Sukulentní ŽIVOT NADORAZ
Některé druhy rostlin to tak prostě mají zařízeeno. Když nastane jejich čas, vykvetou a v zájmu záchrany druhu nabízejí své květy k opylení hmyzu. Protože vydaly do přípravy a vlastního kvetení veškeré své síly, vypadají bídně, až se někdy zdá že na prahu smrti. A ono to tak nějak opravdu bude. Když už se zdá, že rostlina to má za sebou a semena také hledáme na vrcholcích zaschlých květenství marně, náhle začíná bujet v úpatí té zbídačené kytičky (týká se to většinou drobnějších druhů) nový život.
Podobným způsobem žije spousta sukulentů, ale snad nejžalostněji vypadají po odkvětu některé druhy drobných tlustic, především pak těch z okruhu Crassula tomentosa nebo C. capitella. O mnohých z nich se tvrdí, že jsou samosprašné, ale nakonec semena v zaschlých květech nenajdete. Možná se už dávno rozletěla po okolí, nebo tam prostě a jednoduše žádná nikdy nebyla. A pak zjistíte, že u vedle stojící rostliny stejného druhu je jich na rozdávání. To vše v naprosto stejných podmínkách a při jednotné péči pěstitele o své rostliny.
Drobné tlustice z jihu Afriky ale neponechávají nic náhodě. V úpatí se objeví zmíněné mladé rostliny, ale odkud berou sílu k poměrně živelnému nárůstu ví bůh, protože ze staré rostliny nezbylo zhola nic už ve chvíli, kdy o těchto pokračovatelích rodu ještě nebylo ani stopy! A přece se nakonec objeví pokaždé, i když už přestáváme doufat. Příroda je prostě dokonalá a jen tak si s námi pěstiteli pohrává jako zkušený hráč pokeru.
Naivně jsem se domníval, že podivnému chování těch krasulek zamezím tím, že zavčasu odstraním ten vyčerpání způsobující květní stvol. Chvilku to dokonce vypadalo, že moje snahy se nemíjejí účinkem. Namísto kvetení se všude po obvodu staré rostliny začalo objevovat množství nových a svěžích, takže jsem propadl pocitu vítěze nad přírodními zákonitostmi. Jenomže uběhl měsíc či dva, a v růstových středech všech takto uměle vznikých odnoží se znovu objevily zárodky květních stvolů!
Plyne z toho pro mne ponaučení, že do řádu přírody se nemá zbytečně zasahovat a žádný soucit není na místě. Rostlina si to prostě asi musí protrpět, protože jenom tak je naprostá jistota, že vám odnože vydrží až do další sezóny, kdy zpravidla teprve vykvetou. Tento koloběh se vcelku pravidelně opakuje. Svádí to tedy k zařazení těchto rostlin mezi dvouletky, protože jeden rok se vyvíjejí, aby druhý vykvetly a odešly do věčných lovišť. Jenomže ony vykvetou pouze za dodržení určitých podmínek. Pokud je pěstitel nedodrží, možná sice nemá rostliny tak vzhledné, ale zato dlouhověké, pokud samozřejmě díky jeho „péči“ mezitím neuhynou!
Kromě typově rozmanitých rostlin z okruhu Crassula tomentosa známe podobné chování také u známých C. capitella, C. exilis nebo miniaturek z okruhu Crassula pyramidalis. U posledně jmenovaných zase po odkvětu celé rostliny zežloutnou, a zprvu jsem je dokonce považoval za hnijící. Takto vypadají třeba dva nebo tři měsíce po odkvětu, a když už ztrácím veškerou naději, přece jenom se nakonec mladé rostlinky na jejich vrcholcích nebo v úpatích objeví. Původní rostliny u všech druhů nakonec definitivně hynou, když nás předtím potěšily svými květy a následně se ještě stihly postarat o potomstvo. Malé, ale šikovné, chtělo by se říci!
Crassula tomentosa na prvním snímku je opravdu miniaturní (v květináčku 4x4cm) a v době focení ještě nádherně kompaktní. Na druhém snímku vidíte co z ní zbylo po odkvětu, ale zároveň už můžete pozorovat maličké rostlinky v úpatí torza té původní. Crassula tomemtosa ssp. glabrifolia nebývá o moc větší, a mladé rostliny se po jejím obvodu objevují už v době přípravy ke kvetení, jak můžete vidět na snímku třetím. Na čtvrtém se stejná rostlina po odstranění zbytků květního stvolu. Mladé rostliny po obvodu tvoří se zbytky té staré docela zajímavý a takřka symetrický obrazec!
Hovno
(88888888, 30. 9. 2010 19:37)