Výhody ZIMNÍHO MNOŽENÍ
Vždy jsem považoval za nejvýhodnější množit sukulenty když je teplé počasí. Všechno jde rychle, až se člověk kolikrát nestačí divit. Jenomže když už je venku teplo, bývá zpravidla kolem sukulentů spousta jiné práce. Dalo by se tedy říci, že k zimnímu množení mne dohnala nouze, ale ani to není zcela výstižné.
Když na podzim stěhuji rok co rok množství sukulentů zvenku i z letního makrolonového průchoďáku, pokaždé propadám beznaději, že se vše do skleníku, zimní zahrady a za okna bytu prostě nemůže vejít. Z toho důvodu dávám průběžně stranou všechny rostliny, jejichž vzhled se mi z nejrůznějších důvodů nezdá. Sukulenty přestárlé, přerostlé, narostlé příliš jednostranně, ale i ty, které jsem se rozhodl prostě obětovat k množení. Všechny pak postupně rozkrájím na menší části, které pokládám do prázdných zalévacích mís a ponechávám nějaký čas osudu, protože ještě stále mají přednost důležitější práce.
Mísy s odřezky pokládám na studenou betonovou podlahu pod parapety vytápěného skleníku. Když už i tam zabírají většinu místa zimované sukulenty v květináčích, vezmu nakonec zavděk i tmavými policemi dole pod skleníkem, kde přírodní světlo není vůbec. Tam často odřezky leží až do příchodu opravdové zimy. Je tam chladno i v létě, natož pak když už venku mrzne. Má to ale i své výhody. Pokud jich chci naplno využít, musím ale předtím řízkovat rostliny už v dokonale proschlém substrátu a zvolna upadající do vegetačního klidu. V opačném případě by také odřezky z nich měly v té tmavé místnosti snahu pokračovat v růstu.
Jakmile je trochu času, odrolím z řízků vše suché a případně je ještě nožem nebo za pomoci nůžek zkrátím podle svých potřeb. Teprve potom je kladu do stejných mís, ovšem již naplněných směsicí říčního písku a perlitu. Zmíněná výhoda chladného skladování řízků, ať už volně uložených nebo zapíchaných v množárenské směsi, spočívá především v tom, že na rozdíl od letních veder (ve skleníku i jarních!) se řízky nemají snahu kroutit. Ohýbání stonků při jarním nebo letním množením je způsobeno jejich příliš rychlým sesycháním. Řízky sice tou dobou koření mnohem rychleji, ale jejich pokroucené stonky se pak velice špatně sázejí!
Při zimním množení jde všechno pomalu, ale na nic vlastně není spěch. V chladném prostředí (5-10°C, ale často i méně) nezáleží na tom, zda řízky necháme volně ležet měsíc či dva, než je zasadíme do množárenského, nebo už rovnou do normálního sukulentářského substrátu. Nemají snahu růst, ale ani se nějak zvlášť rychle sesychat. Když by na to přišlo, mohly by tam klidně ležet i do jara, aniž by na nich byl znát nějaký výraznější úbytek vody (š´távy) v jejich nitru! Jakmile se dostanou do perlitu, vůbec se o ně nestaráme, protože i kdyby již měly kořeny, jejich sázení do normálního sukulentářského substrátu a samostatných květináčů se snažíme beztak co nejvíce oddalovat. Nemíváme totiž tou dobou ve skleníku místa zrovna nazbyt, a jakmile se zakořeněné řízky ocitnou v substrátu, už je o ně nutno mnohem více a pravidelněji pečovat. Především je občas zalévat, a také hlídat výskyt klasických škůdců, kteří se u volně ložených řízků (ani v perlitu) zpravidla vůbec neobjevují, a samozřejmě i náhlých hnilob!
Co na konci jara a v létě koření za týden či dva, to v zimě trvá třeba i dva měsíce. Opravdu ale není kam spěchat! Řízkovanci vše bohatě doženou, jakmile je přeneseme na přelomu března a dubna do letního makroloňáku. Rostliny v perlitu za celou dobu vůbec nezaléváme, a snažíme se zároveň hlídat, aby do mís nenateklo přibývajícími netěsnostmi ve střeše našeho chátrajícího skleníku. Přesto jsou zimní kořeny obvykle mnohem hustší než ty letní, protože je odřezky rostlin vytvářejí i kvůli chytání vzdušné vlhkosti, která je v chladném skleníku mnohem vyšší než kdykoliv jindy. Vzdušné kořínky pestrých barev můžeme ale pozorovat i na mnohých rostlinách v květináčích, pro něž jsou vydatnými pomocníky v boji s déle trvajícím suchem, periodicky se opakujícím při udržování rostlin v umělém zimním spánku.
Když v předjaří začneme tahat zakořeněné části rostlin z množárenské směsi, nejdříve z jejich hustých kořenů pročesáním odstraníme co nejvíce substrátu, a s ním často i část čerstvě vzniklých kořenů. Ty zbylé klidně zkrátíme tak, jak nám to vyhovuje při sázení do jednotlivých nádob. Zcela jich postačí jen nepatrná část. Vlažná voda při pravidejnější zálivce dá vzniknout množství nových vlasových kořenů, které během dvou týdnů prorostou celý objem substrátu v květináči.
Kromě klasických řízků postupujeme naprosto stejně i s velkými vrcholy starých rostlin při jejich zmlazování. Řízky i vrcholy starých rostlin stihnou během procesu pomalého zakořeňování často i vykvést. Když je klademe na množárenský substrát, někdy už jsou v jejich středech patrné zárodky budoucích květenství, jindy tam ale po nich ještě není ani památky. Každoročně ale zažíváme mnohokrát, že řízky vykvetou v zalévacích mísách ještě před jejich založením do množárensského substrátu!
Ve většině odborných knih o sukulentech bývá uváděno jako období vhodné k množení jaro. Je to opravdu období ideální hned z mnoha důvodů. Zimní množení však splní účel úplně stejně! Samozřejmě za předpokladu splnění určitých podmínek, o nichž je psáno výše. Rozhodně se ale není čeho bát!
Na úvodním snímku je Echeveria 'Doris Taylor', vytvářející kořínky dříve, než byla uložena do množárny. Sedum rubrotinctum na druhé fotografii už perlit okusilo, a s čerstvými kořínky se objevuje na jeho vrcholu i náznak budoucího květenství. Kristátní Aeonium 'Sunburst' na obr.č.3 také vytváří spoustu kořenů bez substrátu. I v chladu zimního skleníku se vyplácí čas od času volně loženou rostlinu obrátit, aby se její plochý kmínek příliš nezkroutil! A na závěr nakvétající čerstvě zakořeněné řízky Graptosedum 'Francesco Baldi'. Žlutých květů se ale letos dočkáme už od rostlin zasazených v samostatných květináčcích.
