sukulenty.estranky.cz

Rostliny z čeledi Asclepiadaceae (klejichovitých) jsou pestrým společenstvím, které my pěstitelé milujeme kvůli nádherným, i když někdy silně zapáchajícím květům. Ty svými tvary, barvami a jejich mnohdy neskutečnými kombinacemi výrazně zastiňují samotná těla rostlin, která jsou až na výjimky vcelku nenápadná a vzájemně si často velice podobná. To samozřejmě platí především pro rostliny, kterým se lidově říká smrdutky, a kromě rostlin rodu Stapelia mezi ně patří další rozvětvené příbuzenstvo (Caralluma, Orbea, Huernia, Duvalia, Hoodia a mnoho dalších). Právě jich se týká téma dnešního článku, které se na první pohled může jevit pěstitelsky nepodstatné, ale pravý opak je pravdou. Sukulentáři to dění ale samozřejmě už mají dávno odpozorováno.
Stapelie a jejich příbuzenstvo tvoří většinou husté trsy vzpřímeně či poléhavě rostoucích těl, vznikající hojným bočním odnožováním. Při správném pěstování, a alespoň částečném dodržování vegetačního klidu v období naší zimy, narůstají boční odnože většinou v hlavních vegetačních obdobích, kterými jsou u většiny druhů v našich podmínkách jaro a podzim. V létě rostliny upadají v době největších veder do krátkého klidového stavu, což ovšem mnohým z nich vůbec nebrání v hojném kvetení. Od konce podzimu do předjaří pěstitelé své rostliny udržují v jakémsi umělém spánku při omezené zálivce, odpovídající mizerným světelným podmínkám naší zimy. I zde samozřejmě platí výjimky, protože některé druhy těchto rostlin rozkvétají mnohdy až na počátku naší zimy (např. z rodu Piaranthus).
Právě nárůst bočních odnoží je znakem, že rostlinám se dobře daří, a tak trochu i zárukou, že se jejich pěstitel může v blízké budoucnosti dočkat i oněch zmíněných květů nebývalé krásy. Poupata, a následně květy, se totiž v případě keříčkovitě rostoucích druhů z čeledi Asclepiadaceae objevují výhradně na nejmladších výhonech!
Nové výhony berou síly k svému vcelku rychlému jarnímu či podzimnímu nárůstu z těch starších. K tomu je třeba ještě připočíst květy, takže není divu, že starší stonky následně působí značně unaveným dojmem. Na vlastní růst už se jim nedostává sil, následkem čehož postupně ztrácejí své charakteristické zbarvení. Právě jiným zbarvením se začínají postupně čím dál více odlišovat od těch mladších. Na slunci se po zastavení růstu snadno spálí, a celkově bývají mnohem zranitelnější. Jejich kořeny již nepracují naplno, a protože saví škůdci je nešetří o nic více než mladé výhony (které mají samozřejmě nejraději), stávají se často právě staré stonky hlavními kandidáty hniloby. Díky nim pak mnohdy uhyne v krátké době i celá rostlina, pokud si pěstitel poškození včas nevšimne. 
Nejedná se přitom o nějaký pravidelně zavedený rytmus výměny generací. Záleží na péči o rostliny ze strany pěstitele. Pokud jsou například rostliny vystaveny zbytečně dlouhému období sucha, snaží se v zájmu záchrany vcelku logicky živiny a vodu dopravit právě do nejmladších výhonů. Při pravidelném a citlivém přísunu vody mohou naopak starší stonky vydržet v dobré kondici i několik sezón (i když zcela výjimečně!)! Odcházet začínají starší stonky vždy od svého vrcholu, a svrašťování postupuje směrem dolů tak rychle, jak z pletiv starého výhonu mizí voda a živiny v podobě průhledné šťávy.
Co z toho plyne pro pěstitele? V podstatě pravý opak snah všech kaktusářů, kteří se chtějí ve svých sbírkách pyšnit rostlinami co možná nejstaršími. Pro pěstitele stapelií, huernií a dalších podobných rostlin je mnohem výhodnější pěstovat trsy rostlin s co největším zastoupením mladých, a tudíž i kvetoucích výhonů. Proto je vhodné čas od času přistoupit k zmlazování, které někteří pěstitelé nahrazují pouhým odstraněním starých, nefunkčních a už nepříliš vzhledných stonků. Zatímco u některých druhů (např. z rodu Piaranthus) je lze vcelku jednoduše odlomit opatrným kroutivým pohybem, u jiných musí přijít ke slovu ostrý nůž. Obojí se pěstiteli vyplatí. Jeho rostlina bude zase vypadat k světu a získá vyšší odolnost proti škůdcům i trvalejšímu přemokření substrátu a následné hnilobě.
Vhodným časem k odstraňování přestárlých výhonů je dělení trsů klejichovitých rostlin při jejich přesazování. V případě rostlin z čeledi Asclepiadaceae (dnes už prý Apocynaceae) se vyplatí průběžně si namnožit potencionální nástupce sbírkových rostlin. Svým snadným vegetativním množením k tomu smrdutky a jejich příbuzenstvo skoro vyzývají!
Úvodní snímek je symbolický. Střídání stráží probíhá v případě rostlin rodu Piaranthus s plnou parádou. Zatímco mladší, svěže zelené výhony v pozadí nakvétají, ze starých v popředí odcházejí poslední zbytky energie a vody, které napomohou budoucímu kvetení. Následuje dvojice fotografií Stapelia grandiflora. Na té první je horní polovina starého výhonu už odstraněna, a další kandidát stárnutí je patrný odlišným zbarvením od ostatních stonků. Na další fotografii je stárnutí stonku uprostřed trsu také zjevné a čeká jej brzké odstranění. Na posledním snímku vidíme opět střídání generací. Zatímco mladé výhony Huernia aspera jsou v plné vegetaci a nakvétají, starší stonek už působí nezdravým dojmem. Dnes už z něj takřka nic nezůstalo a zbytek bude odstraněn při jarním přesazování.