sukulenty.estranky.cz

Staré známé přísloví platí i pro některé sukulenty. Pro ty s částečnou ztrátou chlorofylu v listech (variegátní) dokonce velmi často. Naplnění onoho přísloví jsme v několika posledních letech zažili na krystalicky čistém případu, který jsme mohli sledovat doslova v přímém přenosu. Na začátku toho všeho byla docela obyčejná kristáta. Zelená s trochu tmavšími špičkami, bez jakýchkoliv náznaků světlých místeček na lístcích a také zcela postrádající normální výhony, které bývají znakem návratu kristátního (hřebenového) růstu k normálnímu. Dokonce jsme zprvu ani nevěděli, o jaký druh se vlastně jedná. Že je to snad Echeveria agavoides bylo tehdy jen pouhé tušení. Dokonce jsem nalezl v našem fotoarchivu její snímek ještě v prapůvodní podobě. 

Jenomže potom nastaly změny. Bylo jich dost a některé z nich i velmi radikální. Vždy ale pozvolné, že si jich člověk sotva nevšimne, pokud okolo těch rostlin nechodí každý den i několikrát, což bývá během sezóny i můj případ. Při návratu proti proudu času jsem se tedy dostal v našem fotoarchivu až do předvánočního času roku 2007. Právě tehdy přicházel na svět tento web. Na jedné fotografii je i původní kristáta Echeveria agavoides (obr.č.1). Nakonec jsme ji určili jakousi vylučovací metodou. Vypadala tehdy jako kristáta dokonale ustálená, čili bez nárůstu normálních růžic mezi hřebínky. Všeho ale jenom do času. Nevím už přesně kdy její zdánlivá ustálenost padla, a stejně tak už nezjistím, kdy se v kristátních hřebenech objevily první zelenobílé listy s částečnou ztrátou chlorofylu.

Zatímco na normálních rostlinách je absence chlorofylu poznat okamžitě, husté hřebeny jsou schopny variegátní místa dlouho skrývat. Muselo to ale být někdy v roce 2009, protože zjara roku následujícího jsem se mohl v jednom z článků této rubriky (Echeveria agavoides ‚Variegata‘/6.3. 2010) pochlubit pestrobarevnou růžicí Echeveria agavoides. Byla to tehdy na dlouhý čas jediná normální odnož, zato pestře zbarvená, vyrostlá ze spleti zdánlivě zelených hřebenů. V jedné její polovině ovšem silně převažovaly listy zcela postrádající chlorofyl, takže její život asi neměl dlouhého trvání. Takové rostliny obvykle nemají šanci. Jakmile v růžici převáží světlá místa, nebo zůstane bez chlorofylu dokonce celá rostlina, je to v podstatě její konec.

Přiznám se, že další léta jsem nejrůznější proměny oné původní kristáty příliš nesledoval, nebo jen velmi letmo. Určitě jsem z ní občas vykrojil nějaký pěkně hustý hřebínek a zajisté odstranil i nějakou normální růžici, kterých postupem času přibývalo. Na svém putování časem jsem v našem fotoarchivu narazil na snímek z března roku 2017 (obr.č.2). To už byla původní kristáta oproti normálním růžicím v menšině. Hustý porost klasických růžic vytlačil kristátní hřebeny na okraje mísy. Převažovaly sice růžice zelené, ale dost už v té době bylo i těch s větší či menší ztrátou chlorofylu v listech. Loni zjara jsem se rozhodl, že tento letitý celek rozparceluji. Že z něj pro vlastní potřebu vyberu nejvýrazněji zbarvené růžice, určené v budoucnu k dalšímu množení a především pozorování jejich nejrůznějších proměn, kterými budou dozajista procházet.

Stranou jsem dal růžice, na nichž nebylo po chlorofylu ani stopy. Ty jsem poté umístil dolů pod parapet a doufal, že tam mají větší šanci na život a po čase se třeba nějaká zelená místečka na listech přece jen objeví. Někdy se to opravdu podaří, o čemž jsme se v minulosti přesvědčili třeba v případě Crassula ovata ‚Hummel‘s Sunset’. Této pestrobarevné tlustici často začne ubývat chlorofylu právě v létě, kdy hrozí popálení listů nejvíce. V polostínu se pak většinou za nějaký čas vrátí ke své tradiční tříbarevnosti. Jenomže u Echeveria agavoides k žádnému zlepšení nedošlo ani v jediném případě. Žlutobílé růžice jsou nejenom zranitelné, ale podle mého soudu taky dost nevzhledné. Připouštím ovšem, že milovníci variegátních rostlin by možná měli jiný názor.

Každopádně porcování toho letitého trsu bylo dosti zdlouhavé. Spousta růžic byla zdeformovaná, jak se předtím tlačily se svými sousedy. Některé rostliny měly kořeny, jiné nikoliv, a všude spousta suchého lupení, starého třeba několik let. Ale práce se vyplatila. Růžice se časem srovnaly a záhy zaplnily veškerý prostor v nových nádobách, kde je už nikdo další neutiskoval. Kromě spousty zelených echeverií mi zůstalo také několik pestře zbarvených. Právě při pohledu na ně jsem si vzpomněl na ono přísloví z titulku tohoto článku (obr.č. 3-7). 

A taky na pana zahradníka Bittmana, který mi moc chybí. Přesně si ale dovedu představit, jak by s těmi strakáči naložil on. Rozlámal by bez milosti většinu těch růžic na jednotlivé listy, z nichž by pak vybral ty nejzajímavěji zbarvené. Ty by poté nakladl na množárenský substrát a trpělivě vyčkával, až vydají echeverie nové. Teprve z těch by vybral podle kvality zbarvení favority, kteří by se stali základem jeho šlechtění. Jezdívali jsme spolu občas třesoucím se výtahem  do horního patra skleníku, kde měl svoji sukulentářskou „laboratoř“. V ní vznikaly pod jeho bedlivým dohledem rostliny, jimiž se chystal ohromit odborníky i naprosté laiky, ale především potěšit svoje sukulentářské srdíčko. Nevím jestli se k něčemu podobnému odhodlám, lákají mne totiž i jiné experimenty. Navíc odlamování jednotlivých listů bez jejich poškození je zrovna v případě Echeveria agavoides zatracený oříšek. 

Kochám se tedy zatím docela často pohledem na políčko našich pestrobarevných agavoidesek a stranou nechávám úvahy o jejich dalším selektivním výběru. Co kus, to ryzí originál. Každý pes jiná ves. Přesně takové totiž ty kytky jsou. Jako štěňata od záletné fenky, kterou obšťastnili všichni pejsci, kteří se jednoho podvečera sešli na návsi před konzumem.