KOŘENY jako pojistka
Kořeny jsou životně důležitými orgány pro většinu rostlin. Také u sukulentů plní několik různých funkcí, které dohromady rostlinám zvyšují šanci na přežití v mnohdy drsných přírodních podmínkách jejich domoviny. Kořeny jsou stabilizačním prvkem, upevňujícím rostliny v půdě a zamezujícím jejich poškození nejrůznějšími vlivy, jakými mohou být třeba prudké větry, záplavy a další rozmary přírody. Kořeny sukulentům umožňují uchycení v často i velice svízelných podmínkách, jakými jsou například takřka kolmé skalní stěny. Díky nim a zvýšené odolnosti vůči suchu v takových lokalitách sukulentní rostliny s přehledem vítězí nad veškerou botanickou konkurencí. Kořeny jim v tom vydatně pomáhají, protože právě ony získávají pro rostliny z půdy vodu a s ní i minerální látky potřebné k jejich výživě.
Právě u sukulentů se k těmto dvěma funkcím nejvýrazněji přidává ještě třetí, která hraje v jejich boji o přežití často zásadní roli. Zatímco vlasové kořínky jsou rozprostřeny většinou těsně pod povrchem země a sbírají vodu v rosy, mlh a slabších srážek, hlízovité či řepovité kořeny mnohých sukulentů fungují jako zásobárny vody na horší časy. 
Těmito ztloustlými kořeny disponuje pouze část sukulentních rostlin, a znají je u mnoha svých miláčků také pěstitelé kaktusů (např. u rodů Ariocarpus, Lophophora a mnoha dalších).
Ztloustlé kořeny u mnoha rostlin přecházejí plynule v tlusté kmeny, jindy zase nadzemní část rostlin není až tak sukulentní, a bývá v boji o přežití v dobách sucha zčásti nebo zcela obětována. Nadzemní části takových rostlin v obdobích sucha výrazně redukují svůj objem, zatímco ztloustlé kořeny do nich ze svých zásob postupně dodávají nezbytné množství vody a živin. Díky vodní zásobě v těchto kořenech nakonec rostliny suché období většinou ustojí, i když často působí hodně povadlým dojmem.
Jakmile přijde déšť, velice rychle se obnoví síť vlasových kořínků, které při dlouhodobém suchu částečně nebo zcela zasychají. 
Tolik potřebná vláha je doplňována do podzemních zásobníků a odtud putuje vzhůru k nadzemním částem rostlin. Proto nám pěstitelům může mnohdy připadat, že některé rostliny reagují na vláhu příliš zdlouhavě. Voda sice mizí ze substrátu, ale na rostlině to opticky ještě nějaký čas není znát!
V chudých a málo výživných půdách, nebo v místech s malým množstvím substrátu, si rostliny vytvářejí zásobní kořeny podstatně silnější než za normálních okolností, kde je k tomu nic nenutí. V kultuře se dá tato situace docela úspěšně simulovat, což máme vyzkoušeno na námi hojně pěstovaných rostlinách rodu Trichodiadema. Zabýváme se už léta pěstováním a tvarováním druhů se ztloustlými kořeny, které pak částečně povysazujeme nad povrch substrátu. Ještě předtím ale ponecháváme po určitou dobu rostliny růst přirozeně s kořeny pod zemí, kde mnohem rychleji tloustnou. Pokud namísto klasického sukulentářského substrátu pro tento účel zvolíme ještě chudší s vysokým obsahem říčního písku (třeba i 70%) a minimem živin, kořeny u stejně starých rostlin bývají často i dvojnásobné síly! Rostliny se tak podvědomě brání potenciálnímu nedostatku vody výstavbou prostornějších podzemních nádrží na drahocennou tekutinu, která často rozhoduje o jejich bytí a nebytí.
Totéž můžeme pozorovat v případě, že mají kořeny rostlin k dispozici pouze malé množství substrátu. V takovém případě dochází k jeho mnohem rychlejšímu vysychání, takže rostliny cítí nutnost většího předzásobení vodou i živinami.
