Nezvyklá VODOZÁSOBA V LISTECH
Když je řeč o tučných nebo dužnatých listech sukulentů, většině z nás se obvykle vybaví klasická stromkovitá tlustice Crassula ovata. Existují však mezi sukulenty rostliny, které vodu pro případ nouze zadržují v úplně jiné části listů, než jsme běžně zvyklí. Jednou z takových je třeba Oxalis peduncularis.
Řapík je spodní stopkovitá část listů, kterou bývají spojeny se stonkem. Řapíky většiny rostlin stopky opravdu připomínají a vedou jimi důležité cévní svazky do čepelí, které na řapíky plynule navazují (pokud samozřejmě řapíky zcela nechybí). Většinou tedy mívají řapíky listů podobu stopky a ovládají I veškeré pohyby listů, kterými se rostliny často brání zbytečnému odpařování vody v době veder. Listy jsou stavěny proti slunečním paprskům pouze svými hranami, zatímco jejich plochy jsou před nimi chráněny. Známe to třeba u eukalyptů (Eucalyptus) a spousty dalších stromů.
Řapíky ale mohou plnit také třeba funkci plováků, pomáhajících rostlinám setrvat na vodní hladině. Tento případ známe například u rostliny zvané „vodní hyacint“ (Eichhornia grassipes), která se stala na mnoha místech rostlinou invazní a z vodních ploch těžko odstranitelnou.
Vraťmě se ale k sukulentům, a tedy od vody k suchu, jemuž se některé druhy brání právě vodozásobou, uloženou v dužnatých řapících svých listů. Už řadu let pěstujeme zmíněnou rostlinu Oxalis peduncularis (peduncularis = stopkatý), z níž se při troše dobré vůle a trpělivosti dají vypěstovat docela hezké stromečky. Pochází z Latinské Ameriky (Ekvádor, Peru) a od drtivé většiny sukulentů se výrazně odlišuje právě ztloustlými listovými řapíky. Ty mění svoji délku a tloušťku v závislosti na ročním období a především pak na množství vody, které se k rostlině dostává.
V případě Oxalis peduncularis je to u listů přesně opačně než u většiny sukulentů. Na koncích baculatých řapíků jsou čepele takřka nesukulentní, které v boji proti suchu rostlina obětuje vždy jako první. Jakmile po určité době vodního půstu tyto uvadnou a spadnou, nastává čas pro čerpání zásob vody z dužnatých řapíků. Ty z nejstarších listů vydávají zásoby nejdříve, a při dlouhodobém suchu nakonec vydrží pouze několik nejmladších u samého vrcholu rostliny. Ta vydává také nouzové signály ke svěšování listů, čímž snižuje odpařování vody v horkých dnech našeho léta nebo v zimních obdobích nuceného sucha. Zimní řapíky bývají krátké a tlusté, zatímco ty letní i dvakrát delší a tenké, takže někdy už připomínají klasické stopky!
V případě Oxalis peduncularis však funguje svěšování listů naprosto pravidelně a nezávisle na vývoji počasí nebo přísunu vody. Každý večer se čepele listů svěšují stejným způsobem jako slunečníky na plážích u moře, a po ránu se zase vracejí do původní polohy, v níž setrvávají až do soumraku. Důvod tohoto jejího počínání mi není znám a přiznám se, že mi připadá naprosto nelogický.
Sukulenty jsou schopny utvářet zásoby vody a potřebných živin prakticky ve všech svých částech, a ty ještě upravovat podle momentální situace. V případě Oxalis peduncularis jsou to změny tvaru listových řapíků, u rostlin se ztloustlými kořeny zase jejich tvar a tloušťka, která bere za své ve chvíli, kdy mají rostliny dlouhodobě dostatek vody a jsou navíc zasazeny ve výživném substrátu nebo jsou ještě „přikrmovány“ umělými hnojivy. V takovém případě nemají potřebu obrany, protože není proti čemu. Chytré a ryze praktické, jako ostatně vše vznikající v přírodě bez zásahu člověka!
Na úvodním snímku je rostlina Oxalis peduncularis s roztaženými listy uprostřed dne, na druhém s listy sklopenými k večeru. Pokud rostlinu postavíme do stínu, dá se snadno oklamat a učiní totéž! Třetí fotografie názorně ukazuje přeskupování vodních zásob ze starých listů do nejmladších u vrcholu. Totéž se děje trochu jinak na následujícím snímku, pořízeném uprostřed zimy, kdy se rostlina díky vynucenému odpočinku a dlouho trvajícímu suchu zbavuje všech přebytečných listů! Poslední snímek byl pořízen letos zjara, kdy už se začínají listy vlivem slunečních paprsků nádherně zbarvovat.
mama
(denis , 9. 12. 2014 19:06)