BAREVNÉ ODCHYLKY květů
V pestrém světě sukulentů se často setkáváme s nejrůznějšími barevnými odchylkami květů, což se samozřejmě týká i kaktusů. Vzpomínám si na svoje kaktusářské začátky, kdy každý druhý prahnul po červenokvěté formě notoricky známého druhu Notocactus ottonis, které botanici dokonce přisoudili status podruhu. Notocactus ottonis var. vencluianus nesl jméno libereckého kaktusáře pana Venclů, v jehož výsevech se tato rarita poprvé objevila a nikdo nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, kde se najednou ten červený ostrůvek v nekonečném moři žluti vzal. Verzí se postupem času vyrojilo hned několik, ale v přírodě červeně kvetoucí Notocactus ottonis nenašel patrně dodnes nikdo. Tady se ovšem jednalo o odchylku trvalého charakteru, mající patrně prapříčinu ještě někde v brazilské přírodě.
V říši sukulentů se s podobnými odlišnostmi občas setkáváme třeba u drobné rostliny Frithia pulchra. V jejím případě je ale mnohem pravděpodobnější, že se tradiční růžovofialové květy sprášily s něčím jinak barevným až ve velkopěstírnách, odkud také většina zmíněných barevných odchylek pochází. Zároveň si ale rostliny s odlišnou barvou květů zachovaly vzhled zcela identický s tradiční Frithia pulchra.
Zase trochu jiný případ je její příbuzná Fenestraria rhopalophylla, jejíž dva poddruhy rostou v jihoafrické přírodě izolovaně, přesto vypadají na první pohled naprosto stejně. Bez květů je od sebe nerozezná ani na slovo vzatý odborník, ale jakmile vykvetou, snadno je identifikuje úplně každý. Žlutě kvetoucí poddruh je ssp. aurantiaca a bělokvětý ss
p. rhopalophylla. Ve sbírkách (a patrně i v přírodě) existují také přechodné formy s nejrůznějšími odstíny květů, vznikající vzájemným křížením obou poddruhů. Pěstitel mu nezabrání ani kdyby se rozkrájel, protože hmyz obvykle nevyčkává, než se vrátí domů ze zaměstnání a uchopí konečně do ruky štěteček.
V sukulentářské praxi se ale setkáváme i s přechodnými změnami či odchylkami zbarvení květů, které mohou mít nejrůznější příčiny. U kříženců je vcelku snadným vysvětlením, že v některých klonech převažují znaky jednoho, zatímco v jiných druhého z rodičů. Něco podobného by připadalo v úvahu i v případě nádherného křížence Crassula 'Springtime', jehož růžové květy, poskádané v úhledný
ch květenstvích, jsou rok co rok v naší sbírce předzvěstí blížícího se jara (které ostatně mají i ve svém pojmenování). O pěstování této rostliny jsme již v minulosti na našem webu psali (Pěstitelská praxe/28.1. 2008).
V létě roku 2014 se přihodila v našem sezónním makroloňáku zvláštní věc. Někdy v polovině července toho roku se v růstovém středu jedné z rostlin Crassula 'Springtime' zcela nečekaně objevily zárodky budoucího květenství. Celá léta předtím (i potom) jsme se s tímto procesem setkávali výhradně v průběhu ledna, přičemž rostliny naplno rozkvétaly s železnou pravidelností na konci února. Jen letos, asi díky té podivné zimě nezimě, měly dva až tři týdny předstih. Vraťme se ale do léta roku 2014. Naprosto nezvyklá doba kvetení byla dvojnásob překvapivá, protože ani jedna z ostatních rostlin stejného druhu se k ničemu podobn
ému nechystala. Navíc poupata na vrcholu té jediné byla čistě bílá. Zprvu jsem to přisuzoval množství slunečních paprsků, jakého se příbuzenstvu kvetoucímu uprostřed české zimy nikdy nemůže dostat. Jenomže když se květy otevřely, byly stejně bílé jako ta poupata, jen jejich tyčinky růžové. Nedokážu si představit, jaké okolnosti tu rostlinu přinutily vykvést v období tak vzdáleném od každoročního únorového normálu. Dovedl bych si naopak představit, že u ní zvítězily geny Crassula rupestris, která má z obou rodičů výrazně světlejší květy. Bylo by to vcelku logické, pokud by se ovšem jednalo o semenáče. Jenomže kytky z léta roku 2014 byly vegetativně množeny z jediného zdroje a všechny ostatní nakonec vykvetly v únoru následujícího roku růžově!
