PŮVAB sukulentního AUTOVÝSEVU
Některé sukulentní rostliny vytvářejí spousty semen, aniž bychom se o to (my, pěstitelé) sebeméně přičinili. Ta semena jsou pak z jejich tobolek vystřelována, odnášena větrem či průvanem, nebo uváděna do pohybu kapkami vody při zalévání. Jakmile se v místě jejich dopadu vytvoří ideální podmínky, semena zde vyklíčí. Někdy to trvá i několik měsíců, jindy sotva pár dnů! Prachová semínka echeverií klíčí obvykle hned ve vedlejších květináčích, především v místech lehce přistíněných. Semenáčky Euphorbia obesa jsou mnohem vzácnější, a objevujeme je někdy i na úplně opačné straně skleníku, než kde mají své stanoviště naše sbírkové rostliny. Je to výsledek „střelby“, díky níž jsou semena této rostliny z praskajících semeníků katapultována i na několikametrové vzdálenosti. U některých druhů rostlin se zdá být autovýsev dokonce mnohem efektivnější než výsev řízený pěstitelem. Typickým příkladem je Dorstenia foetida. Její semínka, také vystřelovaná do značných vzdáleností z terčovitých květenství, obvykle klíčí až po delší době, ale zato mnohem lépe než ve výsevním aparátu s umělým osvětlením. Mnohokrát jsme se o tom měli možnost v praxi přesvědčit. Semenáčky je dobré v místě vyklíčení ponechat co možná nejdéle. V případě Dorstenia foetida se jedná i miniaturní soudky s lesknoucí se pokožkou, naplněné vodou k prasknutí a ozdobené miniaturními lístky na vrcholcích. Zatímco umělé a cílené výsevy této nádherné rostliny se nám nikdy příliš nedařily, sběrem malých rostlinek z autovýsevu jsme jich získávali vždy dostatek!
„ Semenáčky, které vyklíčily v nejbližším okolí rostliny ze seme
n samovolně vypadaných ze zralého plodu.“ Tak nějak zní definice autovýsevu v botanických slovnících. Nejčastěji se přihodí u rostlin samosprašných (autogamních), ale v mnoha případech se jedná o výsledek klasického opylení hmyzem. V našem skleníku se s autovýsevy setkáváme nejčastěji u samosprašných rostlin. Třeba taková Meskoklema macrorrhizum je úplnou továrnou na semena, jimž stačí k uvedení do pohybu jediná kapka vody, dopadnuvší ve správný čas na správné místo! Tím místem je horní strana seschlé a do té doby i docela tvrdé tobolky, ukrývající ve svém nitru zralá semena. Povrch tobolky působením vody změkne, tobolka se otevře a semínkům už nic nebrání na jejich cestě za světlem a vláhou! Jak jednoduché a účelné! Mnohé druhy rodu Anacampseros zase vytvářejí semena aniž by rostliny vůbec vykvetly! Semínka pak zvláštně chřastí v průsvitných semenících, čakajíce na cestu do nových domovů.
Podobným případem je i Portulaca pilosa, o jejímž pěstování jsme již také v minulosti psali (Pěstitelská praxe / 7.8. 2012). Semena dozrávají na koncích odkvetlých výhonů této rostliny neuvěřitelně rychle, a poté se sypou všude kolem. Čekal jsem, že stejně rychle bude probíhat i jejich následné klíčení v místě dopadu, ale všechno bylo nakonec trochu jinak.
Z loni kvetoucí dvojice rostlin, darovaných nám panem Lotharem Bönischem, jsem nasbíral semen opravdu hodně. Zbylé jsem ponechal na rostlinách, které neustálé mnohaměsíční kvetení natolik vyčerpalo, že během zimy uhynuly (neuhnily, prostě vyčerpáním). Část semen jsem ze zvědavosti vysel s takřka nulovým výsledkem. O to větší překvapení mne čekalo na počátku letošního léta, kdy se v květináčích u mnoha rostlin po celém skleníku (i na jiných místech!) začaly objevovat malé semenáčky této zajímavé rostlinky. Zprvu jsem je považoval za plevel, ale jakmile se mezi jejich droboučkými lístky začaly objevovat typické světlé vlasy, bylo mi jasné, že Portulaca pilosa u nás v žádném případě nevyhynula! 
