sukulenty.estranky.cz

Sukulentní rostliny jsou v přírodě (a mnohdy i v kultuře) často okolnostmi přinuceny pracně nashromážděnou vodu v listech a stoncích udržet co možná nejdéle. Další přísun vody je většinou nejistý, a proto příroda povrch těl mnoha druhů sukulentů vybavila voskovitým povlakem. Navenek se tato různě silná, a během roku proměnlivá vrstva jeví jako ojínění, jaké známe u nás například u plodů švestek, nebo pouze jako lesklý povrch listů.
Povrch listů, a často i stonků, bývá díky této vrstvě barevně proměnlivý, v mnoha případech velice pestrý a nápadný. Barva takto vybavených sukulentů pak může být šedá, modrozelená či takřka modrá, ale také růžová, fialová či téměř bílá, jako tomu je např. u pěstitelsky velice oblíbené Echeveria laui. 
Vosk na povrchu listů má hned několik funkcí. Jednou z nich je ochrana proti přemíře slunečního záření, spočívající v  tlumení a lomu slunečních paprsků, dopadajících na povrch rostlin. To však zdaleka není funkce nejdůležitější. Mnohem podstatnějším úkolem voskovité vrstvy je zadržování vody v nitru těl po co nejdelší dobu. Voskovitá vrstva tak brání přebytečnému odpařování vody z listů i stonků do okolního ovzduší, ale na druhé straně slouží v době dešťů jako přirozená ochrana rostlin před průnikem zbytečně velkého množství vody do jejich nitra! Dešťové kapky jsou voskem odráženy mimo rostliny velice rychle, a zbytek díla následně dokoná slunce a pohyb vzduchu. Při letnění můžeme pozorovat, jak rychle jsou ojíněné druhy sukulentů po dešti suché v porovnání s jinými, které tak silnou vrstvou opatřeny nejsou. I když i toto srovnání částěčně pokulhává.
Voskovitý povlak má totiž nejrůznější podoby, související s vlastním utvářením struktury této vrstvy. Některé druhy rostlin, pokryté voskovitým povlakem, totiž zůstávají na povrchu lesklé. Typickým příkladem takové rostliny je třeba známý mexický rozchodník Sedum rubrotinctum, jehož povrch listů svým leskem připomíná třeba pokožku našich jablek (i na nich je voskovitá vrstva!). Zvláštní strukturou voskovité vrstvy disponuje mexická Echeveria carnicolor. Krystalky vosku na povrchu jejích listů jsou výraznější než u jiných druhů, takže vytvářejí nejenom silné ojínění, ale také drsnou povrchovou strukturu, připomínající jemnější smirkový papír. Na slunci se díky tomu listy této nádherně kvetoucí rostliny třpytí!
Voskovitá vrstva tedy plní funkci izolantu, přísně oddělujícího vodu uvnitř a vně listů, a zamezujícího jejímu nežádoucímu pohybu oběma směry. Ve voscích je navíc prokázána přítomnost antiseptických látek, omezujících růst patogenních plísní, což je důležité především v době dlouhodobě deštivého počasí, jaké se objevilo třeba právě na počátku letošního léta.
Síla voskovité vrstvy se během roku mění podle potřeb rostlin, v závislosti na počasí a mnoha dalších vlivech. Díky tomu je proměnlivý i vzhled rostlin a jejich zbarvení. Nejnápadnějších barev dosahují některé sukulenty z čeledi Crassulaceae na počátku podzimu v souvislosti s chladnějšími rány, množstvím rosy a častými mlhami. Zatímco za teplých letních nocí je rosa pro sukulenty velice přínosným zdrojem vláhy, na podzim může být často naopak na obtíž. A tak se jí rostliny brání posílením voskovitého obalu listů. Zároveň v této době rostliny v kultuře již méně zaléváme, takže se snaží udržet stávající zásoby vody v tělech co možná nejdéle. I v kultuře u nich totiž stále ještě přetrvává určitý stupeň pudu sebezáchovy.
