sukulenty

Některé rostliny si své zvyky z domova přenášejí v nezměněné podobě i k nám, jiné se časem podvolí změnám, které jsme na ně uchystali my (pěstitelé), a částečně se přizpůsobí ve jménu naší (pěstitelovy) pohodlnosti. A pak jsou mezi nimi neřízené střely, které nejenomže se nepřizpůsobí ani omylem, ale neprojevují ani náznak ustáleného chování. V jejich případě se děje pravý opak, a s přibývajícím věkem bývají dokonce čím dál svéhlavější! Do této skupiny patří i Dioscorea elephantipes z východního Kapska, o jejímž pěstování jsme v příslušné rubrice psali již dříve (12.10. 2008).
Dioscorea elephantipes (dříve známá jako Testudinaria elephantipes) je rostlinou, skládající se ze dvou výrazně odlišných částí. Vyživovací část je zelená, sezónní, nesukulentní, a rostlinu zdobí jen po různě dlouhou část roku. Narůstá živelně a vytváří množství živin, jejichž část je ukládána do druhé části rostliny, plnící funkci zásobní. Právě díky této vytrvalé části (částečně nadzemní) rostlina získala své pojmenování „sloní noha“ nebo „želví rostlina“. Povrch zásobního orgánu je hrbolatý, a ze všeho nejvíce připomíná karapax (hřbetní část krunýře) některých druhů želv. Právě tato divoce rozpraskaná korkovitá vrstva na povrchu zásobního orgánu (kaudexu) chrání živiny a vodu, které rostlina uchovává v jeho nitru na horší časy!Podle údajů v literatuře vyrůstají v africké domovině zelené části rostlin v zimním období, kdy teploty nad ránem klesají k bodu mrazu a přes den vystupují třeba jen k 15°C! Toto vlhké období je navíc provázeno velkým množstvím rosy, výrazně podporující probouzení rostlin i jejich následné zásobování vláhou. Jakmile se začně oteplovat a nastane sucho, zelené liánovité výhony začnou postupně žloutnout, a do zásobního orgánu se z nich přečerpají poslední zbytky asimilátů (živin)! Z nashromážděných zásob živin a vody pak rostliny přečkají období sucha, a zárodky zelených výhonů na jejich vrcholech se začnou znovu objevovat až se zvýšenou vlhkostí. Tento koloběh se neustále opakuje, a my (pěstitelé) bychom samozřejmě uvítali, kdyby se rostlina chovala podobně i u nás. Ještě lákavější je pro nás představa, že by rostla od jara do podzimu a v zimě se oddávala dlouhému spánku, jako to dělá drtivá většina  „afrických brambor“, které u nás pěstujeme (např. Kedrostis, Zygosicyos, Gerrardanthus atp.), a které zimujeme podobně jako třeba kaktusy!
Jenomže dioskorey nepatří mezi „přizpůsobivé“ druhy. Každý kdo někdy pěstoval v našich sbírkách nejvíce rozřířenou Dioscorea elephantipes ví, že nejenom nedodržuje zavedený rytmus ze své africké domoviny, ale stává se v evropských domácnostech jakousi neřízenou střelou, v jejímž podivném chování aby se čert vyznal! V odborné literatuře ale bývá vytrvale uváděno, jak by to s jejím obdobím růstu a klidu mělo být. Skutečnost je většinou diametrálně odlišná!
Zatímco většinu rostlin se sezónními výhony lze spolehlivě probudit ze spánku teplem v kombinaci s opatrnými a citlivě načasovanými dávkami vody, v případě D. elephantipes se podobné snahy míjejí účinkem. Člověk by toleroval nestálost u mladších rostlinek, ale v jejich případě to ještě docela jde. Ty se alespoň trochu snaží střídat dvě výrazně rozdílná období vcelku pravidelně, i když mnohdy obráceně než je psáno v literatuře. Zato chování starších rostlin v tomto ohledu naprosto postrádá jakýkoliv řád. Měl jsem dokonce předsevzetí, že budu zaznamenávat termíny jejich probouzení a následného upadání do zimního či letního spánku, což jsem bohužel neuskutečnil! 
Každopádně je jisté, že nový start do života vyšel v minulosti naší nejstarší rostlině (prům. 8cm) už na úplně všechna roční období tradičního českého roku, a délka vegetace se zelenými stonky na vrcholu trvala od dvou až do osmi či devíti měsíců! Letos se rostlina probudila někdy v únoru a zeleň „vyráběla“ až do konce září, tedy téměř naopak, než by podle údajů v literatuře měla! Menší rostlina stejného druhu (4cm) naplno vegetuje od počátku léta (červen), a zdá se že i vánoční svátky prožije ještě s množstvím nesukulentní zeleně na vrcholu! Další dvě mladé  rostlinky rodu Dioscorea, na jejichž druhové určení si netroufám, začaly naopak vegetovat až s příchodem krátkých dnů, přesně jak bývá uváděno v literatuře.