V přírodě několika kontinentů se jedná o rostlinu invazní, zarůstající v krátkém čase veškerý volný prostor, především takový, kde by jiné rostliny neměly šanci přežít. Protože v Americe, Austrálii nebo Asii rostliny obývají nejrůznější biotopy, i jejich vzhled je mnohdy výrazně odlišný, přestože se stále jedná o jeden rostlinný druh.
Mladé semenáčky Portulaca pilosa se mají čile k světu. Zprvu sice vypadají, že jejich šance na přežití je tak půl napůl, ale nakonec přežijí úplně všechny. Rostlinky přece jenom dostávají pravidelnou zálivku společně se svými hostiteli (nedobrovolnými a většinou jen dočasnými), na jejichž území vyklíčily, a kde prožívají různě dlouhá období, než přijdu já s pinzetou, vydloubnu je a přesadím do samostatných květináčků. Mnohé z nich stihnou do té doby vykvést a dokonce i vytvořit první várku čerstvých semen!
Ideálními místy pro vyklíčení semen v přírodě jsou nejrůznější prohlubně, kde se po deštích nejdéle zdržuje voda, a které zároveň maličkým klíčencům alespoň na nějaký čas poskytují potřebnouch ochranu před palčivými slunečními paprsky. Podobně je tomu i v našem skleníku. Například mexické rostliny rodu Echeveria snad nikdy nevyklíčily přímo v květináči rostliny, na jejíchž květních stvolech vyzrála semena. Téměř pravidelně se ale objevují malé semenáčky ve stínu velkých, čtvrt století starých rostlin Euphorbia horrida, stojících nedaleko. Jeden rok jsem zde sbíral miniaturní, ale již nádherně husté růžice Echeveria setosa var. setosa, letos na stejném místě vyklíčilo potomstvo Echeveria runyonii. Chce to jen zvolit ten správný čas. Rostlinky by už měly být životaschopné, takže se vyplácí ponechat je na místě klíčení co možná nejdéle. Nic se ale nemá přehánět. Příliš dlouhé váhání může být příčinou deformování listových růžic, narážejících již na těla hostitelských rostlin. A také už mladé echeverie (i jiné rostliny) na stinném místě začínají pociťovat nedostatek slunečních paprsků!
Zdaleka nejpopulárnějším autovýsevem v našem skleníku bylo svého času potomstvo Euphorbia viguieri. Semenáčky této deštníkovité rostliny z Madagaskaru patří k nejhezčím vůbec. Pruhované listy na tenkém kmínku a zářivě červené okolí růstového středu z nich dělá opravdovou sukulentní atrakci. Když k nám přijel zájezd kaktusářů a někdo z návštěvníků skleníku po tom nádherném semenáčku zatoužil, vyhlásil jsem jednoduché podmínky. Kdo si rostlinku v té naší sukulentní džungli najde, tomu ji vydlouhnu a věnuji! Nedostalo se nikdy na všechny zájemce, protože jak známo, euforbie jsou co se množství semen týče docela skoupé. Střílejí je ale z praskajících semeníků hodně daleko, takže najít semenáčky bylo možné i v nejodlehlejším koutech skleníku!
Autovýsev tedy má i své kouzlo. Udrží ve sbírce rostliny, které pěstitel třeba už nějakou dobu považoval za vyhynulé. Nebo získá semenáčky druhů, kter
é už celá léta množí výhradně vegetativně, protože jejich výsevy se nevyplácejí a připadají mu zbytečně složité a zdlouhavé. U některých druhů sukulentních rostlin navíc bývají semenáčky mnohem krásnější než řízkovanci. A tak tedy chvála autovýsevu!
Na úvodní dvojici fotografií je Mestoklema macrorrhizum. Nejprve celá rostlina, a potom pohled shora na množství semeníků v nejrůznějších fázích vyzrálosti. Obr.č.3 patří Dorstenia foetida a jejím terčovitým květenstvím, na nichž se právě vyvíjejí semena. Na čtvrtém snímku je Portulaca pilosa, vyrůstající u jedné blíže neurčené huernie v naší sbírce. Následuje dvojice snímků stejného druhu, přirůstajícího vedle trsu Crassula barklyi. Rostlina tam vyklíčila někdy na konci června. Na prvním z dvojice snímů jsou jí sotva tři týdny a už začíná kvést! Druhý snímek byl pořízen jen o 10 dnů později! Na závěr ještě jedno přírodní semeniště na ostrově Tenerife, které jsme nalezli u vesničky Batán de Abajo v pohoří Anaga. Jediný kousek trochu úrodnější půdy ve skalních stěnách je hostitelem semenáčů hned několika různých druhů rostlin!
