sukulenty.estranky.cz

Všeobecně platí, že v životě je vždy něco za něco. Výjimkou nejsou ani sukulenty. Zdánlivě ošklivé kytky se změní v sukulentní krasavice ve chvíli, kdy se otevře první jejich květ, obyčejné „zelí“ zkrásní, jakmile na jeho listy zasvítí jarní sluníčko a padne ranní rosa. Ty proměny mají mnoho podob. Půl roku pěstujeme naprosto nenápadnou rostlinu, a odměnou za výdrž je nám pak kytka famózní a neopakovatelně krásná, byť třeba jen na pár dnů.
Dvojnásob ono okřídlené pořekadlo platí v případě rostlin čeledi Asclepiadaceae, pro něž zlidovělo označení „smrdutky“. Je výstižné co se týče zápachu, vycházejícího od rána do večera z jejich květů. Nemůže ale ani trochu vystihnout jejich neskutečnou krásu. Troufám si říci, že poupata smrdutek bezprostředně před otevřením jsou jedním z největších sukulentářských zážitků, a nic na tom nemění ani délka praxe dotyčného pěstitele. Jsou to okamžiky, které nezevšední ani za desítky let, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Pokaždé je to pozvánka do říše neskutečna, do poslední chviličky uzavřená našim zvědavým pohledům. V případě rostlin čeledi Asclepiadaceae si nikdy nemůžeme být dopředu jisti, co vlastně vzápětí spatříme, jakmile se tajemná opona začne zvedat. Stokrát jsem viděl otevírat se poupě té úplně nejobyčejnější ze všech smrdutek. Přesto mne Orbea variegata již mnohokráte znovu překvapila květy úplně nového vzoru, vycházejícího přitom jako pokaždé z notoricky známé dvoubarevné kombinace. A to jsem byl ještě chvíli předtím skálopevně přesvědčen, že čarodějka příroda už veškeré své možnosti dávno vyčerpala!Uprostřed letošního léta, ještě když opravdu jako léto vypadalo, jsme si krásy jejich smrdutých květů užili opravdu do sytosti. I s tím že se za tu krásu platí, že něco je opravdu za něco! V letním makroloňáku bylo chvílemi opravdu nedýchatelno, když rozpálený vzduch prosytily nejrůznější pachy, z nichž jeden byl silnější a nepříjemnější než druhý. Mouchy se v ty slunečné a horké dny mohly zbláznit, a já s konví v ruce a zacpaným nosem jsem platil daň za tu krásu všude vůkol.Začala to Stapelia hirsuta, jejíž květy jsou poměrně velké, chlupaté a celkově svým vzhledem věrně připomínající maso. Jejich zápach je cítit na několik metrů. Netrvalo dlouho, a v květech rejdily mouchy všeho druhu, aby zde co možná nejdříve nakladly svá vajíčka v domnění, že se tak postaraly svému budoucímu potomstvu o dostatek kvalitní stravy v jeho životních začátcích. Mouchy se vůbec nenechaly rušit, když jsme se rozhodli květy těchto stapélií fotit, a neopouštěly jejich středy ani při přenášení rostlin na druhou stranu průchoďáku. Přitom všichni dobře víme, jak jsou ti otravní tvorové obezřetní, když se je snažíme zasáhnout dlaní. Veškerá ostražitost jde v době kvetení Asclepiadaceae prostě stranou. Mouchy se tu objevily nejrozmanitější a ze širokého okolí se slétly i takové, jaké jsem ve skleníku jaktěživ neviděl. Stapelia hirsuta nás ( i mouchy) potěšila mnoha nádhernými květy nejrůznějších velikostí, odstínů i výšky chlupatého přizdobení.Předcházelo tomu postupné nafukování poupat, podle nichž je ještě před kvetením dobře poznat, že nemáme co do činění s vizuálně hodně podobnou a mnohem častěji pěstovanou příbuznou Stapelia grandiflora. Také ona se chystala tou dobou kvést. Její poupata jsou ale protáhlejší, s výraznou špicí a také bývají o poznání větší.
Když jsme se chystali vyfotit první letošní květ Stapelia hirsuta, propásli jsme ten krátký čas, kdy byly všechny jeho cípy ještě napnuté do stran. Než se dostavilo dobré světlo, byly už zahrnuty nazad a obepínaly jeden ze stonků kvetoucí rostliny jako chobotnice svými chapadly. A v těsné blízkosti středu květu už nejpohotovější mouchy z našeho makroloňáku stačily naklást vajíčka.
