sukulenty.estranky.cz

Rostliny mnohdy vyvádějí všelijaké podivnosti. Třeba jim praská borka na povrchu jejich kmenů (stonků), a poté se z nich po celých plátech odlupuje. Sukulentáři jsou ale lidé s podivným vkusem. Zatímco normální člověk (nesukulentář, nebo sukulentář začínající) by okamžitě vzal do ruky nůžky, a odstávající kusy kůry hbitě odstranil, aby rostlinu nehyzdily, sukulentáři nechají vše tak a ještě se radují, jak bizarní podívanou jim jejich kytka připravila! Rostliny ale podobné vylomeniny nedělají pro naši potěchu a příjemné pokoukání. Je to především dědictví, které si přinesly ve svém sukulentním podvědomí odněkud z nehostinných dálek, které jejich předkové obývají již po mnoho pokolení!
Ve slovenském časopise Kaktusy-Sukulenty byl kdysi (č.4/1987) otištěn první díl zajímavého čtení z pera pánů Borise Vrškového a Júlia Matise „Poklady mexickej sukulentnej flóry“. Byla to na tehdejší dobu nevídaná přehlídka informací o rostlinách, které se u nás na sklonku osmdesátých let minulého století vyskytovaly jen ve sklenících několika málo fajnšmekrů, zatímco my ostatní jsme teprve v koutku duše spřádali plány na vysévání jejich semen! V tomto článku měly svůj odstavec i rostliny rodu Bursera. Kromě spousty užitečných pěstitelských pěstitelských rad jsem se z článku také dozvěděl příčinu onoho podivného dění na povrchu ztloustlých kmenů těchto mexických rostlin. 
Rostliny se odlupováním částí své borky brání epifytům, porůstajícím často jejich kmeny a bránícím přístupu slunečních paprsků k zeleným částem, a to především v době probouzení rostlin na začátku vegetace. Protože bývají tyto rostliny olistěny pouze menší část roku, nechtějí se tudíž nechat zbytečně připravit o důležité asimiláty. A tak zároveň s částí borky elegantním způsobem shodí i nevítané hosty!
Stejně jako bursery je na tom i Pachycormus discolor, tedy rostlina, jejíž způsob života v aridních oblastech poloostrova Baja California je velice podobný. V menší míře se s tímto chováním setkáváme také u některých fíkusů s baňatými kmeny ( např.Ficus palmeri), pocházejících ze stejných končin!
Je dost možné, že dalším důvodem k výše popisovanému chování těchto zajímavých dřevin, oblíbených především mezi milovníky sukulentních bonsají, může být i parazitická rostlina Cuscuta veatchii, která v období dešťů porůstá jak bursery, tak i tlusté stromy Pachycormus discolor z čeledi Anacardiaceae (ledvinovníkovitých). Cuscuta veatchii je parazitická liánovitá rostlina z čeledi svlačcovitých (Convolvulaceae), schopná v krátké době zarůst relativně velké plochy (resp. vzdálenosti). Snižuje odolnost hostitelských rostlin proti virům i škůdcům z říše hmyzu, a vysává z nich vodu i živiny. A každopádně jejich mladé výhonky připravuje o potřebné sluneční paprsky mnohem výrazněji a rychleji než všechny tilandsie a další epifyty dohromady. Rostlin rodu Cuscuta existují desítky druhů po celém světě, a na mnoha místech (včetně ČR) škodí i na hospodářských plodinách! Údajně se jich také využívá k výrobě přírodních barviv!   V trochu jiné podobě je patrné loupání tenkých povrchovách vrstev kmenů u robustních stromovitých rozchodníků Sedum oxypetalum či Sedum frutescens, které jsou jakousi mexickou obdobou některých afrických tlustic (např. Crassula ovata). V případě těchto rostlin se odlupují z povrchu kmenů tenké vrstvy slupek, připomínající papír.
Podobným povrchem tlustého kmene disponují v Africe například známé rostliny Cyphostemma juttae nebo C. bainesii! Také jejich borka připomíná tenký papír a při dotyku šustí. Z kmene se odlupuje prakticky nepřetržitě po celém jeho povrchu. Možná je to pouze můj dojem, ale naše rostlina C. juttae si přes zimu ponechává mnohem více této borky, než potom od jara do podzimu, kdy její vrchol zdobí mohutné listy a dostává pravidelně vodu. Snad kvůli potřebě zabránit zbytečnému odpařování vody, a snaze udržet její zásobu v nitru kmene co nejdéle, protože tuto více než dvacet let starou rostlinu takřka celou zimu nezaléváme!