Množství světla přitom může mít na barvu květů vliv docela určitě. Setkáváme se s tím už celé léta u svých oblíbenců rodu Monanthes.Občas se některá rostlina zblázní a vykvete již okolo vánoc, zatímco 99 zbývajících do stovky v té době ještě vyspává a ani náznakem se nechystá k předjarnímu probouzení, zakončenému dubnovými či májovými květy. Vánoční květy bývají oproti těm jarním výrazně světlejší. Co bývá zjara červenohnědé, to je u vánočních květů žluté, co bývá zjara žluté je o vánocích mdlé a světle zelenkavé. Dalo byse tedy říci, že menší intenzita světla květy zesvětluje a znevýrazňuje. Pravidlem to ale rozhodně není, protože Crassula 'Springtime', o níž tu byla řeč, má ty změny úplně obráceně. Vždyť v době srpnového kvetení bylo naopak
světla mnohonásobně více. Přesto i její květy byly o poznání světlejší než únorové sytě růžové originály. Obojí rostliny s odlišným zbarvením květů tedy měly společné jen jedno. Kvetly jindy, než bývá jejich ustáleným zvykem.
Do třetice tu máme ještě jeden případ světlejších květů, i tentokrát hodně výrazný. Na rozdíl od předchozích dvou ale naše rostliny Tacitus bellus (resp. Graptopetalum bellum) vykvetly přesně ve stejnou dobu jako kvetou obvykle, tedy v červnu. Jenomže v červnu roku 2012 panovalo u nás v Jihlavě vedro v peci. V polovině tohoto měsíce míváme tradičně výstavu s kaktusáři na dvorku jihlavského muzea, a právě na ní se tehdy otevřely květy takřka bílé u rostliny, jejíž růžová je ta úplně nejrůžovější ze všech co v říši sukulentů znám. Zvláštní tehdy bylo, že ne všechny květy byly světlé, ale ani jeden z nich nedosáhl té neskutečné sytosti, jako všechna léta předtím a potom!
Když to všechno shrnu, nenacházím ani náznak logiky. Podle mého soudu se ty kytky prostě jenom zbrnčily. Vím, je to divné slůvko, znamenající něco jako pobláznily. Ve slovníku ho budete hledat marně, a dokonce ani jinak vševědoucí google ho nenalézá, ale já ho přesto čas od času používám už dost dlouho. Vždycky když něco nebo někdo nefunguje jak se od něj očekává. Když se někdo zbrnčí příliš často, říkáme o něm že je svéráz. Vybočuje z řady, aniž by k tomu měl nějaký pro nás logický důvod. Prostě proto, že se mu chce. M
ám takové lidi rád, přestože většina ostatních na ně pohlíží skrz prsty, nebo jen s lehkým pobavením. Svérázné rostliny to v tomto ohledu mají mnohem snazší. Ty ostatní totiž mlčí a jdou si nadále léty vyšlapanou cestičkou, bez ohledu na to, že se jejich sousedka zbrnčila. A my aspoň máme o čem přemýšlet, než začne opravdové jaro. Pak už na to nebude čas.
Obr.č.1 – Frithia pulchra v největším květináči s klasickými květy, další vedle s květy barevně odlišnými, a s nimi společně ještě drobnější bělokvětá Frithia humilis, považovaná některými botaniky pouze za poddruh, č.2 – Fenestraria rhopalophylla v obou barevných provedeních, rostliny jsou ale jinak naprosto identické, č.3 – Crassula 'Springtime“, která se rozhodla nečekaně vykvést v létě, obklopena „spořádanějším“ příbuzenstvem, č.4 – stejná rostlina zblízka, č.5 – Monanthes polyphylla v květináčku 25x25mm, kvetoucí netradičně již v první lednový týden nezvykle světlými květy, č.6 – Tacitus bellus (Graptopetalum bellum), kvetoucí během červových veder v roce 2012 zvláštní směsicí světlých květů, č.7 – a stejné květy ještě při pohledu shora
