sukulenty.estranky.cz

Už jsme v této rubrice seznámili čtenáře a milovníky sukulentů  s množstvím způsobů, jakými sukulentní rostliny dovedou čelit nedostatku vláhy na svých přirozených stanovištích. Jejich ochranné a obranné mechanismy jsou často rafinované a v každém případě velmi účinné. Z velké části si tohle všechno sukulenty vzaly sebou i do našich středoevropských podmínek. Na první pohled by se mohlo zdát, že v srdci Evropy si sukulenty z dalekých krajin musejí nutně připadat jako v ozdravovně. Jenže to je pohled dosti zkreslený, protože ve špatně větraných sklenících, verandách a často i na okenních parapetech rostliny prožívají mnohdy během českého léta takové peklo, jaké by ve své vzdálené domovině nikdy zažít nemohly. Jakoby nestačilo, jak nepříznivým obdobím je pro ně dlouhá česká zima, provázená nekonečnou řadou krátkých dnů s chronickým nedostatkem světla. 

Různé způsoby obrany sukulentů proti suchu jsme ve zmíněných článcích probrali často i dost podrobně. Všechny mají stejný cíl. Zabránit zbytečnému odpařování vody (šťávy), obsažené v listech, stoncích či jiných částech rostlin, které fungují jako vodní zásobárny na horší časy. Zatímco v přírodě jsou zmíněnými ochrannými mechanismy rostliny vybaveny permanentně, v kultuře je tomu trochu jinak. Především během české zimy ztrácejí svoji obranyschopnost díky nedostatku světla. Tenčí se vrstva vosku na povrchu listů, ty se pak vlivem nedostatku světla nepřirozeně roztahují a slábne jejich pokožka, zvláště když rostliny dostanou vodu v nevhodnou dobu. Zjara jim pak nezbývá než postupně krůček za krůčkem získávat zpět ztracené pozice. Proto právě na jaře bývají sukulenty slunečními paprsky nejzranitelnější. 

Jak již bylo řečeno, každá rostlina se brání suchu trochu jinak. Některé disponují i kombinací dvou či více fungujících obranných způsobů. A existují i takové, které svůj boj o vodu dovedly k naprosté dokonalosti. Když je řeč o takových rostlinách, pokaždé se mi vybaví Pachyphytum compactum. Je známo, že termín „sukulent’ není přesně definován. Kdybych ale dokonalost fungování sukulentních rostlin v boji se suchem chtěl vysvětlit někomu, kdo o nich jaktěživ neslyšel, určitě bych svůj výklad demonstroval právě na této krasavici z horských poloh mexických států Querétaro a Hidalgo.

Začněme listy. V případě Pachyphytum compactum jsou silně dužnaté, na povrchu tuhé. Jejich silná pokožka je navíc pokryta výraznou voskovitou vrstvou, která tlumí sluneční paprsky a obsahuje antiseptické látky, chránící nitro rostlin přes hnilobami a houbovými onemocněními. Listy jsou navíc v růžicích důmyslně poskládány tak natěsno, že slunečním paprskům čelí pouze zlomkem svého povrchu. To samozřejmě platí pouze za předpokladu, že rostliny dostávají maximum slunečních paprsků a přiměřeně vody ve správnou dobu. V takovém případě listy zcela zakrývají stonek rostliny, který je taktéž silný a dužnatý. Je další zásobárnou vody na horší časy, navíc díky výše uvedenému prakticky nezranitelnou nadbytkem slunce. To vše dohromady tvoří dokonalou obranu proti zbytečnému vysychání vodních zásobáren. 

