sukulenty.estranky.cz

Už je tomu pěkných pár let, kdy se z horní police ve skleníku utrhnul závěsný květináč, plný převislých stonků Sedum morganianum. Umělá hmota tenkých závěsů , notně již opotřebená léty provozu na plném slunci, nevydržela tíhu tučného mexického lupení a praskla. Hned vzápětí to muselo pořádně zapraskat o patro níž v místě dopadu té sukulentní bomby. Odneslo to tehdy více rostlin. U jedné z nich mne to ale mrzelo opravdu hodně, protože se jednalo o letitý stromek Trichodiadema densum. O své náklonnosti k rostlinám tohoto druhu jsem psal už mnohokrát, a k mé velké radosti se mi jí za poslední léta podařilo nakazit i spoustu dalších milovníků rostlin sukulentních. V tomto případě se navíc jednalo o rostlinu nejenom starou, ale i již delší dobu tvarovanou, jejíž koruna do té doby bývala častým cílem mých zálibných pohledů. Každopádně tehdy patřila k trojici nejkrásnějších rostlin Trichodiadema densum v naší sbírce.
Hlavní vrchol byl pryč nenávratně, doslova vyrván z koruny. Spolu s ním to odneslo i několik dalších, také už dosti starých větví. Uprostřed docela nedávno husté a kompaktní koruny najednou zela velká díra. Když jsem ji pomalu očistil od kaše z rozdrcených lístků a totálně proschlé zeminy, objevila se sytě zelená mokvající rána, zasahující hluboko do nitra rostliny. Zařekl jsem se v tu chvíli, že se ji pokusím zachránit, i kdyby to mělo trvat celé roky, což taky nakonec trvalo, protože téhle mojí sukulentní oblíbenkyni trvá všechno zatraceně dlouho.Přihodilo se to uprostřed zimy, tedy v období ne úplně ideálním pro obrůstání, zato pro velice pozvolné hojení té velké rány naopak ano. Pokud má zasychání řezných (i tržných) ran a jejich následné zatahování probíhat ideálním způsobem, pak to musí být hezky pomalu, a každopádně raději v chladnějším a přistíněném prostředí. Skleník, vytápěný v zimě na 5-10°C, se tedy zdál být právě takovým místem.
Rána v rostlině však byla tak velká, že neměla šanci zarůst, stejně jako to bývá u velkých jizev na lidském těle. To všechno mi bylo na začátku té dlouhé cesty naprosto jasné. Přesto jsem se tou cestou vydal, jako už několikrát předtím. Jakmile se rostlina trochu vzpamatovala, poupravil jsem k obrazu svému torzo její kdysi krásné koruny a zasadil ji do keramické misky od Součků ze Šťáhlav, aby si v plastu nepřipadala méněcenná oproti svým často i méně pohledným vrstevnicím.Po hrozivě vyhlížející ráně zůstala hrozivě vyhlížející jizva. Hrbolatá, neobrůstající zelení jako okolní větve, ale svým způsobem zapadající do široce rozeklané koncepce budoucího stromku s několika samostatnými korunami. Jinou možnost ostatně ani stávající vzhled rostliny nenabízel. Asi rok, možná i dva zůstala ještě v keramické misce a po tu dobu jsem do její koruny zasahoval jen minimálně.
Po nějaké době jsem se rozhodl, že pokud se má rekonvalescence aspoň trochu urychlit, bude nejlépe kytku vysvobodit ze sevření keramiky a na nějaký čas jí dopřát rychlejší růst v plastovém květináči a čerstvém substrátu. Květináč samozřejmě byl o trochu hlubší než miska, a tak pod povrchem zemským na nějaký čas zmizela i velká část do té doby již povytažených kořenů. Chudý písčitý substrát, vysychající doslova před očima, má zase na tloustnutí kořenů v podzemí blahodárný vliv, protože rostliny s pocitem permanentní hrozby sucha se snaží budovat podzemní zásobárny vody co možná nejobjemnější. Jak se poraněná rostlina dala do intenzivnějšího růstu, její jizva se ještě více rozvalila a silné větve se díky tomu položily do takřka horizontální polohy. Koruna se tím rozšířila a dostala najednou docela jiný tvar. Předloni zjara jsem ztloustlé kořeny našeho pacienta znovu povysadil, ale rostlinu pořád ještě ponechal ve stejném plastovém květináči, jen do substrátu jsem už zase přidal o maličko více humózní složky. Jakmile se v předvánočním čase objevily nepatrné zárodky budoucích poupat, krátce po novém roce už se rostlina po letech zase ocitla v keramické misce, tentokrát o trochu větší než byla ta původní, a taky o malinko hlubší.Jaro roku 2015 už v ní přivítala v plné parádě. S květy v koruně už nebyla mezi ostatními příbuznými žádnou popelkou. Obrovská jizva samozřejmě nezmizela, a k rostlině už vlastně tak trochu patří. Stala se z ní díky té nešťastné události rostlina s příběhem, kterou mezi všemi ostatními vždycky poznám nejenom díky oné jizvě, ale také všemu, co jsme my dva spolu prožili. A když ten stromeček s rozeklanými větvemi pootočíme o stoosmdesát stupňů, spatříme úplně jiný obraz. Rub i líc je pro mne ale v případě tohoto jihoafrického rekonvalescenta dobrou volbou. Co bychom za to dali my lidé, kdyby stačilo se jen trochu pootočit, a rázem by zmizely všechny naše nedokonalosti.
Na úvodním snímku je zachycen náš marod v listopadu roku 2009, již s částečně obrůstající korunou a v misce od Součků ze Šťáhlav. Na další dvojici fotografií je stejná rostlina uprostřed loňské zimy, ještě v plastovém květináči. Poslední dva obrázky z loňského dubna už ji ukazují opět v keramické misce, tentokrát z dílny paní Květy Mrázkové a v období vrcholícího jarního trichodiademobraní.