Jakmile se otevřely obří květy Stapelia grandiflora a jejich puch se přidal k tomu z již kvetoucího příbuzenstva, bylo v průchoďáku na padnutí. Venku zrovna panovalo typické letní počasí, teploty atakovaly den co den třicítku a pod makrolonem bylo ještě o deset více. Na dlouhý pobyt to tam v ty dny rozhodně nebylo, ale jako na potvoru jsem musel dost často zalévat. Chvílemi mi už dokonce připadalo, že plastové konve se stávají anatomickou součástí mého těla. Do třetice všeho smradlavého se otevřely květy dvou rostlin Orbea variegata, druhu notoricky známého a dříve také řazeného k rodu Stapelia. Zatímco první květy byly hodně tmavé a hnědofialová v nich výrazně převládala nad žlutou, u druhé rostliny tomu bylo přesně naopak. Přiznám se, že květy s tak drtivou převahou žluté jsem ještě nikdy předtím naživo neviděl. A mouchy měly zase pohotovost!
Každá rostlina si holt své opylovače láká po svém. Každá musí nabídnout něco extra, aby se neztratila v obrovské konkurenci pachů i vůní a oslovila právě tu svoji cílovou skupinu zájemců. Nám ty květy smrdí všechny stejně, pokud se samozřejmě zcela výjimečně nejedná o květy voňavé, ale mouchy by mohly vyprávět, které že jsou právě ty jejich nejoblíbenější. Zvláštní je, že za slunečných dnů je zápach mnohem intenzivnější. Také teplo se sluncem přímo související jej ještě umocňuje. Jakmile slunce zapadlo za obzor, našim čichovým buňkám se vždy výrazně ulevilo,protože zápach takřka zmizel a setrvával opravdu jen v těsné blízkosti květu, a to ještě v nepatrném zlomku své denní intenzity. Jak už jsem kdysi psal, proč by vlastně květy měly smrdět neustále, když i mouchy přece musejí někdy spát! Příroda to zkrátka má pokaždé dobře vymyšleno. A také maximálně úsporně a efektivně.
Když hlavní vlna opravdových letních dnů skončila a obří květy našich smrdutek povadly, podivný zápach v makroloňáku přetrvával. Bylo nám to divné, protože kvetly už jenom některé rostliny rodu Huernia, které obvykle na větší vzdálenost cítit není, a pak Stapelia flavopurpurea, jejíž květy naopak intenzivně voní po medu. Při pátrání po zdroji zápachu jsme přičichli i k nádherným květům Orbea wissmannii var. eremastrum a s překvapením zjistili, že i ony docela příjemně voní!Nakonec Iva zdroj zápachu přece jenom objevila. Byla jím jednoduchá palicovitá květenství Peperomia graveolens, jichž se v půli srpna urodilo opravdu požehnaně, a to jsem jich postupně více než polovinu ostříhal, abych rostlinám alespoň trochu ulehčil. Zápach z květů jihoamerického pepřince s tvarově zajímavými a nádherně zbarvenými listy sice nebyl tak silný jako u stapelií, ale i tak dost nepříjemný. Něco podobného jsem kdysi ucítil, když jsme si sundali botasky a ponožky na pláži v Agia Roumeli po půldenním putování soutěskou Samaria.
Mouchy tedy letos prožily v našem letním makroloňáku rušné dva týdny na přelomu července a srpna. Možná že i nějakou tu jejich podobu nirvány. Já jsem se musel pokaždé zhluboka nadechnout, když jsem se tím zamořeným územím prodíral s konvemi plnými vody. Stejně mi to ale nedalo a v tom mnohdy nesnesitelném vedru a puchu jsem se beztak aspoň na pár okamžiků kochal tou úchvatnou podívanou, kterou nám ty jinak vcelku nenápadné kytky z Afriky letos nachystaly. Připadal jsem si jako na módní přehlídce barevných kombinací od předních návrhářů, kteří s pouhými dvěma barvami dokáží hotové divy. Jsem rád, že jsem byl u toho. Že jsem mohl den za dnem pozorovat ty úžasné proměny, kdy se z docela nenápadného poupěte stává poupě naprosto nepřehlédnutelné, a z něj pak jako mávnutím kouzelného proutku to na nás příroda vybalí se vší parádou i nepříjemnými vedlejšími účinky, které pocítíme i bez varování na příbalovém letáku.
Na úvodním snímku je květ Stapelia hirsuta s již nakladenými vajíčky much ve svém středu. Na druhém pak květ stejné rostliny zezadu, obepínající její stonek svými cípy.Na obr.č.3 jsou dva typově trochu odlišné květy S. hirsuta, které se otevřely na sousedních rostlinách v jediný den. Fotografie č. 4 a 5 patří dvěma naproto odlišným typům květů Orbea variegata, mouchy ovšem zajímaly oba stejně. Na šesté fotografii je květ Stapelia grandiflora v trochu světlejším provedení a neodmyslitelná vajíčka much blízko jeho středu. Následuje dvojice stejných květů i s mouchami, pilně hledajícími další místečko pro své potencionální potomstvo. Dvojice snímků v závěru patři voňavým květům jiných zástupců čeledi Asclepiadaceae. Nejprve nádherné květy Stapelia flavopurpurea, vonící docela výrazně po medu, a na úplný závěr Orbea (Caralluma) wissmannii var. eremastrum s vůní jemnou a decentní.