Bezporuchová ZELENÁ ČERPADLA
Jak již bylo řečeno v samém úvodu této rubriky, sukulenty bývají často také nazývány jako rostliny tučnolisté. Toto označení je ovšem výstižné pouze pro část těchto rostlin, shodou okolností také pro ty, které jsou nejvýraznějšími symboly sukulentů pro širokou veřejnost (tlustice, echeverie, kalanchoe, aloe, agave atd).
V desetitisícové rodině sukulentů však existují i další, jejichž listy sukulentní nejsou, a nesmíme zapomenout také na druhy, které listy postrádají zcela. Jejich listy jsou často modifikovány do nejrůznějších podob. U některých druhů pryšců (Euphorbia) je můžeme vídat jako měkké trny, které postupem času tvrdnou a dřevnatějí, takže jsou takřka k nerozeznání od těch kaktusových (i ty jsou modifikovanými listy!). U známých smrdutek rodu Stapelia a jejich příbuzenstva mají modifikované listy zase podobu různě výrazných štětin nebo ostnů, vyrůstajících na hrbolcích či žebrech, jimiž je dělen povrch jejich těl. Ale vraťme se k listům tučným či dužnatým, protože právě ony jsou pro sukulenty nejtypičtější. 
V jejich útrobách probíhá životadárná fotosyntéza, a také jsou tam ukládány potřebné živiny a nezbytné zásoby vody na horší časy. Listy jsou pro pěstitele spolehlivým ukazatelem správného směru jeho práce. Svým přirozeným zbarvením mu dávají najevo, že slunce mají rostliny dostatek. Plným tvarem zase, že vody dostávají přiměřeně, zatímco nadměrným svrašťováním signalizují její nedostatek.
Pěstitel nesmí postrádat určitou dávku pozorovatelského citu, a musí rozeznat přirozené odumírání starých listů od postupného sesychání rostliny, trpící příliš dlouhým suchem. Mnozí lidé se domnívají, že něco podobného se sukulentů vůbec netýká, a jsou v tom často ještě utvrzováni v televizních pořadech pochybné úrovně a společenských časopisech stejného charakteru.
Sukulenty vodu potřebují, stejně jako všechny jiné rostliny. Jenom s jejími zásobami v dužnatých listech vyrdží déle, a po celou dobu ji z těch starších průběžně podle potřeby i s živinami přečerpávají do listů nejmladších. Je to neustálý koloběh, který nám připadá běžný, protože si většinou jeho průběh při pohledu na rostliny ani neuvědomujeme. Staré listy se svrašťují, usychají, a nové se namísto nich objevují na vrcholcích větví. Od jara do podzimu je tento koloběh málo patrný, protože nových listů přibývá více než starých ubývá (pokud rostliny přiměřeně zaléváme). V době delšího sucha je tomu přesně naopak, protože rostliny mají menší příjem vody než její výdej, což ve výsledku znamená redukci olistění.
Pokud rostliny mají nárazově větší výdej energie než je v jejich běžném životě zvykem, koloběh výměny listů se vždy výrazně urychlí. 
Můžeme to pozorovat třeba v předjaří na echeveriích (Echeveria). Část spodních listů už rostliny obětovaly během zimy, kdy jsme je vystavili dlouhému vodnímu půstu. Následně ještě vydaly spoustu sil do kvetení, což se po jeho skončení projeví žloutnutím a chřadnutím většího množství dalších spodních listů najednou. V tomto období naše rostliny obvykle přesazujeme, nebo podle potřeby také zmlazujeme. Při této činnosti odstraníme všechno suché, co ze spodní části listové růžice bez násilí odstranit lze. Některé echeverie jsou tudíž v tomto období paradoxně o mnoho menší, než byly při podzimním stěhování na zimoviště, ale to už se blíží jaro, a s ním i období nejintenzivnějšího nárůstu nových listů. Rostliny najednou dostávají hodně vody i světla, a zanedlouho jsou listové růžice větší než byly na podzim! Takřka žádné spodní listy totiž v tomto období už nezasychají, protože pravidelná zálivka a sluneční paprsky plně pokryjí energetický výdej rostlin.
Přesně totéž se děje také u stromkovitých tlustic, včetně té nejznámější Crassula ovata. Staré listy předají svoji energii novým až do naprostého vyčerpání. Běžně si tuto skutečnost ani neuvědomujeme, a připadá nám to připadá naprosto přirozené.
