sukulenty.estranky.cz

Voda  je pro sukulentní (a samozřejmě i všechny ostatní)  rostliny životně důležitá, a sukulenty jsou v přírodě  přinuceny s touto drahocennou tekutinou velice úsporně hospodařit. V kultuře je tomu jinak. Pokud jsou sukulenty přes léto venku, pak si vystačí s vodou z nebe spadlou, doplněnou občasným přilepšením z konvičky svého majitele (pokud je teplo, tak častým přilepšením). Jakmile jsou však pěstovány pod střechou (nebo pod sklem), stávají se pěstitelovým rukojmím. Vzhledem k přírodní výbavě jsou sukulenty schopny přežít  i péči zapomnětlivého lajdáka  mnohem spolehlivěji než horlivce, který s konvičkou v ruce číhá na každou vhodnou i nevhodnou příležitost.
Všeobecně lze říci, že sukulenty se spokojí s podstatně menším množstvím vody než jiné pokojové rostliny, což ale vůbec neznamená, že vodu rády nemají. Množství vody nelze paušálně vyjádřit, a je závislé především na  intenzitě světla a teplotám v místě, kde jsou rostliny pěstovány. V tomto trojúhelníku musí pěstitel ctít určitou vyváženost. V chladném prostředí musí zalévat méně než v teplém, na světlém stanovišti si může dovolit dát svým rostlinám o mnoho více vody než v polostínu. Chlad a nedostatek světla je v kombinaci s vodou tím úplně nejhorším, co může sukulenty (a následně i pěstitele) potkat.
U většiny sukulentů je rok rozdělen na dvě výrazně odlišná období, lišící se množstvím podávané vody a intervaly  jednotlivých zálivek. Od jara do podzimu převážná většina sukulentů plně vegetuje, a pokud má dostatek světla, je schopna přijmout i odpovídající množství vody, aniž by ztratila tvar a charakteristické zbarvení. 
Druhé období prožívají rostliny v různě dlouhém vegetačním klidu. Ten může trvat od podzimu až do jara, nebo také mnohem kratší dobu. Některé druhy sukulentů mají růstové a klidové období zcela nebo částečně obrácené, takže rostou především od podzimu do jara, jiné zase mají třeba dvě kratší vegetační období zjara a na podzim, zatímco krátce odpočívají v létě.
Léto je zároveň pro spoustu rostlin obdobím, kdy si udělají pouze krátkou růstovou pauzu, a to především v době, kdy ani noční teploty trvaleji neklesají. Kaktusáři tomuto období říkají „letní stagnace“, a zkušení pěstitelé obvykle své kytky znají natolik, že je v tomto období nezalévají, nebo zalévají velice opatrně.
Cit pro zalévání se nedá naučit podle žádných pouček, ale s přibývající pěstitelskou praxí si jej osvojí každý, kdo to se svými rostlinami myslí vážně. My naše sukulenty zaléváme od jara do podzimu většinou pravidelně jednou týdně. Mezi rostlinami samozřejmě existují výjimky , jejichž žíznivost musíme uspokojit ještě jednou vloženou zálivkou (např. fíkusy s tlustými kmeny, nebo velká pachapodia). Naopak pěstujeme další rostliny, u kterých každou druhou zálivku vynecháváme(např. mnoho druhů r. Euphorbia). Snažíme se dodržovat pravidlo, že zjara začínáme dávkami menšími, a s příchodem podzimu opět letní množství vody postupně snižujeme, abychom rostliny plynule uvedli do vegetačního klidu.
Zaléváme konvičkou do substrátu nebo přímo na těla, kmeny i listy rostlin. Protože většinou zaléváme večer, do druhého dne stačí rostliny dávno oschnout. Podmokem nezaléváme v posledních letech už ani ve stavu nejvyšší časové nouze. Sice nám zalévání tradičním způsobem trvá podstatně déle, ale vynaložený čas se nám postupně vrací. Pominu výhodu neustálého kontaktu s rostlinami, který je důležitý, protože velice rychle odhalíme, když některá kytka vodu ze substrátu nebere jak by měla. Mimo pravidelné zálivky při procházení skleníkem navíc občas zaliji rostliny s poupaty, aby substrát u nich nebyl příliš dlouho suchý (např. rostliny r. Huernia a jejich příbuzenstvo), nebo mladé, zakořeněné rostlinky a rostliny po radikálním řezu.
Při zalévání se držíme celoročně zásady, že substrát by měl před novou zálivkou od jara do podzimu vždy z větší části vyschnout, v zimě pak úplně. Už za ta léta dovedeme odhadnout množství vody, ale pro méně zkušené pěstitele existuje jednoduchá pomůcka v podobě špejle, zapíchnuté do substrátu někde v rohu květináče. Když potřebuje zjistit, jak to s vodou vypadá v „podzemí“, vytáhne špejli a sleduje v jaké hloubce začíná být mokrá.