Každopádně si všechny tyto rostliny přenesly svůj zvláštní, i když vlastně vcelku logický zvyk i do kultury, kde jim přitom podobná „nebezpečí“ rozhodně nehrozí. Je zde však mnoho jiných důvodů, kvůli nimž je vhodné čas od času povrch svých kmenů „vyměnit“! Tradiční skleníkoví škůdci se kromě mladých výhonků a poupat na vrcholech rostlin nejčastěji usazují právě v borce a všech suchých částech nejrůznějšího původu (např. staré listy, plody). Zrovna těch se proto snažíme rostliny neustále zbavovat. Je to velice účinný, i když časově náročný a trochu nezáživný způsob preventivní ochrany proti škůdcům. Částečným shozením borky a její následnou obnovou se vlastně některé rostliny samy snaží o totéž! My jim v tom samozřejmě musíme vydatně pomáhat fyzicky, a občas i chemicky, když už není jiné cesty!
Loupání borky jsem pozoroval v některých případech i u rostlin, u nichž to jinak nebývá běžnou zvyklostí. Většinou se tak dělo v důsledku poranění jejich kmene. Buď se jednalo o ránu vzniklou v místě napadení nejrůznějšími škůdci, nebo třeba jen mým nechtěným fyzickým zásahem. Přesně to je i případ jednoho z našich voňavých afrických stromečků Plectranthus ernstii, o němž jsme už v minulosti psali v jiné rubrice (Tvarování a aranžování/19.3.2010). Otvor v kmeni vznikl neopatrným (a nechtěným) odlomením jedné silnější větve, na jejímž místě zůstala hluboká rána. Ponechali jsme tehdy na samotné rostlině, nechť se s tím nějak vypořádá. Zvládla to vcelku rychle a elegantně, a teprve později jsme otvor v dolní části jejího kmene dočistili my (bez chemie). Rostlina však nenechala nic náhodě, a její borka se po celém obvodu rány začala postupně loupat, a loupe se dodnes! Je to vlastně jakési hygienické opatření, aby případní saví škůdci náhodou nedokonali předchozí zhoubné dílo pěstitelovo, a klasická ukázka tradiční očisty rostliny vlastními prostředky. Měli jsme ji možnost sledovat ve více případech, z nichž většina byly pouze drobné oděrky. Vyvolává to ve mně vzpomínku na má dávná fotbalová léta, prožitá většinou ještě na škvárových hřištích. I rány na mých končetinách muselo tehdy tělo z většího vyhojit vlastními silami, a kysličník byl už jen nezbytnou a hodně bolestivou výpomocí zvenčí!
Zatímco rostlinám samotným přináší jejich z přírody přinesený zvyk úlevu, nám pěstitelům zase vítané vizuální potěšení. Díky loupající se borce na jejich kmenech totiž i poměrně mladé rostliny najednou budí dojem značného stáří. Až dosud uniformní rostliny se stávají díky zvláštnímu způsobu obrany ryzími originály ještě mnohem dříve, než se o to postará přibývající věk.
Rostliny s loupající se borkou stářím ještě zkrásnějí, a získají své originální tvary, tak jako tomu je v mexické či africké přírodě. Proto je ostatně pěstujeme, proto si jich tolik ceníme, a s trochou nadsázky lze říci, že jsme se do nich díky jejich zdánlivé ošklivosti a nedokonalosti i zamilovali. Snažme se je proto brát jaké jsou, a co nejméně do jejich přirozeného vývoje zasahovat, abychom nezničili to vzácné a neobvyklé, co si sebou přinesly do našich skleníků z dalekých krajin!
Na fotogrfiích jsou naši „loupáčci“. Obr.č.1 Pachycormus discolor, č.2 Ficus palmeri, č.3 Sedum oxypetalum, č.4 Plectranthus ernstii, č.5 Cissus tuberosa, č.6 a 7 Cyphostemma juttae