Mnohem patrnější je tentýž přečerpávací systém při zakořeňování jednotlivých listů. List můžeme položit na parapet a ponechat jej osudu. Žádný množárenský substrát, žádná voda, a přece za nějaký čas vznikne v místě jeho odlomení mladá rostlina. Proces v takovém případě sice probíhá výrazně pomaleji než na vlhkém množárenském substrátu, ale rostlinky takto získané jsou stejně zdravé, navíc tvarově i barevně většinou bývají již od malička věrnou zmenšeninou rostlin dospělých. Přečerpání vody a živin je u konce ve chvíli, kdy z kdysi dužnatého listu zůstane jen tvrdá, suchá slupka. Tento proces se samořejmě dá kdykoliv přerušit a následně urychlit zasazením rostlinky do normálního substrátu. Záleží jen na pěstitelově rozhodnutí, a někdy i na stádiu jeho zapomnětlivosti či pohodlnosti.
Na závěr ještě jedna dobrá rada, která s výše uvedenými přesuny vody a živin mezi starými a mladými listy přímo souvisí. Když se rozhodnete k radikálnímu řezu své tlustice (psali jsme o něm v článku „Radikální řez“ v rubrice Základy pěstování), nebojte se řezat i do starších větví, ale především na pahýlech ponechte všechny staré listy, které samy neopadají.
Klepněte dnem květináče s ořezanou rostlinou o stůl, a co zůstane, to na kostře budoucího stromku ponechte a na krásu přitom nehleďte. Ve starých listech je ukryta ještě spousta živin a energie, kterou okamžitě začnou předávat do nových výhonů, vyrůstajících v bezprostřední blízkosti řezných ran.
Zprvu jsem i já chtěl mít rovnou vše čisté, a tak jsem zbylé listy ze stonků po řezu nekompromisně odlamoval, čímž jsem nechtěně zpomaloval následný nárůst nových větví. Protože jsem často navštěvoval zahradnictví pana Bittmana v Dymokurech, kde radikálním řezem procházejí ročně stovky velkých tlustic a jim podobných rostlin, povšiml jsem si záhy výhradního používání tohoto způsobu. Výsledkem bylo neuvěřitelně rychlé zarůstání nových korun, které jsem mohl pozorovat při svých dalších návštěvách a a následně porovnávat s výsledky vlastního snažení.
Bavili jsme se o tom s panem zahradníkem Bittmanem, a shodli se, že ponechané staré listy ve spojení s hojnější zálivkou a plným sluncem dělají s radikálně řezanými tlusticemi „zázraky na počkání“. Jakmile se staré listy vyčerpají a je skončeno jejich poslání, stačí jednoduše znovu klepnout květináčem o stůl! Jak jednoduché, když má člověk čas od času možnost nahlédnout pod ruce zkušenému praktikovi, jakým je pan Jaroslav Bittman.
A na závěr ještě slova klasika české kaktusářské a sukulentářské literatury Oskara Smrže z Pardubic, tak jak je napsal ve své knize o kaktusech a sukulentech z roku 1929. „U některých druhů starší listy žloutnou a opadávají, což je však přirozený pochod a nesmí se považovati za znamení, že mají rostliny snad příliš sucho a mají se hodně zalévati.“
Na úvodní fotografii je klasická tlustice Crassula ovata (drobnolistá forma 'Minima') v plném růstu uprostřed léta, s listy plnými vody a potaženými lesklou voskovitou vrstvou. Na druhém snímku je zachycena stejná rostlina na počátku zimy, kdy už má za sebou delší vodní půst a energie ze starších listů je proto postupně přečerpávána do těch nejmladších. Na třetí fotografii je kříženec Echeveria setosa a E. pulvinata, zvaný 'Doris Taylor'. Je více než patrné, které ze starších listů se rozhodla rostlina obětovat v boji se suchem. Zbylé listy ve středu růžice se později ještě více semknou, aby odpařování zbylé vody z listů bylo co nejmenší, a stanou se zjara základem růžice nové. Nejpatrnější bývá neustálý koloběh výměny u rostlin s malým počtem velkých listů. Právě takovou rostlinou je Kalanchoe thyrsifolia na čtvrté fotografii! Graptoveria 'Debbie' na pátém snímku čelí suchu podobně jako příbuzné echeverie. Starší listy po obvodu růžice už ztrácejí díky přečerpávání vody a živin své charakteristické letní zbarvení, ale energie je v nich ještě ukryto stále dost, což je patrné z následující fotografie. List ze stejné rostliny předává svoji energii do nové, vznikající na místě, kde byl ještě nedávno spojen se stonkem původní rostliny. Předposlední fotografie z konce podzimu je „leteckým“ pohledem na skupinu rostlin Echeveria 'Perle von Nürnberg', z níž už je patrné budoucí rozdělení listů v růžicích. Ty světlejší a méně výrazné po okrajích budou obětovány v průběhu zimy a následného kvetení, zatímco ty letně zbarvené uprostřed zůstanou, a stanou se základem nové růžice do příští sezóny. Poslední snímek je pohledem zblízka na toto každoročně se opakující dění.
