sukulenty.estranky.cz

S litopsy si člověk užije nejedno překvapení. Z normálně vyhlížejících kamínků se v předjaří zčistajasna vyklubou zvláštní monstra podivných tvarů, aby se za rok znovu proměnila v úplně běžnou rostlinku rodu Lithops. Zažili jsme už kdysi, že při každoročním zimním převlékání si jeden z kamínků našel boční cestu chřadnoucím tělem toho původního, protože klasickou horní puklinou to prostě tenkrát nějak nešlo. I tehdy jsme obdivovali, jakou musí vyvinout ta právě zrozená rostlinka sílu. Ona to vlastně není rostlina, ale pouze nový list té původní. List o to důležitější, že každý litops disponuje do určité doby pouze jediným, dokud se nerozdvojí a nezačne vytvářet trsy.
Tentokrát si nouzový východ z rostliny v plné síle našlo dokonce i podzimní poupě. O to větší byl náš údiv, protože s tímto jevem jsme se za léta pěstování dosud nesetkali ani jedinkrát. Zákony fyziky jakoby přestávaly platit, smazány těmi přírodními. Poprvé jsem z boku se klubající poupě objevil po návratu z dovolené na počátku října a nevěřil svým očím. Sledoval jsem bedlivě, jak si křehký kvítek na své cestě skrze poměrně pevnou stěnu kamínku poradí. Podařilo se mu to s noblesou a bez sebemenší deformace.
Výrazně strakaté litopsy jsou mými oblíbenci už dlouhá léta. Rostliny jsou to krásné i bez květů, ale když na podzim ještě přidají bonus bílý jako čerstvý sníh, nemají prostě chybu. S největší pravděpodobností patří do okruhu Lithops karasmontana, ale dost možná, že mne některý z odborníků vyvede z omylu a opraví. V případě identifikace litopsů dvojnásob platí „nikdy neříkej nikdy“, a nic na tom nezmění ani tři desetiletí pěstování. Jisté je, že tyto strakáče nelze ve skleníku přehlédnout a v naší sbírce už jsou po mnoho let stálicí.
Sukulenty nabízejí spoustu zajímavých okamžiků, bohužel velmi pomíjivých. Spatřit se nám jich podaří pouze zlomek, a ještě méně zachytit na fotografiích, protože ne vždy je dobré světlo, a často zase chybí čas. Ještě že jsme před mnoha lety definitivně upustili od hromadné zálivky podmokem. Protože naše kytky zaléváme shora konvičkou, a ve srovnání s ostatními pěstiteli docela často, přicházíme s ními takto alespoň pravidelně do styku.
V létě je navíc kropíme, a to je ten nádherný čas, kdy člověk nemusí dávat pozor, kam voda padá a kolik jí kam spadne. Právě v těchto podvečerních chvílích, kdy se uvnitř pročistí vzduch, možná lépe vnímáme veškeré ty proměny, jimiž naše sukulentíky zrovna procházejí. Když se nám alespoň zlomek toho dění podaří vyfotit, můžeme si ten vzácný okamžik připomenout, protože se možná už nikdy nebude opakovat. Úvodní snímek byl pořízen 8. října letošního roku, zbylé o dva týdny později.