sukulenty.estranky.cz

Kdykoliv procházím kolem rostliny s exoticky znějícím názvem a korunou plnou ještě exotičtějších květů, znovu a znovu si uvědomuji, jak málo od nás žádají naše sukulenty. Kdybychom totiž pěstovali stejné množství těchto rostlin z tropické střední Afriky jako máme sukulentů, asi by se zalévací konve staly anatomickou součástí našeho těla.
Impatiens niamniamensis pochází z tropů Afriky, tedy z prostředí s vysokou vlhkostí a teplotou vzduchu. Přítmí pralesů s všudypřítomnými kapkami srážející se vody předznamenává, jaký je asi ideál této zajímavé balzamínky (dle čeledi Balsaminaceae). V našich středoevropských (a především amatérských) podmínkách přes veškerou snahu zůstáváme tomuto ideálu hodně vzdáleni. Naše rostliny už léta zaujímají dvě stálá stanoviště, kde jsou nám neustále na očích. Od pozdního jara do podzimu stojí ve stínu pergoly přímo u chodníku, takže s vodou na ně nelze zapomenout, stejně jako na fuchsie, rozmístěné všude kolem. Jakmile začnou přicházet pravidelně chladná rána, stěhuje se „Papoušek“ do nejstinnějšího kouta naší zimní zahrady, kde teploty nikdy na delší dobu neklesají pod 15°Celsia. 
Přezdívku rostlina získala v okamžiku, když jsme před lety poprvé spatřili její květy bizarního tvaru a zářivých barev, které ze všeho nejvíce připomínají zobáky papoušků kakadu. Oficiálně se rostlina jmenuje Netýkavka konžská, v cizině bývá hojně označována jako „Kongo Kakadu“, u nás pak nejčastěji jako „Papouščí strom“. To je však dost silný výraz pro rostlinu, která v přírodě dorůstá sotva metrové výšky.
Coby mladá rostlinka je Impatiens niamniamensis nestabilní, dužnatá bylina se stonkem plným vody, typickým pro většinu ostatních netýkavek rodu Impatiens. Vejčité listy jsou tenké, řapíkaté, a na nedostatek vláhy okamžitě reagují svěšením, takže rostlina působí povadlým dojmem. Jejich tmavě zelený povrch je protkán hustou žilnatinou. Teprve později stonek začíná sílit a dřevnatět, takže spolehlivě unese i poměrně hustou korunu. Ta vzniká zčásti přirozeným nárůstem nových větví, ale především krácením těch starých a jejich následným větvením. Jen občasným řezem je možné udržet rostlinu v kompaktním a trochu přijatelném tvaru. Protože její nárůst bývá poměrně rychlý, z neduživého, měkkého řízku můžeme v krátkém čase vypěstovat docela pohlednou rostlinu stromkovitého či keříčkovitého charakteru.
Základem pěstitelského úspěchu je v případě této balzamíny voda, podávaná rostlině pravidelně a ve velkých dávkách. Výživný substrát může být od konce jara až do podzimu prakticky stále mírně vlhký, což samozřejmě platí pouze za předpokladu, že noční teploty příliš často neklesají pod 10°Celsia. Za chladnějších rán proto zaléváme opatrněji a s rozvahou, protože hliloba kořenů a kmínku bývá v případě I. niamniamensis velice rychlá.
Jinak je to rostlina nenáročná, od jara do podzimu obalená neuvěřitelným množstvím nádherných květů v kombinaci zelené, žluté a červené barvy. V období nárůstu největšího množství květů je vhodné jednou za měsíc přihnojit, protože květy rostlině ubírají značné množství síly a část jich zbytečně opadává.
Smeták a lopatka jsou kromě konve dalšími pěstitelskými pomůckami, zvláště pokud jsou rostliny letněny a venku panuje větrné počasí, které bývá u nás na Vysočině pravidlem. Jakmile jsou rostliny starší a jejich koruny rozložitější, bývají také zároveň méně stabilní, takže je vhodné jejich ukotvení k nějaké pevné opoře. I tak po silnějším větru nezbývá než vzít smeták a lopatku, abychom chodník zbavili všech pestrobarevných květů.
Zimu rostliny prožívají v částečném vegetačním klidu, zčásti opadané a jen výjimečně ozdobené několika opožděnými kvítky. Zálivku provádíme v tomto období nárazově podle teploty v zimní zahradě a počasí venku. Jakmile zasvítí zimní slunce, vody samozřejmě dáváme o poznání více než za podmračených dnů.
Impatiens niamniamensis se snadno množí z vrcholových řízků, které odebíráme v polodřevitých místech. Koření snadno, ale zdaleka ne tak rychle jako většina příbuzenstva. Řízky zbavíme většiny listů, nebo jejich plochy zkrátíme alespoň napůl. Mladé rostliny nějaký čas po zasazení udržujeme ve stínu a pravidelně zaléváme v mírných dávkách tak, aby substrát zůstával neustále vlhký.
Pěstitelsky se jedná o rostlinu vcelku bezproblémovou, pokud ovšem má zajištěn neustálý přísun vody, odpovídající teplotě v níž je pěstována. Na nedostatek vody reaguje rychle a spontánně svěšením listů.
Vzpomínám si, že jsme jednu z našich rostlin vezli na podzimní výstavu sukulentů do jihlavského muzea, a rozhodli jsme se ji pořádně zalít až na místě. Jenomže v tom shonu jsme na to samozřejmě zapomněli. Byl na ni žalostný pohled, a za dvě hodiny začínala výstava. Proud vody shora na listy i květy vše zachránil. V chladivém stínu historického dvorku muzea se rostlina nečekaně rychle vzpamatovala, a při příchodu prvních návštěvníků už byly její listy napnuté jako struny. Jako obvykle patřila naše Impatiens niamniamensis společně s kvetoucími adénii k nejvíce vyhledávaným výstavním exponátům, a po mladých rostlinkách se jen zaprášilo.
Na úvodním snímku je jedna z našich dospělých rostlin Impatiens niamniamensis, a následují dva pohledy zblízka do její koruny, která bývá celé léto obalena zářivými květy. Šnek na třetím snímku je typický pro letnění této rostliny, jejíž měkké listy asi chutnají lépe než salát. Rostlina na čtvrté fotografii je ta z podzimní výstavy v roce 2007, ale již po náležité sprše na historickém dvorku jihlavského muzea Vysočiny. Tam byl pořízen i závěrečný snímek jednoho z vrcholků této rostliny.