sukulenty

Dá se říci, že chlorofyl je v podstatě krví rostlin. Dokonce bývá v literatuře uváděno, že svojí strukturou a funkcí se opravdu podobá hemoglobinu. Bez chlorofylu by nebylo fotosyntézy, bez fotosyntézy by nebylo rostlin. Zeleň listová zbarvuje jejich stonky i listy, a jakmile se jí rostlině v některých jejích částech nedostává, navenek se to projeví ztrátou charakteristického zeleného zbarvení. To se mění v žluté či bílé v nejrůznějších odstínech, ale často také v mnohem výraznější barvy. Například některé kaktusy bez chlorofylu pak připomínají spíše ostnaté pomeranče či výrobky z umělé hmoty! Rostliny s částečnou ztrátou chlorofylu jsou mnohými sukulentáři vyhledávány (zatímco jiní jimi opovrhují), protože jejich bezchlorofylové a zelené části mnohdy na listech i stoncích vytvářejí nádherné obrazce.
Některé sukulenty ztrácejí chlorofyl také při velkém výdeji energie, třeba během dlouhého vyčerpávajícího kvetení. Dokud se neobjeví na jejich vrcholcích zárodky budoucích květenství, bývají zdravě zelené, a mnohdy navíc na povrchu probarvené slunečními paprsky do nejrůznějších odstínů červené či hnědé. Typickým příkladem takové rostliny je Crassula pyramidalis, o jejímž pěstování jsme na našem webu už v minulosti psali. V posledním článku, týkajícím se této rostliny (Pěstitelská praxe/27.1. 2012) jsme se již také zmiňovali o jejím obětování se až na hranici smrti v době kvetení!
S blížícím se časem kvetení začínají být na vzhledu rostliny patrné určité změny. Stonky, na nichž se teprve chystají budoucí květenství, začínají postupně ztrácet charakteristické sytě zelené zbarvení a odspodu viditelně žloutnou, zatímco vzhled nekvetoucích stonků zůstává neměnný. Stonky často do kvetení investují veškeré své síly (živiny), a po odkvětu se již nevzpamatují. Horší je to v případě, kdy se rostlina rozhodne kvést úplně na všech (nebo takřka všech) stoncích najednou, což se právě u dvou rostlin v naší sbírce přihodilo na sklonku poslední zimy.
Mohl jsem samozřejmě zkrátit vrcholy rostlin a pokusit se tak zamezit kvetení. Jenomže ve mně zvítězila zvědavost, zda a jak si rostliny s nastalou situací poradí. Již předtím jsem podobnou situaci sledoval u jiného typu Crassula pyramidalis (přízemní buclaté rostliny z lokality Biesiespoort). Tehdy nakonec rostliny svůj životní zápas pokaždé s vypětím sil dotáhly do vítězného konce, i když na nich přestálý souboj zanechal nevratné stopy.
Tentokrát však množství květenství dávalo tušit, že to může dopadnout i jinak, a tak se i stalo. Už na přelomu února a března, kdy se vrcholy všech stonků obou rostlin začaly plnit budoucími kvítky, stonky žloutly a získávaly nezdravý vzhled. Právě tehdy padlo rozhodnutí ponechat rostliny osudu a sledovat z povzdálí jejich další boj o místo na slunci. Dubnové kvetení vše ještě prohloubilo. Kochali jsme se sice nádherou květenství bílých jako sníh i množstvím podobných u jiných druhů tlustic (Crassula) a jejich kříženců či kultivarů. Současně s dvojicí zmiňovaných rostlin vykvetly i další jedinci C. pyramidalis odlišného typu z výše uvedené lokality, ale zbarvení jejich listů nedoznávalo ani zdaleka tak výrazných změn.
Květy Crassula pyramidalis bývají trvanlivé. Vrcholy rostlin obvykle zdobí mnoho týdnů, než se z nich čistě bílá barva začne vytrácet stejně rychle jako zeleň ze stonků pod nimi. Celé léto pak rostliny prožily na přistíněném stanovišti pod parapetem, nebo ve stínu vyšších příbuzných. Devastace rostlin však pokračovala zrychlujícím se tempem. Co ještě nedávno bylo žluté, nyní už hnědlo a prosychalo, stejně jako zbytky květenství na vrcholech. Na konci léta už z kdysi nádherných rostlin zůstala pouhá torza. Výjimku tvořila pouze dvojice nekvetoucích stonků jedné z rostlin, které si udržely původní zelené zbarvení po celou dobu postupného zániku svého okolí!
Rostliny samozřejmě tímto svůj boj o zachování druhu nevzdávají. Veškeré svoje síly vydaly do kvetení, aby zvýšily šanci na zdárné opylení. V přírodě už je to prostě tak nějak zařízeno, že nový život střídá ten starý, postupně zanikající. Známe to třeba u příbuzných sukulentů rodu Aeonium. Některé druhy těchto tlusticovitých (Crassulaceae) rostlin jsou monokarpické. Prožívají za svůj život pouze jediné reprodukční období, v jehož závěru hynou a o potomstvo se postarají tvorbou semen, šířených posléze díky nejrůznějším povětrnostním vlivům (voda, proudění vzduchu) do blízkého i vzdálenějšího okolí. 
Crassula pyramidalis ale není typickou monokarpickou rostlinou. V jejím případě se jedná o nějakou částečnou formu tohoto chování, a výsledek jejího boje o přežití je patrně závislý na mnoha nejrůznějších faktorech. Pověstné „buď a nebo“ v jejím případě platí do puntíku!
Zkusil jsem tedy ze zvědavosti odlomit vrcholky toho seschlého torza a vyklepat z nich nějaká semena. Vysévat se je však nechystám, protože v případě Crassula pyramidalis je vegetativní množení mnohem rychlejší a efektivnější. A navíc velice snadné, protože větvičky koření nezvykle rychle a spolehlivě, i když vlastní růst této drobné tlustice je dosti pomalý. Výsev semen by samozřejmě měl význam v případě nálezu nějakého zajímavého a vzácně  odnožujícího typu rostliny, jakých patrně jihoafrická příroda ještě skrývá nepřebernou škálu. Každý typ Crassula pyramidalis má vyřešen svůj způsob boje o přežití trochu jinak, jak jsme se už v minulosti mohli přesvědčit na několika vlastních rostlinách. 
Z výše uvedeného příkladu plyne jasné poučení do budoucna. Jakmile se příště na tomto sloupovitém a hojně větvícím typu Crassula pyramidalis zase objeví zárodky budoucích květenství, beru do ruky nůžky a podpořím už tak hojné větvení těchto nádherných a pomalu rostoucích kytiček z afrického jihu. Raději ať jsou tu s námi co nejdéle a plné své zelené krve. A nejlépe ještě nádherně do červena přibarvené českým sluncem, jako rostlina z posledního snímku, pořízeného na počátku loňského září!
Na těch předchozích vidíte pozvolnou cestu její příbuzné od zimní násady květů (obr.č.1) přes jarní kvetení (obr.č.2 a 3) až po její podzimní zánik (obr.č.4), kdy zelené zůstávají pouze dva nevykvetlé stonky. Na předposledním obrázku je jiný typ Crassula pyramidalis z lokality Biesiespoort, který svůj boj o holý život po odkvětu zpravidla vyhrává, i když často jak se říká s „odřenýma ušima“!