Při zalévání podmokem bychom ušetřili spoustu času, který by ale padl na neustálou následnou kontrolu rostlin, které vodu vysávají individuálně s různou intenzitou. Substrát navíc po takové vodní lázni zůstává na můj vkus příliš dlouho mokrý, zvláště když někteří pěstitelé sázejí své rostliny do zbytečně hlubokých nádob. Pokud má pěstitel všechny rostliny naprosto zdravé (což nikdy neví), má cit pro zálivku a její vhodné načasování, v zalévacích mísách vždy seřazeny květináče přibližně stejné velikosti, pak mu podmok přináší docela určitě značnou časovou úsporu. Ta je ale jedinou výhodou, která jen stěží vyváží všechna  ostatní rizika.
V zimě už je množství vody a její dávkování ryze individuální záležitostí. Dříve jsme naše rostliny mořili suchem jak se dalo, a zjara je pak pracně budili ze spánku, často za značných ztrát. Kořeny rostlin po dlouhém vodním půstu již nepracovaly jak by měly, a často nestačily zužitkovat dávku vody a rozvést ji do pletiv rostliny. Následovaly časté úhyny, v lepším případě pak přesazování rostlin a čištění kořenů od všech nefunkčních částí, kterých bývala často většina. Ve skleníku se snažíme udržovat teplotu v rozmezí 5 a 12°C. Když svítí slunce, je tam samozřejmě krátkodobě i tepleji. Hromadně zaléváme jednou za 2-3 týdny, ale vždy jen když předpověď počasí hlásí delší slunečná  období, i když obvykle provázená  nižšími venkovními teplotami. Dávky vody nejsou ani poloviční co v létě! Rostliny sice částečně opadávají, ale po celou zimu se udržují v mírném růstu. Spíše se však jedná jen o průběžné doplňování chybějící vody uvnitř listů a stonků. Zjara pak odpadá to nepříjemné a ztrátami provázené buzení.
Mnoho diskusí se vede o kvalitě vody. Je nesporné, že voda dešťová je pro rostliny opravdovým darem z nebes. Je v ní spousta kyslíku, je relativně čistá a dá se říci, že na vývoj rostlin má každopádně blahodárné účinky. Jenomže sehnat celoročně dešťovku pro takové množství rostlin je problém, a to především uprostřed léta a v zimě. Udržujeme její malé nedotknutelné zásoby, které dostávají v dobách největší nouze masožravky a tilandsie. Ty jsou extrémně citlivé na zasolení substrátu, v případě tilandsií zase rostliny nelze přesazovat a sůl z upravované nebo studniční vody se usazuje na jejich tělech, ucpává póry a vytváří často i nehezké skvrny na povrchu listů.
Kromě dešťovky dostávají naše sukulenty také vodu studniční a vodovodní. Studniční především v létě, ale většinou v rámci možností míchanou s dešťovkou. Vodovodní pak v zimě, kdy jsou sudy v zahradě vypuštěny. V zimě a brzy zjara zaléváme vodou z kohoutku, kterou používáme vlažnou. Vždy je o poznání teplejší než vzduch ve skleníku. Protože ji můsíme nosit z bytu,venku ještě částečně vychladne. Pro kořeny rostlin je vliv vlaždé vody pozitivní, protože podporuje tvorbu vlasových kořínků, které jsou základem pro budoucí zásobování celé rostliny.
S kvalitou vody si starosti dělat nemusíme, protože naše rostliny až na několik výjimek každoročně přesazujeme. Výjimku tvoří některé starší exempláře z naší sbírky, které přesazujeme vždy jednou za dva či tři roky. Substrátu mají v nádobách velké množství, a tak jeho zasolení nehrozí.
Posledním využitím vody v době největších letních veder je polévání podlah ve sklenících. Zvyšuje vzdušnou vlhkost, což svědčí všem rostlinám, sukulenty nevyjímaje. A také se ve skleníku příjemněji dýchá, což je zase plus pro nás. Ať chceme či ne, občas do toho pekla vlézt musíme i v největších vedrech.
Množství vody pro dvě rostliny totožného  druhu a přibližně stejné velikosti může být jiné v závislosti na typu nádoby a umístění rostlin. Všeobecně se dá říci, že substrát v keramických miskách s glazúrou vysychá přibližně dvakrát rychleji než v květináčích plastových. Jejich stěny se na slunci rychle rozpalují, a zároveň odsávají část vody. Proto rostliny v keramice zaléváme přibližně dvakrát častěji než ty ostatní. Vede nás k tomu ještě druhý důvod. Tyto misky jsou obvykle mělké, takže vrstva substrátu v nich je tenká a logicky rychleji prosychá.
Dalším specifikem je letnění sukulentů. Rostlinám svědčí, včetně vody padající z nebe. Pokud ale dlouho neprší, je vhodné dopřát letněným rostlinám pravidelnou zálivku. Ani po dlohé době sucha sice při tomto způsobu pěstování nebývají svraštělé jako například ve skleníku, ale vodu potřebují. Zvláště když k létu na Vysočině neodmyslitelně patří častý a silný vítr, který substrát vysušuje rychleji než to stihnou kořeny samotných rostlin. Vítr má samozřejmě i své výhody, spočívající především v rychlém vysychání substrátu po dlouhodobých deštích. K rychlému vysychání totiž vlivem větru dochází i za podmračeného počasí a poměrně nízkých teplot. 
