sukulenty.estranky.cz

Být v pravý čas na správném místě se vždycky vyplatí. Jen se to mnohdy obtížně realizuje, a v tomto ohledu nejsou sukulenty žádnou výjimkou, zvláště když je pěstitelská sezóna v plném proudu. To prostě nelze být u všeho. Jsou ale okamžiky, kdy musí jít všechno ostatní stranou. Třeba když očekáváme prvokvetení nějakého druhu, který pěstujeme už pěknou řádku let a celou tu dobu marně čekáme na onen premiérový kvítek. Stejná situace ale může nastat i s rostlinou, jejíž květy se objevují v naší sbírce už vcelku pravidelně, přesto pro nás stále zůstávají vzácnou událostí. Jednou s takových je i Staparesia od pana Fišera z nedaleké Vyskytné, o níž jsme v minulosti psali dokonce už dvakrát (Pěstitelská praxe/27.11. 2007 a 28.11. 2016).

Fotili jsme v minulosti tuto rostlinu mnohokrát, především její květy, ale také protáhlá poupata. Trčí z úpatí rostlin jako miniaturní rakety, namířené do všech světových stran. Až dosud jsme viděli vždy jen ta poupata a potom už otevřené květy, veliké a neskutečně nádherné.  Zrovna když jsme loni na podzim chystali sbírkový skleník na otevření pro veřejnost v rámci akce „Babí léto se sukulenty“, padlo mi do oka otevírající se poupě zmíněného křížence Stapelia grandiflora a Tavaresia barklyi. Otevření květu bylo opravdu již na spadnutí. Událo se to v předvečer otevření skleníků a času nebylo zrovna nazbyt. Přesto jsem okamžitě vyrazil za Ivou, aby připravila foťák. 

Mohutný trs tohoto křížence jsme přivezli v srpnu od pana Fišera z Vyskytné nad Jihlavou, v jehož kaktusářském skleníku kdysi spatřil svět. Jeli jsme tam především kvůli těmto křížencům, protože kde jinde je sehnat, když ne přímo u zdroje. Pan Fišer nám už rok předtím slíbil, že nám nějaké namnoží a svůj slib dodržel. Protože je to kytka tak trochu náladová, je dobré pořídit si jich víc, když se ta možnost naskytne. Stěhovali jsme od něj i jiné rostliny, ale o tom někdy jindy v samostatném článku, protože se tehdy děly skutečně zajímavé věci. Zmíněný trs byl přizdoben ještě dospělou růžicí sněhobílé mexické Echeveria laui. Nikdy by mne nenapadlo dát ty dvě kytky dohromady, a vlastně jsem si ani nedovedl představit, jak by mohlo jejich společné soužití v praxi uspokojivě fungovat. U nás by to určitě nešlo, a troufám si říci, že ani ve většině jiných sukulentářských sbírek. Buď by soužití té nesourodé dvojice vyhovovalo jedné nebo druhé z rostlin, ale určitě ne oběma k všeobecné spokojenosti. U pana Fišera je ale všechno jinak, protože má zelené ruce. Říká se to o spoustě lidí od sukulentů, ale  v té krystalicky čisté podobě je jich opravdu jenom pár. Mimo jiné se tito lidé spolehlivě poznají právě podle toho, že mohou cokoliv zapíchnout kamkoliv a světe div se, ono to tam spokojeně roste a kvete jako o život. Nediví se tomu jenom oni, ti se zelenýma rukama, protože těm to naopak připadá naprosto samozřejmé.

Rozhodli jsme se ponechat ty dvě rostliny pohromadě dokud to půjde. Za prvé je jednalo o kuriozitu, která by mohla zaujmout návštěvníky naší podzimní akce, za druhé kvůli zmíněné choulostivosti stapeliovitého křížence, a za třetí protože rostliny pan Fišer sází do velice podobného substrátu jako my. Počasí na sklonku prázdnin vývoj poupat nečekaně urychlilo, a tak jsem začal ve skrytu duše doufat, že první z květů by se mohl otevřít ještě před zmíněnou akcí. Že to nakonec vyjde takhle přesně jsem ale netušil. A tak jsme na chvilku přerušili veškeré závěrečné přípravy a přenesli květináč s tou afro-mexickou směsicí do letního makroloňáku, kde se fotí nejlépe.

Když jsem poupě při pochůzce skleníkem spatřil, byla puklinka v jednom z jeho švů jen nepatrná. O půlhodinku později, když byla rostlina připravena k focení, už švy byly popraskané po celé své délce úplně všechny a poupě v tu chvíli připomínalo jakousi extravagantní klícku. Za další půlhodinu už se začaly cípy květu od sebe vzdalovat a květ se otevřel v plné své kráse. Stihli jsme to tedy na poslední chvíli. Byli jsme tentokrát v pravý čas na správném místě. Poupat všude okolo sice vylézala spousta, ale bylo nám jasné, že jejich podzimní vývoj už nebude nijak převratný a zlomový okamžik při otevírání dalších květů může spadnout do období naší dovolené. Ukázalo se, že naše předpoklady byly správné. Po návratu z teplých krajin na počátku října to ve skleníku sice pořád kvetlo jako o život a taky dost smrdělo, ale na okamžik pukání bychom už čekali marně.

Asi pět dnů po těch vzácných okamžicích pukání staparesiového poupěte jsme nesourodou dvojici od pana Fišera nafotili znovu. Tentokrát už v klidu, s pozadím a naplno rozkvetlou staparesií i nádhernými poupaty, čekajícími na ten správný čas. Narychlo pořízené snímky pukání ale zůstanou svědectvím toho vzácného okamžiku, během něhož člověk na chvilku zapomene na vše ostatní, ohromen dokonalostí, jakou nás pestrý svět sukulentů dovede znovu a znovu překvapovat.

Na úvodním srpnovém snímku je Staparesia od pana Fišera ozdobena zatím jen nenápadnými poupaty. Následuje dvojice fotografií ze 7. září 2018, kdy se první květ začal otevírat a vytvořil zajímavý tvar, trvající pouze několik minut. Zbylé dva obrázky byly pořízeny o několik dnů později, kdy rostlina již kvetla naplno a další její poupata už mířila přes okraj květináče do všech stran.