ÚNOROVÉ sukulentní RADOSTI
Únor bývá pro sukulenty i nás samotné pokaždé problematickým měsícem. Dny se už sice pomaloučku prodlužují, ale těch slunečných bývá jako šafránu. Sukulenty už jsou tou dobou ze zimy už dost vyčerpané věčným suchem, v němž je udržujeme, aby zjara vypadaly alespoň trochu k světu. Nejinak tomu je letos, navzdory skutečnosti, že zima byla zatím mírná, a teď už dokonce nějaký čas zimu vůbec nepřipomíná. Slunečních paprsků poskytuje ale i tak zoufale málo. O to větší radost nám dělá těch pár sukulentních druhů, které právě uprostřed nejkratšího měsíce v roce vypadají každoročně mnohem lépe než kdykoliv jindy v jeho průběhu. Nemám teď na mysli květy, protože uprostřed české zimy kvete velká část našich sukulentů. Jde o barvy, a s nimi spojenou výraznost a krásu těchto rostlin.
Pravdou je, že mnoho takových rostlin není. Ale minimálně tři z nich sleduji už nějaký ten rok, a také mohu porovnávat únorové fotky z let minulých s těmi pořízenými v
jiných obdobích roku. Z toho všeho vyplývá, že právě v únoru je tato trojice bezkonkurenčně nejvýraznější. Přiznám se, že si nedovedu uspokojivě vysvětlit, proč tomu tak je. Svoji roli v tom může hrát zmíněné dlouho trvající sucho, a trochu možná i ty postupně se prodlužující dny. Ale že by měla vliv i inverze, každoročně provázející velkou část února, to už bych se pohyboval v říši sci-fi? Každopádně je na ty kytky v únoru radost pohledět, zvlášť s přihlédnutím k tomu, co už mají během uplynulé zimy za sebou.
První z trojice zmiňovaných rostlin je po většinu roku vcelku nenápadná drobnolistá tlustice s převislým růstem Crassula volkensii, o jejímž pěstování jsme na našem webu již v minulosti také psali (Pěstitelská praxe/22.6. 2008). Protože tato rostlina postrádá výraznější zásobní orgány, zalévat je ji třeba pravidelně i v zimě, jinak odspodu začne prosychat. Protože je zároveň velice náchylná k napadení vlnatkou, vyplatí se vše suché průběžně odstraňovat. Za ta léta jsme se naučili už docela přesně nadávkovat během zimy vodu tak, aby rostlina přirůstala jen velice zvolna,
nebo nepřirůstala vůbec. Chce to trochu citu, ale jde to. Odměnou nám jsou nejenom drobné bílé kvítky na vrcholech poléhavých stonků, ale především jejich nádherný kontrast s výrazně zbarvenými lístky. Bývají tmavé, a právě v únoru je na nich nejvíce patrná nádherná kresba, která s intenzivním jarním nárůstem takřka zmizí. Dokonce ani uprostřed českého léta nejsou její listy tak nádherně kropenaté jako právě během měsíce února!
Dalším druhem, jehož barvy se nápadně zvýrazní právě v měsíci, který býval bolševiky nazýván vítězným, je naše oblíbená miniaturka Monanthes polyphylla. Ještě okolo vánoc nám připadají všechny možné typy této rostliny (pěstujeme jich asi deset!) od sebe navzájem v podstatě nerozlišitelné. Pak
ale přijde polovina února, a my každoročně s úžasem sledujeme, jak se nám barvy jejich droboučkých lístků doslova mění před očima. Tolik nabízejí odstínů zelené, hnědozelené, a k tomu několik dalších v modrozeleném, modrošedém a někdy i takřka modrém provedení. Únor je zároveň obdobím jejich nenápadného probouzení z umělého spánku, kdy se jejich středy najednou stávají o poznání světlejšími než zbytek rostlin, a kdy se ti sukulentní trpaslíci začínají pozvolna chystat ke kvetení. Někdy se stane, že se jich pár zbrnčí a potěší nás svými drobnými květy již během února, nebo dokonce už o vánocích.Bývá to spíše vzácnou výjimkou, a jejich květy v takovém případě bývají vždy o poznání světlejší, než u typově naprosto stejných Monanthes polyphylla, kvetoucích pak o dva či tři měsíce později. V únoru chodívám kvůli kontrole topení do skleníku každý den minimálně dvakrát, a mohu tedy být účastníkem všech těch nádherných změn, odehrávajících se před mýma očima v přímém přenosu. Pořád se něco děje, jak říkával pan Donutil.
A do třetice kytka, kterou si v únoru vyloženě „užívám“, jak je v poslední době nadužíváno v jazyce českém především pubescenty, ale hojně také vrcholovými sportovci a tzv. celebritami, za něž je dnes považován už kde kdo.
Titanopsis calcarea se v posledních deseti letech stal mým sukulentním favoritem a velkým oblíbencem. V únoru obvykle v našem skleníku dokvétají poslední jedinci tohoto druhu, zatímco ti ostatní už to zvládli okolo vánoc a v první polovině ledna. Především však během února jejich listy procházejí úžasnými barevnými proměnami, s jakými už se po zbytek roku nesetkáváme. Zárodky nových listů, které se objevují v růstových středech těch překrásných afrických miniaturek, doslova září jasnými a veselými tóny. Mnohdy jsou ty barvy až kýčovité. Podobné nespatříme ani uprostřed léta, a dokonce ani u rostlin pěstovaných od jara do podzimu pod širákem. Každoročně nad nimi prožívám ty opakované chvíle únorové radosti, které jinak sukulenty v tomto pochmurném období mnoho nenabízejí. Když se kochám pestrou škálou barev a ornamentů na listech naší početné kolonie Titanopsis calcarea, vím docela bezpečně, že předjaří se nezadržitelně blíží. Že se zima sice ještě chvílemi bude cukat, ale to nejhorší už mají naše sukulenty za sebou. A my také.
Na úvodní dvojici snímků je únorově zbarvená Crassula volkensii, na dalších dvou fotografiích zase různé typy Monanthes polyphylla, jejichž zbarvení se začíná výrazněji odlišovat většinou právě až během měsíce února. A na závěr jedna ukázka výrazného zbarvení nových listů Titanopsis calcarea. Tento druh nabízí v únoru desítky různých barev a odstínů!
