sukulenty.estranky.cz

Dormance provází život mnoha jiných druhů sukulentních rostlin, ale v případě aeonií je vizuálně nejmarkantnější. Proto právě na jejich příkladu lze nejlépe demonstrovat  průběh tohoto krátkého klidového období. Prochází jím v podstatě většina sukulentních rostlin, jen různými způsoby, z nichž mnohé zůstávají méně pozorným pěstitelům částečně nebo zcela skryty.
Dormance je podle údajů v odborné literatuře klidové období ve vývoji organismu, vyznačující se sníženým metabolismem ve spojení s utlumením ostatních biologických procesů. Je to v podstatě spánek rostlin. Pokud se jedná o spánek letní, jak je tomu právě u rostlin rodu Aeonium, pak se nazývá estivace. Rostliny se zimním obdobím klidu prožívají něco podobného, a botanika pro tento účel používá termín hibernace. Většinou se termínu dormance užívá v souvislosti s chováním rostlin, které se připravují čelit výrazným změnám teplot v blízké budoucnosti. Vzhledem k tomu, že sukulenty rostou často v místech s extrémně vysokými teplotami, snaží se čelit dormancí právě jim, a s nimi spojenými obdobími sucha.
Rostlin rodu Aeonium v období dormance jsem si všiml loni v některých oblastech ostrova Tenerife, zatímco jen o pár stovek metrů dál už rostliny stejného druhu vesele pokračovaly v podzimním růstu. Od té doby jsem začal věnovat více pozornosti i těm našim doma.
Aeonia v kultuře prožívají (nebo vůbec neprožívají) dormanci v různých obdobích podle druhu, ale především podmínek, v nichž jsou pěstovány. Dormance v jejich případě nemá nějaký pevnější řád, a závisí pouze na způsobu pěstování a venkovních teplotách. Letněné rostliny většinou prožívají svůj částečný odpočinek pouze v zimě, kdy je o poznání méně zaléváme kvůli nedostatku světla, díky čemuž prakticky uměle zastavují růst. V jejich případě se nejedná o klasickou dormanci, ale jen o výraznější redukci listů, z nichž většina odspodu opadá a v růžicích zůstanou hustě nahloučeny jen ty nejmladší. Zjara pak rostliny plynule zahájí plný růst, a poté je znovu stěhujeme na jejich letní stanoviště. Celý tento koloběh je možné přirovnat k navození jakéhosi umělému spánku. Opravdovou letní dormanci jsme u takto pěstovaných rostlin pozorovali pouze jediný rok, kdy denní teploty dlouhodobě dosahovaly třiceti a více stupňů, přičemž noční ve stejnou dobu takřka neklesaly pod 20°Celsia. 
Letní dormanci ale naplno prožívají naše rostliny pěstované v letním makrolonovém průchoďáku, kde bývají za slunečných letních dnů teploty opravdu vysoké, protože slunce sem praží od brzkého rána až do svého západu. Příprava k dormanci probíhá postupně, a projevuje se pozvolným zatahováním listových růžic. Okrajové listy se při tom ohýbají směrem k růstovému středu, který v některých fázích dormance zcela zakrývají , takže tvar listových růžic bývá takřka kulovitý. Rostlina si přesně rozdělí své listy na ty, které bude po skončení dormance nadále potřebovat z dalšímu životu, a zbytek jich obětuje. Ty zůstanou plochami roztažené vstříc slunečním paprskům, a živiny i voda z nich jsou postupně přečerpávány do těch mladších, které chrání růstový střed rostliny.
V tu dobu rostliny sice nepřestáváme úplně zalévat, ale dávky vody volíme spíše symbolické. S normální zálivkou začínáme až ve chvíli, kdy se začnou růžice opět pozvolna otevírat. Voda ve větším množství může být v tomto období pro spící rostliny i životu nebezpečná, protože jejich zpomalený metabolismus provází i výrazné omezení činnosti kořenového systému, který navíc zrovna aeonia mají velice mělký a řídký.
Kaktusáři tuto situaci dobře znají u svých miláčků, a nazývají toto období „letní stagnace“. Jedná se v podstatě o totéž, jenom kaktusy nedisponují prostředky k tomu, aby svému majiteli napovídaly tak nápadně jako rostliny rodu Aeonium nám zelinářům. 
Jak již bylo řečeno, každý druh rostlin prožívá toto období jinak a především jindy. Přesto kanárské rostliny rodu Aeonium jsou pro nás v tomto ohledu velice důležité. V letním pěstitelském shonu nás přinejmenším alespoň upozorní, že nastal ten správný čas věnovat zvýšenou pozornost i ostatním druhům rostlin, které prožívají letní vedra podobným způsobem.
Částečné či úplné zastavení růstu můžeme totiž v extrémních podmínkách pozorovat také u rostlin, u nichž bychom v kultuře nic podobného snad ani nečekali. Příkladem budiž Aloe marlothii, které jsme loni uprostřed léta při věčných přesunech zapomněli na plném slunci. Tento typ aloí sice sluneční paprsky snáší velice dobře, ovšem za předpokladu, že rostlinu pravidelně zaléváme. Zmíněná rostlina byla ovšem odložena na tak nešťastném místě zahrady, že jsme se s ní dlouhou dobu naprosto míjeli. Výsledek našeho počínání a její následné obrany vidíte na závěrečných fotografiích. Celý proces vynuceného letního odpočinku není v případě Aloe marlothii nějakou překotnou záležitostí, jak jsme zvyklí u aeonií! Přesto vedra a dlouhotrvající sucho rostlinu přinutily, aby sklopila své tuhé, dužnaté listy směrem k růstovému středu a chránila jej před spálením v době omezených či zpomalených vegetačních procesů. Příroda je prostě dokonalá, a dovede si poradit v nejrůznějších situacích. Včetně těch, kterým rostliny vystavíme my pěstitelé, trpící zapomnětlivostí, roztržitostí a někdy i nejrůznějšími formami lenory.
Na úvodní fotografii vidíte počáteční fázi letní dormance u jednoho z tmavších kultivarů Aeonium arboreum. Následuje příklad ukázkové dormance, kdy růstový střed A. arboreum cv. Schwarzkopf na nějaký čas zcela zmizí pod příkrovem zbývajících listů, zatímco ty nepotřebné už zaschly a opadaly. Aeonium canariense ssp. canariense prožívá dormanci také v době letních veder. Na třetí fotografii je již dobře patrné rozdělení listů na potřebné k ochraně růstového středu a ty, jejichž úkolem je dodat těm prvním vodu a potřebné živiny. Závěrečná dvojice snímků patří zmíněné Aloe marlothii, která vinou mé nepozornosti byla nucena čelit palčivým slunečním paprskům. Vidíte sami, že se s tím vyrovnala hezky po svém. Dnes už ji od ostatních nikdo nepozná!