vůbec nerostly. Musíte ale v takovém případě rostliny sledovat, a se suchem to v teplém prostředí nepřehnat. I sukulenty mohou uschnout, i když se to může zdát  málo pravděpodobné! Při větrání pozor na silně mrazivý vzduch, který dovede trochu zchoulostivělé kytky rychle zničit., především pak ty s měkkými a vody plnými stonky. Mnohem odolnější k zimování  v bytě ( a samozřejmě i všude jinde) bývají rostliny letněné, přenesené zvenčí na parapet až bezprostředně před příchodem skutečné zimy.
Mezi sukulenty samozřejmě existují výjimky, na něž žádné poučky a pravidla neplatí, a už vůbec ne pravidelné dělení roku na období plné vegetace a následného klidu. Pokud se pěstitel rozhodne právě  pro takové rostliny, pak mu nezbývá než bedlivě sledovat jejich životní projevy, a tomu uzpůsobit množství tepla a ostatních základních potřeb. Typickým příkladem takových sukulentních potížistů je Testudinaria (Dioscorea) elephantipes (viz článek na našich stránkách). Pokud naplno roste její zelená část, vyžaduje teplo (min. 15°C), jakmile tato sežloutne a uschne, může stát  klidně  nasucho v chladu blížícím se bodu mrazu.
Když se zamyslíte, proč se u nás sukulenty tak náramně zabydlely už někdy koncem 19. století, zjistíte že na svědomí to má právě teplo, či ještě spíše chladno. Zatímco majetnější lidé pěstovali sukulenty již ve sklenících či oranžériích, venkovský lid musel vystačit s tím co měl. Neexistovaly přetopené místnosti, ale zato sice malá okna, ale s širokými meziokenními prostory. Nabízela se místa jako stvořená pro přezimování tlustic, smrdutek a všech ostatních podivných rostlin z dalekých krajin. Jaro tehdy začínalo v březnu, a zanedlouho nato putovaly sukulenty zpoza oken do zahrádky nebo na zápraží domku, kde stály až do podzimu. Zdravý selský rozum platí při pěstování sukulentů dokonale dodnes.
Na prvním z ilustračních snímků můžete vidět část našeho letního skleníku při západu slunce. Oboje dveře zůstávají otevřeny od konce jara až do podzimu takřka nepřetržitě. Snímek druhý je z konce léta, kdy ranní teploty začaly náhle  povážlivě klesat, takže rosa na listech sukulentů se spíše podobala jinovatce. Na třetí fotografii  je v článku zmiňovaná Tentudinaria (Dioscorea) elephantipes. Jakmile pěstitel zpozoruje z jejího vrcholu vyrůstat plazivý šlahoun, je nejvyššší čas přesunout rostlinu na teplejší stanoviště. Brighamia insignis patří k nejteplomilnějším rostlinám v naší sbírce, asi díky svému původu z Havajských ostrovů. Uncarina roeoesliana patří podobně jako spousta jiných madagaskarských rostlin také k těm teplomilnějším. Pokud chcete  vidět v blízkosti jejího vrcholu nádherné žluté květy, pak ji koncem jara vystavte napospas plnému slunci a klidně i pořádnému vedru. Výsledek je takřka jistý, tvrdí alespoň Luboš Hojný. U nikoho jiného jsem ještě tolik kvetoucích unkarin pohromadě neviděl, a tak mu i tentokrát věřím. Mexické echeverie v zimě snášejí poklesy teplot k bodu mrazu, takřka nepotřebují vodu, a přesto uprostřed plískanic potěší nádhernými květy. Jako třeba rostlina na závěrečném snímku z počátku letošního února.