Už dávno nás přešly snahy zasahovat těmto rostlinám do života. Pokud měly někde ve svém nitru zakódovány zvyklosti ze své domoviny, připravily je o ně světelné a tepelné podmínky, panující v srdci Evropy! Proto ponecháváme rostliny v klidu, dokud nespatříme vyrůstat z jejich vrcholu liánovitý výhonek s náznaky prvních listů. Od té chvíle začneme rostlinu pravidelně zalévat. Zprvu jen v malých dávkách, později docela vydatně, protože rychle přibývající množství zeleně vláhu rychle spotřebuje! Jakmile pozorujeme žloutnutí listů, vodu začneme omezovat, až její přísun zastavíme docela. V době vegetace se ale snažíme rostlinu umístit na teplejším místě kvůli zamezení hniloby kořenů ve vlhkém substrátu. V době vegetačního klidu ji zase klidně necháváme v chladu (5-15°C), což samozřejmě funguje pouze za předpokladu, že se rozhodne odpočívat během naší zimy! V bezlistém stavu kaudex dostává vodu jenom zcela výjimečně, a pouze pokud doba jeho odpočinku probíhá v létě. Celoročně rostlinu nevystavujeme přímému slunci!
Během několika uplynulých let jsme došli k závěru, že na probouzení této rostliny do vegetace nemá vliv délka dne ani teplota na stanovišti, kde je umístěna, a vůbec už ne „budící“ zálivka dosud spící rostliny! V živé paměti ještě máme naše dávné pokusy o umělé probouzení rostlin, které končily hnilobou rostliny, nebo v lepším případě pouze jejím absolutním nezájmem začít růst  kdy my si usmyslíme! Jako opravdu reálnou možnost citlivého nabuzení rostlin k životu vidím snad jen rosení kaudexu a jeho bezprostředního okolí, jak o něm píše Honza Gratias ve své knize „Podivné rostliny s kaudexy a pachykauly“!
Posledních pět nebo šest let již provozujeme nenásilnou formu pěstování, a řekl bych, že k oboustranné spokojenosti. Dioscorea elephantipes je naštěstí rostlina se skromnými nároky na množství světla, takže je v podstatě jedno kdy se zrovna probudí k životu, protože její zelené sezónní výhony nikdy nebývají zdeformované nedostatkem slunečních paprsků! Jejich nadbytek lze regulovat docela snadno umístěním rostliny na přistíněném místě! Ani vysoké teploty nemají na růst neblahý vliv, jak jsme se mohli přesvědčit zrovna během uplynulého léta, které obě naše rostliny úplně celé prožily v plné vegetaci při jedné i dvou vydatných zálivkách týdně!
Napadá mne už jen jediný důvod, který může být spolehlivým podnětem k novému startu do života. Pokud vše mezi vyživovací a zásobní částí rostliny funguje tak, jak se domnívají botanici a je psáno v odborných statích (výroba živin zelenou částí a jejich následné skladování v kaudexu), může rostlinu k životu probudit pouze nedostatek živin v zásobárně! Jakmile se rostlina cítí být v ohrožení (hladová), rozhoupe se k doplnění svých zásob vytvářením nové zeleně! Někdy na svém vrcholu vystrčí jenom krátký bezlistý výhonek a ještě dlouho poté čeká na ten správný okamžik! V tu chvíli již může další dění alespoň trochu ovlivnit i pěstitel s konvičkou či rozprašovačem v ruce. Další vývoj ale stejně záleží jen a pouze na samotné rostlině, zvláště pokud se jmenuje Dioscorea elephantipes!
Na trojici snímků v úvodu je stejná rostlina, nejprve v listopadu 2009, a poté dvakrát v listopadu 2011, tentokrát bez listí. Na detailním záběru je vidět uprostřed zbytek letošního výhonu, a hned před ním již hnědý zárodek nového! Na obr.č.4 je probouzející se malá D. elephantipes, a následuje snímek trochu jiné rostliny ve stejné fázi života, jejíž jméno však stále neznáme! Dioscorea mexicana (D. macrostachya) na obrázku šestém na své probuzení teprve čeká (v misce o průměru 32cm!), ta na sedmém snímku se již probudila, přestože se nám ji v té době stále ještě nepodařilo zakořenit! Její výhony už v tu dobu dosahovaly takřka dvou metrů! Podoba s karapaxem želvy je v případě této rostliny dokonalá (obr.č.8)! A na závěr ještě jedna mladá, dosud neurčená dioskorea, která zatím poctivě dodržuje africký režim! Snímek byl pořízen 19.11. 2011, zhruba dva týdny po jejím probuzení! Naprosto stejně se chová i druhá, kterou máme ve sbírce!