Celistvost voskovitého povlaku se snadno naruší a poškodí při neopatrné manipulaci s rostlinou. Pěstitel sám si většinou dává pozor, a snaží se vosk zbytečně nestírat, i když ne vždy se to zcela podaří. Na rostlinách se vytvoří nehezké skvrny, které v lepším případě působí pouze neesteticky. Pokud však dojde k narušení voskovité vrstvy v chladnějších obdobích roku, otevíráme tím průchod nejrůznějším onemocněním, jejichž následkem vzniká možnost hnilob, případně nehezkých skvrn trvalejšího charakteru v místech narušení povlaku. Největším nebezpečím jsou v tomto ohledu nenechaví návštěvníci výstav či sbírek, kteří si chtějí rostliny jak se říká „osahat“. My jim říkáme „chmatáci“, a při společných školních návštěvách našich výstav mezi ně zdaleka nepatří pouze zvědavé děti!
Voskovitý povlak se ovšem dá znehodnotit ještě mnoha dalšími způsoby, mezi něž patří polévání či rosení rostlin tvrdou vodou, jejíž soli zanechávají na tělech trvalé či dlouhodobé stopy. Stejně tak působí i některé chemické postřiky, nebo vápnitá voda v některých oblastech. Voda z nebe naopak působí blahodárně, protože nejenom protřednictvím kořenů proniká ze substrátu do těl rostlin, ale zároveň spláchne z povrchu listů a stonků veškeré nečistoty a prachové částice, čímž umožní rostlinám lépe dýchat povrchovými průduchy.
Ze sukulentů jsou výraznou voskovitou vrstvou opatřeny ve velké míře mexiké rostliny, ale nejedná se o nějaké jejich specifikum. Stejně tak známe ojíněné druhy sukulentů z jihu Afriky a jiných částí světa, a jak již bylo uvedeno, ne vždy je přítomnost voskovité vrstvy na první pohled patrná.
Na jih Afriky a přilehlý ostrov Madagaskar se podíváme v dalším pokračování tohoto seriálu. Právě tam totiž příroda vymyslela další, neméně důmyslný způsob, jak pomoci rostlinám v co nejefektivnějším hospodaření s vodou.
Nádherné zbarvení Graptoveria 'Debbie' z úvodního snímku má na svědomí právě voskovitý vrstva na povrchu listů. Totéž platí pro mexické Pachyphytum oviferum z druhé fotografie, jehož bělostnou krásu doplňují ještě výrazné jarní květy. Crassula deceptor na třetím snímku dokazuje, že ani jihoafrické tlustice se v boji se slunečními paprsky a suchem bez voskové ochrany neobejdou. Trochu jinak je voskovitá vrstva utvářena na listech Monanthes laxiflora ze čtvrté fotografie, která byla pořízena uprostřed naší zimy. Čerstvě narůstající nové listy tudíž vosk postrádají, protože v podmínkách naší zimy pro rostliny postrádá smysl. S příchodem jarních slunečných dnů ovšem získají stejnou kresbu jako ostatní. Cotyledon orbiculata na pátém snímku má na svých listech i stoncích vrstvu vosku silnou jako málokterá jiná sukulentní rostlina. Když ještě slunce dočaruje červený lem po okrajích listů, je to vcelku hezká podívaná. Na posledním snímku z loňského léta se sešlo hned několik „ojíněnců“. Uprostřed dominuje Graptoveria 'Debbie', vlevo od ní září bílé Pachyphytum oviferum a za ním Pachyveria 'Blue Mist'. Vpravo pak Cotyledon undulata s bílou Echeveria runyoni 'Topsy Turvy' v pozadí. Vosk jim všem nejenom pomáhá, ale zároveň je přikrášluje, takže spojení příjemného s užitečným platí v tomto případě beze zbytku.