Mnoho sukulentů snáší dlouhá období sucha jen velmi obtížně, a také ty dokonaleji vybavené na boj o vodu v takových obdobích odspodu více či méně prosychají. Pachyphytum compactum zvládá dlouhodobé sucho s nebývalou noblesou a takřka bez vizuálních změn svého vzhledu. Jeden list chrání druhý a všechny dohromady pak silný dužnatý stonek, který je tou pověstnou pojistkou. Rostliny samozřejmě musí být na dlouhé sucho náležitě připraveny. Ty naše se snažíme na podzim naplnit vodou k prasknutí a poté před vlastním zimováním postupně uvést do růstového klidu. Takto připraveny obvykle vydrží až do vánoc bez jediné kapky vody, aniž by v boji se suchem obětovaly jediný list. Jejich starší listy se samozřejmě po nějaké době začnou svrašťovat, ale díky úchvatným voskovým kresbám na povrchu to na nich není takřka patrné. Stačí pak mírné udržovací dávky vody během celé zimy a listy jsou zjara kompletní. Vody vždy raději méně než více, jen aby rostliny doplnily tu chybějící v listech a zbytečně se neprobudily. Staré listy jen změní barvu, jak z nich během zimy mizí šťáva, kterou předávají těm mladším u vrcholu růžic. Ještě jí v nich ale zjara zůstane tolik, aby z ní mohly při vegetativním množení vzniknout nové rostlinky.

Zatímco většina sukulentů vypadá po české zimě všelijak, Pachyphytum compactum naopak možná nejlépe z celého roku. Sporadická zálivka střídající se s dlouhými obdobími sucha je příčinou sílící vrstvy vosku na povrchu listů. Změna struktury voskového povlaku způsobuje nejenom zvýraznění už tak nádherných vzorů na listech, ale mnohdy také pronikavé změny jejich zbarvení. Nejpatrnější to bývá do červenohnědých odstínů u typů rostlin, jejichž listy předtím byly šedozelené. Přebarvovat se rostliny začínají obvykle ve chvíli, kdy se poblíž jejich růstových středů objevují zárodky budoucích květenství. Výrazné jarní zbarvení listů většinou vydrží až do odkvětu a poté s příchodem teplejšího počasí zvolna mizí. Ani sluneční palba během českého léta už potom nedokáže podobné zbarvení vykouzlit. 

Pachyphytum compactum je nepochybně vzorem sukulentní dokonalosti, ale zároveň i rostlinou mimořádně pohlednou. Ve sbírkách se můžeme setkat s nejrůznějšími typy rostlin, lišícími se jak tvarem listů, tak především jejich zbarvením. Nejčastěji na nich dominuje šedozelená, ale často i šedobílá a někdy také matně zelená, kralující na většině plochy listů s výjimkou jejich špiček. Ty se zbarvují v nejrůznějších obdobích do nejrůznějších odstínů všech možných barev. To vše má na svědomí vosk na jejich povrchu a prazvláštní kresby, které vytváří. Jejich symetrická dokonalost a hra odstínů je naprosto fascinující.

Když už jsme u těch superlativů, nesmíme zapomenout na květy. I ony samozřejmě hrají nezastupitelnou roli v boji o přežití druhu v obrovské přírodní konkurenci, i když zcela jinou než klasické obranné mechanismy, jimiž rostlina disponuje. V případě Pachyphytum compactum potěší nejenom opylovače, ale především samotného pěstitele. Jejich krása je nepopsatelná, to se prostě musí vidět. Vím že takový pohled je subjektivní, ale v mém pomyslném žebříčku krásy sukulentních květů stojí tyto hodně vysoko. Když o tom tak uvažuji, vlastně krásnější asi neznám. Jakoby nám dávaly najevo, že nechtějí být jenom doplňkem již tak krásné a dokonalé rostliny.

Na úvodním snímku jsou rostliny s nejtypičtějším šedozeleným zbarvením, na druhém stejný typ již v mnohem výraznějším zbarvení jarním. Třetí fotografie patří typu rostliny s listy zelenými, baculatějšími a čtvrtá zase typu s převahou bílého voskového povrchu. Na předposledním obrázku je skupinka typických rostlin Pachyphytum compactum ve společné plastové misce. A na závěr ještě nádherné májové květy na dlouhém tenkém stvolu.