sukulenty.estranky.cz

U některých sukulentních druhů se na první květy opravdu načekáme. Mohli bychom o takových vyprávět. Některé z nich to tak mají od přírody. Prostě vykvetou teprve po dlouhých letech, a některé dokonce poprvé a zároveň i naposledy (např. rodu Agave), protože po odkvětu postupně chřadnou a hynou. Takové rostliny bývají označovány jako monokarpické a patří mezi ně třeba i několik zástupců rodů Aeonium nebo Aichryson. Jiné zase jenom vzdorují svému pěstiteli, protože zapomněl splnit některý z jejich skromných požadavků, nebo měl prostě jen docela obyčejnou smůlu a narazil na vzdorovité jedince. 

Naštěstí existují i jiné, které nás na květy dlouho čekat nenechají, samozřejmě za dodržení určitých podmínek. Mohli bychom jako příklad uvést třeba dnes tolik populární madagaskarskou rostlinu Uncarina roeoesliana. Ačkoliv se v přírodě jedná o docela mohutný keř, běžně kvetou již roční semenáče vysoké několik centimetrů a zažili jsme první poupata dokonce u jedince ve věku sotva polovičním. Jenomže u nich je trochu problém se získáváním semen, kterých navíc nebývá mnoho a pěstitel se na jejich vzniku musí dost výrazně podílet. 

Přibližně stejnou dobu jako náš madagaskarský rekordman potřebují od výsevu k prvnímu květu drobné rostlinky z čeledi Aizoaceae, k jejichž semenům lze přijít prakticky bez práce a navíc ve velkém množství. Delosperma harazianum pochází z horských oblastí Jemenu, přesto není mrazuvzdorná jako mnoho jejích rodových příbuzných z jihu Afriky. O jejím pěstování i částečném tvarování jsme v minulosti na našem webu již psali (Pěstitelská praxe/17.11. 2012). Kvete velice hojně od jara do podzimu, je to rostlina samosprašná a vytváří velké množství plodů plných semen. Plody navíc vyzrávají nezvykle rychle. Zkoušeli jsme samozřejmě jejich řízený výsev, jehož výsledky byly sice slušné, ale vyžadoval dostatek péče a hlavně času, kterého se nám během sezóny permanentně nedostává. Přitom plody na jemenských delospermách dozrávají jeden za druhým.

A tak mne jednoho dne při procházení skleníkem napadlo jak si usnadnit práci. Rozhodl jsem se pro autovýsev, i když takový lehce modifikovaný. Opravdový autovýsev spočívá v tom, že vyzrálé plody praskají a semínka z nich samovolně padají do okolí rostliny, kde dříve či později vyklíčí. Tak je tomu v přírodě, a mnohdy i v sukulentářských sbírkách. Já jsem ale plody odstřihnul, stisknul mezi prsty a semena vysypal k větším rostlinám. V jejich květináčích byl dostatek místa a existovala záruka, že substrát na povrchu zůstane po zálivce vlhký o něco déle než v miniaturních květináčcích, v nichž pěstujeme zmíněné delospermy.

Nějaký čas se nedělo nic, takže jsem na svůj pokus docela zapomněl. Nevím přesně za jak dlouho jsem „objevil“ políčko malých semenáčků Delosperma harazianum u jedné letité euforbie (obr.č.1). Rostlinky byly sice maličké, ale díky spartánským podmínkám pozvolna narostlé a vypadající jako dokonalé zmenšeniny dospělých rostlin. Zdravý vzhled si navzdory svému mládí zachovávaly i uprostřed české zimy. Jakmile nastal správný čas, přesadil jsem je do samostatných květináčků, v nichž měly mnohem lepší podmínky, což se ale projevilo na ztrátě přírodního vzhledu (obr.č.2). Náhlý blahobyt přinesl větší listy, méně kompaktní tvar, ale také první poupata. Ta dlouho splývají se samotnou rostlinou a vypadají spíše jako nový list. První semenáčky z modifikovaného autovýsevu kvetly zhruba 6-7 měsíců od chvíle, kdy se vyklubaly na svět. Během následujících dvou měsíců pak vykvetly úplně všechny. Poctivě jsem ihned po odkvětu odstraňoval zbytky květů, abych maličkým rostlinám aspoň trochu ulevil. Jinak by totiž okamžitě vytvářely plody, což by je značně vysílilo a na nějakou dobu zastavilo jejich růst. Za tuto péči se mi zanedlouho odvděčily dalšími kvítky. Jednu z nich, zasazenou do hranatého chrudimského květináčku 4x4 cm, jsme s nádherným kvítkem fotili ještě v půli listopadu (obr.č.3). V té době už rostlinky nedostávaly pravidelně vodu, a tak ta krasavice na fotografii zase vypadala podobně jako o půl roku předtím výsev poblíž kmene staré euforbie. Jen od té doby maličko povyrostla, zhoustla a zkrásněla. Stačilo odhrábnout od jejího úpatí trošičku substrátu, abych spatřil pod zemí se skrývající a už docela slušně ztloustlý kmínek. Ten se v budoucnu stane dobrým základem miniaturního stromečku, vznikajícího v případě Delosperma harazianum téměř bez přispění pěstitele. Než se tak stane, nějaký čas to ještě potrvá, ale výsledek v případě této rostliny opravdu stojí za to (obr.č.4). Ani po dlouhých letech pěstování nezabere stromeček Delosperma harazianum mnoho místa. Vykvétá opakovaně i na osluněném okenním parapetu a ve srovnání s většinou jiných sukulentů velmi dobře snáší i zimování v bytě. A pokud stojí navíc někde poblíž větší květináč s jinou rostlinou, stačí vysypat na jeho povrch některý z právě dozrálých plodů, o něž majitel takového stromečku nebude mít nikdy nouzi.