U našich trichodiadem, ale i několika dalších druhů rostlin, jsme měli již mnohokrát možnost pozorovat chování ztloustlých částí kořenů při extrémně dlouhých obdobích sucha. Bylo to především v dobách, kdy jsme rostliny zimovali zcela nasucho, jak nás k tomu nabádala odborná literatura. Objem kořenů se často zmenšil i na polovinu toho původního, byly měkké, silně svraštělé a hodně dlouho jim potom trvalo, než získaly svůj původní objem a funkčnost. V přírodě se s náhlými přívaly vody rostliny vyrovnají o poznání lépe než v kultuře, protože rostou na čerstvém vzduchu, větru a shora k tomu dostávají maximum slunečních paprsků. Ve špatně větraných sklenících či na okenních parapetech bytů musíme po vodním půstu být s přísunem vody mnohem opatrnější.
Doplňování chybějící vody je proto vhodné rozložit na více etap, sledovat při tom reakci rostliny, a především vzhled ztloustlých kořenů. Pokud trvalo předchozí sucho opravdu dlouho, vyplatí se první dvě nebo tři zálivky opravdu mírné, a z vlastní zkušenosti mohu doporučit vlažnou vodu. Ta má blahodárný účinek na kořeny stávající, ale především na obnovu těch vlasových, které se oživují velice rychle a okamžitě jsou schopny plnit pomocnou funkci v zásobování horní části rostliny. Kromě toho se samozřejmě podílejí na doplňování zásob v kořenech ztloustlých (řepovitých, chcete-li).
Při přesazování rostlin se ztloustlými kořeny se tyto snažím zbytečně nepoškodit, zatímco vlasové je možno krátit libovolně a vcelku bez rizika. Pokud je nutno řepovité kořeny z nějakého důvodu krátit či upravovat, je vhodné nechat ránu vždy dokonale zaschnout, a teprve poté sázet do mírně vlhkého substrátu a následně po nějakou dobu zalévat pouze v opravdu malých dávkách. Zásahy do ztloustlých kořenů bychom však měli každopádně omezit pouze na minimum.
Pro pěstitele mají rostliny se ztloustlými kořeny své klady i zápory. Pěstitel na ně může zapomenout s vodou na mnohem delší dobu, aniž by se to nějak výrazněji projevilo na jejich vnějším vzhledu. Na druhou stranu jsou stejné rostliny díky ztloustlým kořenům mnohem snáze zranitelnější, protože hniloby a houbová onemocnění v nich pracují stejně rychle, zatímco nad zemí se rostlina stále ještě tváří jakoby se nic nedělo.
Ztloustlými kořeny bizarních tvarů disponuje také mnoho jihoafrických rostlin z čeledi Aizoaceae (např. z rodů Delosperma, Nananthus, Aloinopsis, Trichodiadema a dalších), ale také množství druhů rozmanitého rodu Euphorbia (nejznámější jsou E. stellata, E. squarrosa a mnoho drobných madagaskarských druhů). Mnohé z nich se díky svým menším rozměrům a pomalejšímu růstu staly oblíbenými rostlinami okenních pěstitelů. Některé mají své nadzemní části keříčkovitě rostoucí, což svádí k jejich tvarování v kombinaci s povysazováním ztloustlých kořenů (např. E. ambovombensis).
Už více než dvacet let patřím mezi takto postižené jedince, a tvarované rostliny z dob našich sukulentářských začátků by se i dnes stále pohodlně vešly na úzký parapet panelákového okna, kde jsme s jejich pěstováním kdysi začínali! Kořenové sukulenty, dají-li se ty rostliny takto nazvat, patří každopádně k nejoblíbenějším v naší domácnosti.
Tou vůbec nejoblíbenější je Trichodiadema densum z úvodního snímku. Také na dalších dvou jsou trichodiademy. Vlastně je to rostlina jediná ve dvou svých podobách. Na druhé fotografii vidíte jak může vypadat, když se to se suchem silně přežene (začátek května)! Následuje snímek stejného jedince T. calvatum o půl roku později(začátek prosince) už v dobré kondici. Rostlina na čtvrté fotografii je Marlothistella uniondalensis, patřící k blízkým příbuzným trichodiadem v rámci příslušnosti k čeledi Aizoaceae. Následuje dvojice sukulentních euforbií. Tlustými kořeny disponuje Euphorbia knobelii (obr.č.5) i E. knuthii (obr.č.6), jejíž kořeny jsme se nějaký čas snažili i povysazovat. Královskou disciplínou v povysazování jsou australaké „lahvové“ stromy rodu Brachychiton. Na posledním snímku vidíte částečně povysazený kořenový propletenec Brachychiton discolor!