Často se nás lidé ptají, zda mohou sukulenty také rosit. V horším případě nám dokonce tvrdí, že je na radu v televizi či časopise naopak pouze rosí. Když jsem viděl pořad Rady ptáka loskutáka o pěstování tlustic, už jsem pochopil, jaký zmatek musí v jejich hlavách po jeho shlédnutí panovat. Rosení mají samozřejmě rády všechny rostliny. Naše sukulenty sice příliš často nerosíme, ale v době letních veder je občas večer kropíme vodou z konve. Voda korunami stéká k zemi a část se jí dostane i do substrátu. Rostliny to snášejí velice dobře, a řekl bych, že jim kropení vodou velice prospívá. S pouhým rosením z foukačky by dlouho zdravé nevydržely. Jako přilepšení tedy ano, jako náhrada zálivky určitě ne!
Voda je pro sukulenty životadárná, ale může být i smrtící, pokud přijde v nesprávnou dobu nebo v příliš velkém množsví. Sukulentní rostliny se dají usušit jen velmi těžko, a trvá to dlouhou dobu. Zahubit vodou je lze docela rychle a spolehlivě. Pokud je voda podávána v chladném prostředí, jedná se o rychlý proces bez větších příznaků chřadnutí. Pokud se jedná o systematické přelévání sukulentů v teplejším prostředí, umírání bývá pozvolnější a provázené mnoha varovnými příznaky, takže pěstitel má možnost vše ještě zavčasu napravit. Lépe je s vodou na sukulentí rostliny dvakrát zapomenout, než to jedinkrát přehnat.
Co jste si přečetli je pouze základ. Souvislostí se zálivkou je ve skutečnosti samozřejmě mnohem více. Záleží na hloubce a velikosti nádoby, v níž rostlinu zaléváme. Rostlina ve větším květináči samozřejmě vysychá mnohem později než stejně velká v nádobě menší. Při zalévání používejte především logiku a zdravý úsudek, a zkuste si představit, v jakých podmínkách rostou vaši oblíbenci v přírodě. Vy jim můžete v kultuře tyto podmínky ještě o trochu vylepšit, aby nemusel slabší hynout na úkor silnějšího a vitálnějšího, protože místo v přírodě nebývá často pro všechny. Máte možnost uchránit je před živelnými pohromami, s jejichž následky se musejí rostliny v přírodě vyrovnat samy. Nezapomeňte ale, že všeho moc škodí. U vody v souvislosti se sukulenty to platí dvojnásob!
Sukulenty vodu milují stejně jako ostatní rostliny, jen se bez ní obejdou delší dobu, aniž by výrazně strádaly. Pokud bych měl množství vody pro sukulenty nějak ve zkratce a srozumitelně vyjádřit, řekl bych, že by jí měly dostávat vždy  tolik, aby jí naplnily veškeré prostory ve svém nitru, a zároveň většinu svého života  prožívaly v suchém substrátu.
Na ilustračních fotografiích jsou sukulentní rostliny s nejrůznějším vztahem k množství vody. Mexické Sedum morganianum z úvodního snímku má spotřebu vody oproti jiným sukulentům enormní. Od jara do podzimu na plném slunci může být substrát mírně vlhký v podstatě nepřetržitě. Dioscorea mexicana na druhé fotografii se bez vody obejde klidně třeba půl roku, ale jakmile se probudí z dlouhého zimního spánku a z jejího středu začnou vyrůstat dlouhé šlahouny, patří rázem k jejím největším odběratelům (rostlina na snímku má průměr 30cm). Crassula capitella nepotřebuje ani zdaleka tolik vody jako sluníčka. Nepohrdne ani ranní rosou, jak můžete vidět na třetím snímku. Trichodiadema densum na čtvrtém snímku rozkvétá v zimě, a proto potřebuje v tomto období pravidelnou, i když jen mírnější zálivku. Crassula perforata cv. Giant na fotografii č. 5 symbolizuje skutečnost, že zima je také obdobím květů pro převážnou většinu afrických tlustic. Proto i v jejich případě platí totéž co u trichodiadem. Pro trpaslíky rodu Monanthes je zima a jaro dokonce hlavním vegetačním obdobím, zakončeným jarními květy. V té době potřebují pravidelnou zálivku při maximu světla, což platí i pro rostlinu z šestého snímku, kterou je Monanthes aff. brachycaulos (sp.Los Organos). Na předposlední fotografii je Euphorbia bupleurifolia, probouzející se ze zimního spánku. Jakmile vidím ve skleníku obrázek podobný tomu z fotografie, je mi jasné, že jaro je za dveřmi. A když rozkvete Crassula cv. Springtime z posledního snímku, mám to jakoby úředně potvrzeno. Od té chvíle už musí být konve s vodou na dlouhou dobu vždy při ruce!