sukulenty.estranky.cz

Když jsem byl malý kluk, chodíval jsem se často dívat do výlohy Mléčného bufetu na jihlavském náměstí, kde stávala stará tlustice. Vypadala jako strom, byla zasazena v hezkém květináči, a kromě ní v tom výkladu nic jiného nebylo. Už jsem v té době pěstoval kaktusy, a listové sukulenty jsem tudíž tak trochu vnímal, ale můj vztah k nim byl podobně odtažitý jako u většiny ortodoxních milovníků pichlavé krásy.
V létě mi bývalo té staré rostliny líto, protože vypadala na chcípnutí. Do výlohy pražilo slunce, její listy byly načervenalé až fialové, a skoro pořád svraštělé. Jenomže jakmile přišel podzim, tlustice vždy tak nějak ožila, zazelenala se a výrazně zesílila. Když se blížily vánoce, každým rokem se na vrcholcích jejích větví začaly objevovat shluky maličkých poupat, která mi připomínala vánoční ozdoby a předznamenávala blížící se svátky. Tlustice pak kvetla po celý zbytek zimy!
Často jsem na tu rostlinu vzpomínal, a když jsem se začal docela vážně zajímat o listové sukulenty, zatímco kaktusy zvolna mizely ze zorného pole mých pěstitelských zájmů, najednou jsem zatoužil mít jednou taky podobný strom. Štěstí přeje připraveným, a tak když mi jednou zavolal Standa Blažek z Luk nad Jihlavou, jestli bych neměl zájem o jednu větší tlustici, zalarmoval jsem manželku Ivanu a neprodleně jsme se vydali do nedalekého rodiště mého táty.
Standa Blažek až do svého odchodu do důchodu býval školníkem, ruce měl odjakživa (a dosud má!) zelené a vše mu rostlo jako z vody. V jeho případě se nejedná o otřepanou frázi, nýbrž fakt, protože Standa na svých rostlinách vodou nikdy nešetřil. Pěstoval a dodnes pěstuje všehochuť exotických rostlin, léčivek, venkovních stromků i rostlin do okenních truhlíků. Vše zdravím překypující a neskutečně levné, o čemž se mohou od jara do podzimu už léta přesvědčit návštěvníci jarmarků na jihlavském náměstí. Už dobrých deset let tvrdí, že končí a příští rok už ve skleníku topit nebude. Připomíná mi dědu Komárka ze samoty u lesa, protože zjara zase prodává na náměstí kytky svoje neuvěřitelně levné kytičky, obklopen svým ženským fanklubem.
Standa nás vedl zahradou a pak ukázal prstem na místo pod stromem, kde stála ta nádhera. Přestože jsem za ta léta už znal jeho ceny rostlin, tentokrát  jsem znejistěl a uvědomil si, že to asi bude drahý špás. Cenu za tu krásu vám neprozradím, protože byste mi stejně nevěřili! „Ty se o ní dobře postaráš, Jirko,“ pravil zahradník od pánaboha Standa Blažek, a my se vydali k autu, kam bylo třeba nádherný stromek v poměrně malém květináči opatrně uložit. Několikrát mi při těch manévrech vytanul na mysli Jan Tleskač a jeho hlavolam. Pot ze mne řinul, ale dobrá věc se nakonec podařila a tlustici jsme dopravili až na několik drobných úlomků v naprostém pořádku domů.
Od té doby se pro mne stěhování tlustice stalo rutinní záležitostí i jakýmsi rituálem či obřadem. Každý rok ji zjara popadnu za kmen, druhou rukou přidržuji zespodu květináč a opatrně sestupuji ze strmých schodů skleníku. Kdo u nás byl, ví o čem mluvím. V úzké uličce pod skleníkem ji vlastním tělem ze všech sil bráním před poškozením, a venku už je to hračka. Tlustice u nás má už asi deset, možná i více let stejné stanoviště v zatáčce chodníku, kde je v době letních veder jemně stíněna blízkým šeříkem. Ve zdraví přežila i pád toho původního, který  větrná smršť přímo před našimi zraky během zlomku vteřiny okroutila přímo u země, ačkoliv jeho kmen měl v průměru více než dvacet centimetrů!
Tlustice na svém stanovišti stojí od jarního přenesení ze skleníku až do podzimu, i když ne tak docela. Když jsem se zmínil o rutině při manipulaci s ní, zdokonaluji se ještě čas od času, když hlásí silná krupobití. Zatímco ostatní kytky zůstávají na svých místech, „Blažkova“ tlustice se stěhuje do nedaleké místnosti, kde přečká nejhorší (pokud jsem samozřejmě doma!). Také ji čas od času převážíme na výstavy, takže už se za ta léta i docela  nacestovala.
Pokud neprší, dbám aby dostávala zjara vodu alespoň jednou týdně. Jakmile nastane opravdové léto a vydatně nezaprší, zalévám ji obden. Vždy večer a shora konví přímo na listy, větve i kmen! Jen zlomek vody se dostane přímo do substrátu, kam potom ještě celé hodiny kape voda z její rozložité koruny. Vzhledem k velikosti nádoby tlustice té vody zase tolik najednou nedostává, takže druhý den v poledne už bývá obvykle substrát suchý.
Od poloviny září, kdy ji přivezeme z naší tradiční výstavy v jihlavském muzeu, už dostává vodu pouze sporadicky a musí spoléhat  spíše na déšť. Od počátku října  bedlivě sleduji předpovědi počasí, a jakmile hlásí delší období dešťů, nastává poslední stěhování toho roku. Také ve skleníku má naše tlustice své stálé místo, jak ho mívají štamgasti ve svých hospůdkách. Zde přečkává zimu takřka nasucho při teplotách pohybujících se většinou v rozmezí 3-10° Celsia.  Vodu dostává jen zcela výjimečně v závislosti na průběhu zimy.
Letos byla na dlouhé suché přezimování zřejmě dobře připravena, protože ačkoliv nedostala od konce září ani kapku vody, takřka žádné spodní listy z ní dosud neopadaly, přestože hodně sil musela investovat i do množství květů.
Ať si milovníci sukulentářských rarit a „špeků“ říkají co chtějí, ale obyčejná rozkvetlá tlustice pro mne stále zůstává královskou odměnou za mimimální snahu rostlině vyjít vstříc v jejích skromných požadavcích. Abych se s vámi mohl o tu radost podělit, vykonal jsem letos s naší nejstarší tlusticí ještě jednu (zpáteční) cestu navíc. Třeba vás to potěší, když všude vůkol leží haldy sněhu a jaro je v nedohlednu.