sukulenty.estranky.cz

Drobný mexický rozchodník Sedum caducum spousta pěstitelů považuje za rostlinu tzv. obyčejnou, někteří dokonce za plevel. Nikdy jsem nebyl příznivcem dělení sukulentů na obyčejné a vzácné, na lepší a horší. Sám jsem si prošel obdobím horečného shánění všelijakých novinek, ale nikdy jsem kvůli tomu nezanevřel na tradiční sukulenty svých pěstitelských začátků.

Sedum caducum je dozajista rostlinou zdánlivě „obyčejnou“, a většina příznivců tohoto dělení by ji tak jistě i označila. Na rozdíl od spousty jiných nepatří do kategorie rostlin mých sukulentářských začátků, protože jsem ji poprvé získal až mnohem později. Dalo by se říci že právě ve vrcholícím  období mého velkého návratu k původním druhům, kdy jsem se postupně zbavoval některých „vzácných“ rostlin a usilovně se snažil sehnat zmíněné rostliny svých sukulentářských začátků. 

Chvíli trvalo, než jsem se ji naučil pěstovat. Ne že by to bylo nějak zvlášť těžké, jen si člověk musí zvyknou na její zvláštní životní rytmus. Paní Dáše Petrlíkové z roudnického kaktusářského spolku jsem dodnes vděčný, že mne s touto miniaturní mexickou krasavicí kdysi seznámila a věnovala mi první rostlinky tohoto druhu. Potom už jsem musel najít vlastní cestu, protože každý z nás má úplně jiné podmínky k pěstování. O mých prvních poznatcích z té cesty je i článek v pěstitelské rubrice z 17.3. 2013.

Od té doby se pro mne pěstování Sedum caducum stalo vcelku rutinní záležitostí. Zvykl jsem si na to, že rostlina po odkvětu chřadne a odumírá, zatímco v jejím úpatí vyrážejí nové výhony. To ostatně znám také u jejích rodových příbuzných Sedum versadense nebo Sedum hintonii. Přijal jsem také fakt, že je to kytka dost křehká a vyplatí se s ní zbytečně nemanipulovat, pokud nechci přijít o spoustu listů. Sama rostlina jich nemívá mnoho, takže po nešetrném dotyku působí často vypelichaným dojmem. Někdy stejné škody dokáže napáchat i letní přívalový liják. Na druhou stranu opadané lístky v okolí rostliny velmi snadno zakoření a dají tak život dalšímu potomstvu. 

Množení z listů je ostatně jediným smysluplným způsobem, jak získat větší množství potomstva tohoto druhu. A ještě jsou tu listeny, drobné lístečky porůstající květní stvoly takřka po celé jejich délce až k vrcholům. Bývá jich v případě Sedum caducum mnohonásobně více než listů klasických a koření stejně dobře i rychle. Jen je to neskutečná piplačka, vhodná spíše pro hodináře nebo klenotníka. Když na podzim stříhám květní stvoly, postupuji s maximální opatrností a okamžitě je kladu na papír. Při sebemenším dotyku totiž většina listenů ze stvolu padá a už bych se s nimi těžko shledával vzhledem k jejich nepatrným rozměrům. Tou dobou mají rostliny Sedum caducum v našich podmínkách asi nejvýraznější zbarvení. 

Zatímco na sklonku zimy bývají jejich listy ještě matně zelené se sotva patrnou kresbou, sílící jarní slunce vykouzlí jejich první velkou proměnu. Lístky se napijí vodou a jejich povrch se zbarvuje cihlovou červení v nejrůznějších odstínech. Kresba na listech připomíná ve zmenšeném měřítku v podstatě totéž, na co jsme zvyklí u květů mnoha druhů rostlin z čeledi Asclepiadaceae (např. Orbea variegata). Nepravidelná tmavší místa se mísí se světlejšími v dokonalé harmonii a společně vytvářejí neopakovatelné vzory. Vše obvykle vrcholí na přelomu května a června, kdy se zelená barva na listech objevuje už opravdu jen velmi sporadicky a výhradně v nejmladších partiích rostlin. A právě v tomto období se už často objevují nepatrné zárodky podzimních květenství. 

Ta se vyvíjejí velmi pomalu a nenápadně po celé léto, během něhož drobné trsy Sedum caducum trochu ztrácejí výrazné zbarvení. Listy blednou především v době letních veder, aby se s příchodem podzimu jejich výrazné barvy vrátily v jiné a ještě mnohem zajímavější podobě. Dalo mi chvíli přemýšlení, než jsem nalezl to nejpřesnější přirovnání barevného zázraku, který přinášejí každoročně chladná rána babího léta. Ten odstín listů lze směle označit jako malinovou červeň. Na fotkách to sice až tak nevypadá, ale každý kdo Sedum caducum pěstoval pod širým nebem ví o čem je řeč. Ten odstín přesně odpovídá malinám zralým tak akorát, aby je člověk utrhl a osvěžil se jejich náramnou chutí.  

Malinové období Sedum caducum pak trvá celý podzim, vrcholící otevřením drobných bílých kvítků na vrcholcích tenkých stvolů. Pokračuje potom i v dušičkovém čase, kdy už jsou rostliny dávno pod střechou z makrolonu. Protože v tu dobu naše sukulenty všeobecně dostávají nejméně vody z celého roku, malinová červeň se nadále nevytrácí. Výrazné zbarvení některých sukulentů má na svědomí především slunce a kolísání denních a nočních teplot, ale často také delší období sucha. Určité druhy rostlin jsou díky tomu na konci zimy mnohem barevnější než v kterémkoliv jiném období roku. Příkladem jsou mnohé druhy rodů Echeveria nebo Pachyphytum (např. viride, compactum), stejně jako třeba drobná Crassula volkensii.

Sedum caducum nejenom díky neskutečným barevným proměnám patří mezi mé „srdcovky“. Drobné kytky mám rád všeobecně. Zvláště pak ty nabízející nádherné detaily, které jsou vidět pouze zblízka. Přinutí mne tak, abych se zrovna u nich zastavil častěji a jejich nenápadnou krásu si vychutnával plnými doušky.

Na úvodním snímku z počátku června je výrazné pozdně jarní zbarvení Sedum caducum, při němž zelená je vidět pouze na nejmladších listech. Na jiné rostlině na druhé fotografii už je patrný zárodek budoucího květenství, které se pak vyvíjí po celé léto. Obě tyto rostliny jsou zasazeny do květináčků o průměru 5,5 centimetru. Na obrázku č.3 je kvetoucí trs na počátku listopadu již v malinově červeném podzimním provedení. Předposlední snímek je pohled zblízka, na němž jsou dobře vidět i droboučké listeny na květních stvolech, z nichž lze namnožit dostatek potomstva pro další sezónu. A na závěr jedna z rostlin už bez stvolů. Pokud bychom je ale neodstranili, kvetla by klidně až do vánoc!