ZVÝŠENÁ PRAVDĚPODOBNOST zachování druhu
O snahách sukulentích rostlin v boji o přežití jsme psali několikrát. Stejně důmyslně jsou rostliny připraveny ve svých snahách o zachování druhu. Ukázkovým příkladem jsou v tomto ohledu rostliny rodu Pachyphytum se svými nádhernými květenstvími. Jejich nápadné květy samozřejmě nemohou uniknout pozornosti potencionálních opylovačů z říše hmyzu. Přesto tyto mexické rostliny ještě zvyšují pravděpodobnost jejich úspěšnosti svým postupným nakvétáním, tak jak ho můžete vidět na úvodním snímku v podání Pachyphytum glutinicaule.
Zimní a předjarní květy pachyfyt jsou vskutku nádherné, takže jejich pozorování věnuji při zimních potulkách skleníkem pravidelnou pozornost. Zatímco spousta jiných sukulentů vybalí veškerou krásu květů hezky najednou, nebo v několika etapách, pachyfyta jsou v tomto ohledu ještě o kousek dál na cestě k dokonalosti. Jejich květy se otevírají odspodu směrem vzhůru k vrcholu květenství (díky jeho ohnutí vahou poupat to vypadá opticky přesně naopak!) s neuvěřitelnou pravidelností a především vytrvalostí. Zatímco nová poupata se teprve otevírají, stará uvadají zhruba stejným tempem. Tím rostliny umožňují opylování protáhnout na maximální možnou dobu a zvyšují tak pravděpodobnost vzniku semen.Tím ale činí jen první krok ze zmíněné záchraně druhu.
Další neméně důležitou fází je distribuce semen. Tu mají sukulenty zařízenu nejrůznějšími způsoby. Prachová semena pachyfyt, echeverií a spousty dalších druhů vzhledem k jejich nepatrné hmotnosti spolehlivě roznese po okolí i svěží vítr. Některé sukulenty však mají semena větší třeba stonásobně, jako například známá Jatropha podagrica, jejíž poměrně velké plody obsahují většinou pouze trojici semen (obr.č.2). Příroda v jejím případě pomohla důmyslným vystřelovacím zařízením, které se aktivizuje při dozrání semeníku. Semena jsou po jeho prasknutí vystřelována do dalekého okolí. Podobně „střelbychopné“jsou také euforbie (Euphorbia), jejichž semena jsou sice menší, ale také ony dovedou o sklo na stěnách či stropě skleníku hezky zacinkat. Pěstitelé používají nejrůznějších fíglů k chytání těchto semen. Obalují dozrávající semeníky punčochami, obvazy, chomáčky vaty i jinými jemnými materiály, tlumícími let semen. Luboš Hojný ve Dvoře Králové n. Labem zavírá své euforbie na čas do jakýchsi vzdušných průsvitných kukaní, a semena pak hromadně sbírá na jejich dně. Na třetím snímku můžete vidět plody Euphorbia obesa v nejrůznějších fázích dozrávání včetně jejich praskání bezprostředně před „distribucí“.
Daleký dostřel semen umožňuje nejenom jejich větší šanci na vyklíčení, a především výrazně vyšší předpoklad zdárného růstu mladých rostlinek než jaký mají v bezprostřední blízkosti dospělé rostliny.
Dalším způsobem distribuce semen jsou známé ochmýřené padáčky, nesoucí semena ve své spodní části. Vítr je schopen unášet tyto nosiče na značné vzdálenosti, a také člověk se v mnoha případech může stát docela snadno jejich nechtěným distributorem. Padáčky známe u našich pampelišek, a také některé sukulenty jsou jimi vybaveny v boji o zachování druhu. Z těch nejznámějších například Stapelia variegata, známá mezi pěstiteli jako „smrdutka“, a spousta jejího příbuzenstva z čeledi Asclepiadaceae. Jakmile jejich lusky vyzrají a prasknou, vyvalí se z nich chumáče ochmýřených semen.
Zažili jsme to loni v makrolonovém průchoďáku a díky mé nevšímavosti jsem potom padáčky vytahoval i z velice vzdálených rostlin ještě hodně dlouho. Většina jich však uletěla při prvním silnějším poryvu větru otevřenými dvěřmi makrolonového tunelu. Letos v zimě se podobné chuchvalce chmýří objevily na odkvetlých vrcholech Senecio barbertomicus (obr.č.4) v místech, kde ještě docela nedávno byla k vidění zářivá květenství této africké stromkovité rostliny.
Vynalézavost matky přírody v tomto ohledu nezná mezí, a jejími výtvory jsou pak často květenství birazních tvarů. Jedno z nejzajímavětších můžete vidět v článku o zajímavé rostlině Dorstenia foetida (“Pěstitelská praxe“ / 22.3.08) z čeledi morušovníkovitých. Také tyto ploché terčíky hvězdicovitého tvaru vystřelují světlá semínka do širokého okolí. Společně s mladými semenáčky euforbií patřily maličké dorstenie vždy k nejčastějším samovýsevům v našem skleníku, a objevovali jsme je často i v jeho nejodlehlejších koutech, vzdálených několik metrů od zdrojů semen.
